T&B na cestách

21.04.2012
Kambodža

Po prozkoumání Laosu míříme stále na jih, do kambodžský pekelný výhně.

Co nám o Kambodže poví kámoška Wiki:

Kambodža (kambodžsky Kâmpŭchea), celým názvem Kambodžské království, je království v jihovýchodní Asii. Sousedí s Thajskem, Laosem a Vietnamem; na jihozápadě má přístup k Thajskému zálivu Tichého oceánu. Země patří mezi nejchudší v regionu. Smutný věhlas si získala zejména vinou řádění Rudých Khmerů v letech 1975-1979, kdy byly vyvražděny na 2 miliony obyvatel. V letech 1976 – 1990 byl pro Kambodžu používán název Kampučia. Toliko faktografie.

Pro Čechy ještě neni bez zajímavosti, že současnej Kambodžskej král Norodom Sihamoni žil a studoval 13 let v Praze, až do roku 1975, od základky až po AMU, kde se věnoval hlavně tanci.

Nás vítá Kambodža trošku nepřívětivě. Na odhehlym hraničnim přechodu nám povídá autobusák, že nám zařídí víza, ale že k běžnýmu poplatku 20 dolarů musíme vysolit dalších 9 babek na úplatky. To bysme se na to podívali – jdeme si to plni odhodlání zařídit sami – našim apelum na slušný chování přeci nemůžou odolat. Odolávaj‘. Výstupní razítko 2 babky. „Nechceš? Fajn, pobuď ještě nějakej pátek v Laosu, však dostaneš rozum“. No nic, o 4 doláče chudší se posunujeme k dalšímu stánku, tentokrát pro kambodžský víza. „23 dolarů prosím.“ „Snad 20, ne?“ „Kdepak, 23...“ „Můžu vidět, kde to máte napsaný?“ „Ne“ „Můžu dostat stvrzenku?“ „Ne“ „Můžu mluvit s Vašim šéfem?“ „Ne“. V záchvatu beznaděje aspoň vytahuju foťák, že si pana policejního vyfotim. V tu chvíli ouřadovi dochází trpělivost. Trhá na cáry naší žádost, háže po nás pasy a zavírá krám. „Vida, půl dvanáctý, nejvyšší čas skáknout se na oběd. Adieu.“ Už jsme u stánku poslední a čeká na nás celej bus, takže z mentorskýho tónu rychle přecházíme k prosíku a nasazujem‘ smutný oči. Ještě rádi mu vyplázneme požadovanou sumu. Panáček při vydání víza tváří jako milosrdná sestra. Stále mám v uších jeho hlášku: „Velvyslanectví, kde se něčeho dovoláš, je vocaď 500 kiláků.“ A takhle nás čekaj ještě 2 stánky. Zabere jen to, když tvrdíme, že už fakt nemáme dolary, páč jsme všechno rozdali jejich chamtivejm předchůdcum...

Úplatky jsou prej v Kambodže hluboce zakořeněný na všech úrovních – od špinavejch hraničních úředníčků až po premiéra (kterej se přijímánim úplatků už ani netají – aspoň se „platiči“ nebudou zdráhat, když vědí, na čem jsou).

Autobus nás vyhazuje ve Stung Trengu, kde nás kromě ubíjejícího vedra překvapuje ukrutná špína všude kolem. Snad jsou Laosani aspoň o něco čistotnější, snad je to tim, že Kambodža je o poznání hustějc zalidněná, každopádně na místním trhu pro odpadky neni vidět, co prodejci vlastně nabízej‘. Taky Laoská doprava, byť od pohledu stejně chaotická jako v Kambodži, byla přeci jen zcela bezproblémová, bez nehod – to v Kambodži jich vidíme hned několik a málem jsme i jejich přímejma účastníkama – pokud přecházíte, Kambodžan prostě nezpomalí a neuhne.

Ze Stung Trengu se osmimístnym minivanem přesunujeme společně s dvaceti dalšíma lidma do Banlungu, městečka ležícího u bran Ratanakiri, rozlehlýho národního parku na severovýchodě země, na samejch hranicích s Laosem a Vietnamem. Park nás láká k bližšímu prozkoumání a tak si do jeho nitra platíme hned třídenní trek.

Dopoledne, po společnym nákupu třídenního proviantu na místním trhu, vyrážíme malou „dlouhoocasou“ loďkou nejdřív po špinavý široký řece, po chvíli odbočíme a vydáváme se proti proudu čistý, živý říčky, kde nejednou musíme překonávat divoký slapy. A všechna čest kormidelníkovi, každou peřej s náma vyjíždí bez ztráty květinky, jen před tou nejdivočejší nás radši vysazuje. Tuhle si to říčkou plave had, támhle se zas ve větvích prohání hulman, nad hlavou nám kroužej‘ ledňáčci.

Odpoledne dorážíme do vesnice, kde máme spát v baráčku společně s rodinou a užívat si její pohostinnost. To se však jaksi nekoná, spíme v brlohu bokem od vesnice sami a vesničani se tvářej‘ poměrně nevraživě, ani neodpovídaj‘ na pozdravy. Asi jsou s našim průvodcem či správou národního parku v křížku. S Frantíkem, Australanem a Aljaščanem je ale celkem sranda, tak se bavíme i bez vesničanů. Procházíme se po jejich „sadech“ a zjišťujeme, jak vlastně vypadá neoloupaný kešu, kterejch roste všude plno.

Druhej den nastupujeme trek džunglí. Kombinace 40 stupňů a 100% vlhkosti neni pro trekování v pralese právě ideální. Už po prvnim kilometru na sobě nemáme suchou ani nitku a nepůsobíme nejspíš zrovna přitažlivě. Teda jak pro koho – přitahujeme velký množství mušek a much, po chvíli bohužel i lesních včel, který nás na přivítanou drobet popíchaj‘.

Trek vede chvílema i přes Ho-či-minovu stezku, která procházela i Kambodžou. Když člověk vidí ty desítky metrů bambusu, pod kterejma se cesta schovává, nediví se, že byla tak těžko vypátratelná.

Odpoledne dorážíme na místo našeho noclehu, v ostrohu chladný a skutečně osvěžující říčky, ve který trávíme veškerej čas až do soumraku. Po večeři si vybalíme a postavíme naše závěsný lůžka, ve kterejch se kupodivu spí poměrně pohodlně. V noci nám cosi čenichá kolem „tábora“, druh zviřátka se nám ale určit nedaří.

Poslední den probíhá v podobnym duchu, cesta loďkou zpátky z vesnice je zase příjemnym zážitkem. Jinak ale s trekem nejsme příliš spokojený, dostává se nám jen málo z toho, co nám v propagačnim letáčku slibujou. A dlouhý dohady o vrácení části peněz, kterou žádá naše „koalice nespokojenců“, taky nikam nevedou. Argumenty typu „čínský nudle zalitý vlažnou vodou byste neměli v letáku nazývat bohatou snídaní“ jaksi nepadaj‘ na úrodnou půdu, chlapík jen dokola opakuje „No refund“. Pak už ho nebavíme – zavolá svojí sekretářku, ať to dořešíme s ní a sám jede domu. Když zjistíme, že sekretářka má stejně velký kompetence jako těžítko na nejím stole, a podobně je na tom s anglickou slovní zásobou, máváme tlapama a odcházíme středem. Naše úvaha, že trek koupenej přímo u správců národního parku bude kvalitnější, je očividně mylná – je to státní podnik a tomu je turista stejně u zadku jako místnim celníkum.

Druhej den už zase půjčujeme motorku a motáme se po cestách i necestám zpět směrem k národnímu parku. Chceme tu navštívit další animistický vesnice. Ty zdejší prosluly hlavně díky svejm zvláštnim hřbitovum. Místní svoje mrtvý spalujou a pohřbívaj‘ uprostřed lesů. Kolem hrobu stavěj‘ zvláštní vyřezávaný „strážce“ – obvykle lidský postavy, někdy napůl opice či jiný zviřátka. Hřbitov je pak zapovězenej a porušit tohle tabu znamená velkej prohřešek vůči vesnickejm duchum. U vesnice Kachon na jeden takovej hřbitůvek skoro omylem narážíme. Zachováváme úctu k zemřelejm a obdivujeme sošky jen z cesty. Jen jednou pod vidinou lepší fotky vylejzám na nejbližší vyvýšeninu mimo cestu a ihned následuje trest strážců hřbitova – roztrhnu si palec o jakejsi ostrej kámen.

Slovenka, kterou potkáváme večer, vypráví, že o zákazu nevěděla a vlezla na hřbitov, čehož si všimli vesničani. Zvedla se taková vlna nevole, že byla ráda, když jí odtud odtáh‘ průvodce, co se tam právě přichomýtnul. Díky němu se ve vedlejší vesnici zúčastnila přímo funusu – což prej byl hodně zvláštní rituál plnej transcendentální muziky, divokejch tanců kolem zemřelýho a jakejchsi omamnejch látek.

Odpoledne ještě zavítáme k jezeru Boeng Yeak Lon, což je vlastně obrovskej, prakticky dokonale kruhovej kráter, památka po pravěkym mohutnym výbuchu. Dneska kolem celýho jezera piknikujou stovku místních, popíjej‘ kyselý rejžový víno ze zvláštních džbánků a mastěj‘ domino. Všechno působí jak doma, u rybníka Krajáče.

I přes šílený vedro skoro vždycky spíme v pokoji bez klimatizace, páč pokoj s klimkou stojí všude dvojnásobek. 1kWh energie stojí totiž Kambodžany 14x víc než například Australany a vydělávaj‘ na ní 300x tak dlouho. Neni divu, že skoro každá rodinka má před domkem vlastní generátor.

Další bus nás veze do Kratie. Aspoň si to myslíme. Proti našemu plánu se ale staví kambodžská laxnost a zároveň příslovečná neochota čelit jakýmukoliv problému. Domlouváme se s průvodčim, ať nám v Kratii řekne, pak ale máme pocit, že jí jaksi projíždíme bez zastávky. Několikrát se ho jdeme zeptat, jestli už jsme náhodou neměli vystoupit, ale on vždy jen mávne rukou, že je všechno v poho. Po dalších dvou hodinách jízdy nám řekne, že do Kratie musíme přestoupit na jinej bus. Když si u spolucestujících konečně ověříme, že jsme jí o 100 kiláků minuli, kašleme na Kratii i průvodčího a jedeme „zadarmo“ do Phnom Penhu. Tim přicházíme o vzácný sladkovodní delfíny, kterejch se Mekongem proháněj‘ poslední desítky.

Dvoumilionovej Phnom Penh, hlavní město Kambodži ležící na břehu Mekongu, nás hned první den překvapuje svojí čistotou a výstavností – snad nikde jinde v Asii jsme neviděli víc evropský město. Široký bulváry společně s čistejma a upravenejma parkama jakoby vzpomínaly na francouzskou nadvládu, která je stále čitelná z okolní architektury. Hlavní město bylo totiž ušetřený od řádění Rudejch Khmérů, který město pouze kompletně vylidnili a pak si z něho udělali „stan generálního štábu“.

V podvečer se městský parky zaplněj‘ místníma, který tu bez rozdílu věku hromadně cvičej‘ aerobik (resp. spíš jen tak tancujou) do rytmu evropskejch vypalovaček. Jinde si zase stařenky dávaj do těla na stepperech nebo rotopedech, který jsou zadarmo k užití v posilovně pod širym nebem.

Večeři si užíváme taky po evropsku, po dlouhý době dlabeme „pravou italskou“ pizzu. Moc dobře se bavíme, když sledujeme holčiny u vedlejšího stolu. V místní hospodě totiž zavedli evropskou vymoženost: „plná miska salátu, naber si, co chceš“. A holčiny odvedle na to maj‘ dokonalej grif, jak poznáváme, když se ke stolu blíží jedna z nich a nese obrovskou vrchovatou mísu. Resp. mísa původně nikterak velká nebyla, ale po slečnině čtvrthodinový píli se její objem minimálně zpětinásobil. Po vrchovatym naplnění mísy přišly totiž na řadu dlouhý „hranolky“ z mrkve, zapíchaný po obrubě misky, coby kostra. Jako výplň mezi hranolkama posloužily salátový listy – a hurá, můžeme naplnit misku o dalších 10 cm vejš. Holky se všechny nacpávaj‘ k prasknutí a číšník ani nehne brvou. Myslim, že Česi se maj‘ ještě co učit, jak se „kroutí volantem“.

Ráno obhlížíme Královskej palác se stříbrnou pagodou, kterej jakoby z oka vypad‘ bangkokskýmu bráškovi. Nabízí plno krásnejch zahrad a staveb, do těch nejhezčích místností je ale (stejně jako v Bangkoku) vstup zakázanej, stále sloužej‘ pro reprezentační účely královský rodiny. Stříbrná pagoda získala svuj název kvůli dlaždicový podlaze celý za stříbra, která je dneska „pro ochranu“ přikrytá vetchym koberečkem, takže značně trpí pod váhou hromady tlustejch Amíků.

Omrkneme taky několik buddhistickejch chrámů (už ani nevíme proč, jako vždycky jsou hezký a všechny úplně stejný, byť každej jinej) a prolejzáme místní trhy.

Poté navštěvujeme muzeum genocidy Tuol Sleng, což původně byla střední škola. Poté, co Pol Pot školy zakázal (jeho heslem bylo „školy jsou na nic a univerzitní diplom je dobrej tak na vytření zadku“), změnila se škola na jedno z mnoha kambodžskejch vězení. Neslo označení S-21. Šlo o „prominentní“ vězení pro ty největší nepřátele režimu. Rudý Khmérové sem v letech 1975-78 sváželi jeden náklaďák za druhym, naložený vězněma ze všech koutů země. Během necelejch čtyř let tu bylo vězněnejch, mučenejch a nakonec popravenejch 17 tisíc lidí. Přežilo jich jenom sedm (malíř, fotograf, mechanik a další lidi potřebný pro vězení).

Likvidace „nepřátel lidu“ probíhala systematicky – vyvraždili vždycky celou rodinu včetně právě narozenejch dětí. Mučení sloužilo k tomu, aby se z obětí vymlátilo "přiznání" a jména dalších „nepřátel“. Ty následně čekal stejnej osud. Vězení S-21 už byla konečná – odtud lidi převáželi jen k hromadnýmu hrobu na Choeung Ek kousek od Phnom Penhu.

Hromadný popravy probíhaly po celý zemi. Postupem času se trest smrti udílel za jakoukoliv neposlušnost – za opuštění vesnice nebo tábora, za nepovolený kontakty s rodinou apod. V prvních měsících se popravovalo zastřelenim, ale pak bylo třeba šetřit nábojema – nejběžnějšim způsobem popravy se pak stalo umlácení motykou nebo zkrátka zahrabání do hromadnýho hrobu zaživa.

Hlavní kápo věznice S-21 Kang Kek Leu alias Duch byl letos konečně odsouzenej na doživotí. Mezinárodní tribunál soudí v současnosti taky tři nejvyšší představitele Rudejch Khmérů, který se soudu dožili. Sám Pol Pot byl někdejšíma vlastníma přívržencema v roce 1998 uvězněnej ve vojenským táboře v džungli a údajně umřel na infarkt ve chvíli, kdy se dozvěděl, že ho vydají mezinárodnímu tribunálu. Jeho smrt se ale nikdy věrohodně neprokázala a pořád o ní panujou pochyby (možná někde žije s Elvisem).

O Rudejch Kmhérech jsem se rozepisoval už v povídání o Laosu, tak mi dovolte už jen krátký doplnění pro dokreslení obrázku. Hned poté, co se Pol-potovci ujali moci, začali uvádět v Kambodži do života svoji ideologii, což byl jakejsi zbastlenej marxismus-leninismus (vybírali si z něj, co se jim hodilo) a kambodžskej nacionalismus . Města byly nenapravitelný semeniště kapitalismu, proto byly vysídlený nebo rovnou srovnaný se zemí a obyvatelé přestěhovaný na venkov (často jenom do džungle), kde byli nucený otročit na rejžovejch polích. Makalo se od slunce východu do slunce západu. Zrušily se peníze a školy. Rodiny byly rozdělený, chlapi a ženský žili v oddělenejch kolektivech. Jediná povolená láska byla láska k Angkoru (tak se oficielně jmenovali Rudý Khmérové). Manželský partneři byli lidem přidělovaný a páry se mohly stýkat jen ve vymezenejch časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičum odebraný a vychovávaný Angkorem. Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovaný, každej měl mít jen pár základních věcí a musel nosit jen černej stejnokroj. Jako kdyby se Pol-pot inspiroval Orwellem nebo Zamjatinem...

Když člověk prochází tak sugestivnim vězenim/muzeem a čte o těch zvěrstvech, jen žasne, čeho všeho jsou lidi schopný, když maj‘ moc a zároveň co všechno s lidma dokáže udělat strach.

Ani po Vietnamský intervenci v r. 1979 se Rudý Khmery nepodařilo úplně potřít, přešli totiž k partyzánský válce. Pol Pot se s desetitisícema nejvěrnějších uchýlil do hor na východ, odkud po celý 80. léta dál ved‘ gerilovej boj proti Vietnamcům (i díky podpoře Thajska, Číny a USA).

Z Tuol Sleng se jdem‘ trochu uklidnit při projížďce po Mekongu, pokoukat západ sluníčka nad královskym palácem. Cestou zajíždíme k říční obdobě slumů – celý rodiny tu žijou, spí, vařej‘ i perou přímo na prťavý loďce s chatrnou stříškou. Marně přemítáme, jak tam asi vznikaj‘ děti, když jich má každá rodina kolem sebe deset.

Vozíme se ve třech na velký lodi, za pár šušní – chudákovi kapitánovi jsme se snad ani nemohli vyplatit. Podobnejch lodí se třema i dvěma pasažérama potkáváme spousty (asi je nenapadlo se spolu navzájem domluvit).

Z hlavního města razíme do Kampotu, městečka nedaleko jižního pobřeží. Vede nás tam hlavně touha trochu se konečně ochladit v nedalekym Bokor Hill Station, oblíbenym horskym středisku z dvacátejch let minulýho století, kterej vystavěli pro tamní francouzský „okupanty“. Stejně jako my zmírali v kambodžskejch vedrech a proto založili výletní městečko v příjemnejch klimatickejch podmínkách, kilometr nad mořem. V Kampotu se dáme do řeči s jedinym bílym spolucestujícim – a von se z něj vyklube Čech cestující už skoro rok po Asii. Vyrážíme společně na véču a na pivko. Před rokem vyjeli s partou kluků autem směr východ a dojeli až na samej východ Ruska, do Magadanu. Pak se jim porouchalo autíčko, po dobu jeho opravy se nějak rozdělili a Aleš si teď courá po svejch v Jihovýchodní Asii. Zjišťujeme, že ještě máme co cestovatelsky dohánět.

Večer se rozdělujeme i my, páč Aleš jede k moři a my do Bokor Hill Station. Poté, co horský městečko Frantíci opustili, stalo se z něj město duchů – to nám aspoň říká průvodce. Bohužel nahoře zjišťujeme, že do rázu městečka krutě zasáh‘ největší kambodžskej korupčník, kterej vlastní všechny benzinky a nějakou záhadou taky právo vybírat horentní sumy jako vstupný na architektonickou perlu Angkor Vat. Po jakejchsi čachrech se mu totiž podařilo získat stavební povolení – tady, v centru národního parku – na obří kasino a hotel za miliardu dolarů. Stavba je v plnym proudu a tak si klidu a příjemnýho horskýho ovzduší užíváme jen v zapadlejších částech městečka. Opuštěný hotýlky s příjemnym „prvorepublikovym“ vzezřenim jsou vystavěný na skalnim zlomu, odkud prudce padá krajina kilometr hluboko a nabízí se krásnej výhled na džungli i pobřeží. Ještě si zaskočíme k vodopádu, před kterym nás průvodce varuje, že prej se tam potuluje třínohá tygřice se značnym apetitem (tři nohy jsou možná na tygra málo, proti nám pořád ale jedna navíc). Nakonec ale nepotkáváme ani tygřici ani vodopád (v období sucha by se měl totiž jmenovat spíš čůrkopád).

Přepravujeme se dál do Sihanoukville, města pojmenovanýho na počest předchozího krále, nejoblíbenější a zároveň málem jediný přímořský destinace v zemi. Sousední Vietnam a Thajsko totiž nebyli vůči Kambodže nikterak štědrý a nechaly jí jen uzoučkej proužek pobřeží. Pláže trochu připomínaj‘ italský letoviska, hospoda vedle hospody, slunečník vedle slunečníku. Nám to ale celkem nevadí, přejeme si jen relax a popíjení drinku na lehátku.

Znovu potkáváme Aleše, takže společně proflákáme a proklábosíme celej den i večer. Plážoví naháněči se činěj‘ a tak druhej den vyrážíme společně na celodenní lodní vejlet s několikerou šnorchlovačkou a poznávačkou okolních ostrůvků. Koráli jsou krásný jako snad všude v JV Asii, byť neni snadný je ve vodě okukovat, páč vybavení už má drobet odsloužíno (tu chybí šnorch, tam zas pásek nebo sklo u brejlí). Voda neni teplá, voda je horká.

Pak ještě rybí barbecue a válečka na pohádkovym opuštěnym ostrůvku jak z ráje – a jsme zas na pár dní krásně zrelaxovaný. Budeme to potřebovat, protože se trochu impuzlivně rozhodujeme pro drobet hektickej vejlet do Vietnamu – v Sihakunville totiž zařizujou víza „na počkání“ a my tak trochu nevíme, co s časem. V rámci zachování „geografický posloupnosti“ ale s dovolenim přeskočim v čase a nechám Vietnam na samostatnou kapitolu. Posunujeme se tedy v čase skoro dva tejdny a v místě do Siem Reap, města na severovýchodě Kambodži, kterej je známý předevšim jako východiště pro monumentální komplex Angkorskejch chrámů.

Chrámy v Angkoru se můžou chlubit snad všema myslitelnejma superlativama – největší buddhistickej chrám světa, největší hinduistickej chrám světa, největší náboženská stavba vůbec a spoustu dalších. V dobách dávno minulejch patřil Angkoru taky primát co do velikosti města – ve 12. století dosahovalo město Angkor milionu obyvatel. V tý době žilo v Londýně či Paříži sotva třicet tisíc lidí. Tehdy byla Kambodža centrem Khmérskýho království (od 9. do 15. století), největší říší jihovýchodní Asie . Jeho území pokrejvalo i dnešní Laos, Thajsko, Vietnam, část Barmy a jižní Číny. Hlavnim náboženstvim byl hinduismus a buddhismus – podle toho, kterej král zrovna vládnul, ale obě víry byly ve vzájemný úctě a toleranci.

Snad každej král říše si tu musel vystavět svuj palác a minimálně jeden chrám, kterej musel rozměrama a výstavností trumfnout vládce předchozího. A tak je dneska v komplexu Angkoru k nalezení skoro dvě stě chrámů, z nichž po některejch zbylo už jen pár šutrů, nebo je nadobro pohltila džungle, jiný jsou ale stále krásně zachovalý a i dneska můžou udivovat svojí monumentalitou a úžasnou výzdobou.

Po vyplenění Angkoru Siamcema ve 14. století upadlo město v zapomnění. Je až neuvěřitelný, že ke znovuobjevení tohohle obrkomplexu došlo až v roce 1860 francouzskejma kolonizátorama – to jen dokládá, jakou sílu má místní neprostupná džungle. Některý chrámy jakoby se stále nepodařilo džungli vyrvat. Tu roste z chrámový věže mohutnej strom, támhleten vchod do svatyně je zase ze všech stran obrostlej kořenama.

Rozlehlost chrámů nedovoluje jen tak se mezi nima procházet, máte možnost buď se nechat páprdovsky vozit na tuk-tuku či taxíkem, nebo si půjčit kolo. Motorky tu zakázali, oficiálně proto, že turisti nemaj‘ kambodžkej řidičák, podle nás proto, aby zajistili práci tuk-tukářum. My dáváme přednost bicyklu a za chvíli si vesele šlapeme Angkoru vstříc na kolech se zpuchřelou duší a osmičkou jak vrata.

Hned první zastávka je nucená, páč před nejbližšim chrámem vypouštim duši (tu od kola). Zatimco zručnej dědeček se za mrzkej peníz věnuje opravě, my obdivujeme Bayon – snad nejcharismatičtější chrám celýho komplexu. Architekt jakoby náhodně rozházel stovky jeho věží a věžiček bez ladu a skladu. Každá chrámová věž je vytesaná do tvaru Buddhovy hlavy, respektive spíš jen usměvavý tváře. Spleť chodeb a chodbiček dá člověku snadno zabloudit. Na vnějších stěnách sochaři vyobrazili tisíce výjevů z všedního khmérskýho života, jako je porod, vybírání vší nebo chlap požíranej krokodýlem. A pochopitelně nejvíc prostoru dostávaj výjevy „slavnejch válek“.

Duše zacelena a dopuštěna, vzhůru na další chrámy. Zatimco ty nejznámější jsou doslova obsypaný hordama lačnejch turistů a pokud chceš vidět kus obtesanýho šutru, musíš z něho sundat Japonce, jejich odlehlejší menší bratříčci jakoby nic nevěděli o mumraji a davech okolo Bayonu a Angkor Vatu. Na vzdálenym chrámu Banteay Samré se v podvečer procházíme úplně sami, byť podle nás patří mezi ty nejhezčí. Horší je to např. s chrámem, kde Lonely Planet chválí západy sluníčka. Liduprázdnej chrám, oáza klidu, neni chvíli před západem ani vidět pod horou lidí, lačně čekajících s foťákama, až se ta žhavá koule překulí za kopec.

Skoro nakonec si necháváme samotnej Angkor Vat, původně hinduistickej chrám postavenej ve 12. století. Je to skutečně velkej barák. Vnější obvodová zeď je dlouhá přes kilometr a široká osm set metrů. Všichni tenhle chrám obdivujou pro jeho symetrii a „harmonii designu“, my ale popravdě na zadek nepadáme – asi je velkej a symetrickej až moc.

Chrám má představovat posvátnou hinduistickou horu Méru, domov bohů. Pět věží představuje posvátnou horu a okolní vrcholky. Celej komplex chrámu a dalších budov je obehnanej vodnim příkopem, kterej znázorňuje oceán. Nejvyšší věž je vysoká 75 metrů. Vnitřní zdi chrámu zdobí hromada reliéfů. Snad každičkej centimetr čtvereční je vyzdobenej výjevama z bájnýho eposu Rámajána. I tady se jedná hlavně o války, mimo ty tu najdete například zajímavě zobrazený hinduistický peklo.

V 15. století byl chrám přestavěnej na buddhistickej, takže tu potkáváme Rámu s Višnou vedle Buddhy.

Pokojně si kráčíme útrobama gigantickýho svatostánku a kocháme se, když tu přiletí parta bodyguardů a ať prej uděláme prostor... Kolem nás se prožene delegace papalášů v čele s jakymsi brejlovcem. Když šlapeme na kole do hotelu, čeká nás něco podobnýho – policajt nás stáhne z cesty a čekáme, až projede konvoj antonů a vládních pancéřovejch vozítek. Teprve večer v televizi, z online přenášený konference probíhající v Siem Reapskym nejlepšim hotelu, poznáváme, že to je čínskej prezident Chu Ťin-tchao, kterej tu je na přátelský návštěvě. Jsme celkem překvapený, že kvůli němu nedali celej Angkor Vat vyklidit.

Třetí den ještě neodoláme a vstáváme ve zcela nedovolenkovej čas – čtyři hodiny, abysme si mohli s dalšíma 4.836 turistama vyfotit svítání nad Angkorem. No, žádná hitparáda. Ale vzhledem k tomu, že tentokrát se necháme páprdovsky vozit, tolik nám to nevadí.

V jedenáct dopoledne už musíme sedět na hotelu a čekat, až si nás vyzvednou a dopravěj‘ na bus směr Bangkok. Ve čtvrt na dvanáct se jdu ještě radši zeptat do agentury, jestli s náma počítaj. „Samozřejmě, v klidu panáčku, dejte si pivko a buďte trpělivý, za pár minut si vás tam vyzvedneme“. Ve dvanáct tam jdu znovu, jestli jako pořád všechno v pohodě. „A jéje, my na vás zapomněli, promiňte. Tak zejtra to snad klapne“. Ztropim tam scénu, že jestli zmeškáme zejtřejší ranní odlet z Bangkoku, se zlou se potážou. Zaplaťpánbů se tim vytrhnou z věčnýho stoickýho klidu a začínaj‘ vymejšlet krizovej plán. Po chvíli nás odváží motorikšák kamsi za město. Tam přesedáme do nějakýho osobáku, kde nás vzadu sedí pět. Ale všechno dobře dopadá, na hranicích doháníme náš bus a spokojeně si mašírujeme do Bangkoku, abysme mohli nastoupit let do Indonéskýho Bali.

Ale o tom zase příště. Vlastně popříště, napřed se můžete těšit na „Vietnam z rychlíku“ (jestli se vůbec někdy ještě dostanu k internetu).

Fotky klasicky ve fotogalerii.

Zatííííím.

24.03.2012
Střední a jižní Laos

Pokračujeme v asijský krasojízdě, tentokrát po střednim a jižnim Laosu.

Z hlavního města Vientiane se složitě (busem, na korbě náklaďáčku a nakonec motorkou) dopravujeme k jeskyni Tham Khon Lor. Ponorná řeka tu prorazila do skály díru o dýlce asi sedm kilometrů. Jedinej způsob, jak jeskyni prozkoumat, je z paluby předpotopní loďky „dlouhoocasačky“. Po obtížnejch dohadech (se zapojenim jakýsi studentky jakožto překladatelky) na jednu takovou usedáme, společnost nám dělá plavčík a kormidelník. V jeskyni je pochopitelně tma jako v pytli, ještě, že máme celkem hned čtyři čelovky. Vida, Bářina nefunguje, takže tři... Po kilometru jízdy vypovídá službu kormidelníkova čelovka, po dalšim kilometru plavčíkova... Svítim všem na cestu a pevně doufám, že moje chatrný světlo kormidelníkovi postačí pro vyjetí všech peřejí proti proudu říčky.

Do loďky teče vnitřkem i přes borty, sem tam se napíchnem‘ na nějakej šutr. Připadáme si jako objevitelé. Po dvou hoďkách ve zdraví vyjíždíme z jeskyně do džungle, kde si děláme krátkou přestávku a hurá po proudu zpátky. Tam, kde říčka opouští jeskyni, proměňuje se v modroučký jezírko, očividně oblíbený piknikový místo pro domorodce. Pozorujeme, jak se koupou kompletně oblečený (kluci vesměs v džínách, nejspíš tim zároveň perou).

Ještě zajíždíme na vyhlídku za vesnicí, odkud je úžasnej pohled na okolní zubatý skály a hory a pak už nastupujeme další složitou štrapác do středního Laosu, města Savannakhet.

Teď je ale čas na vsuvku zvanou laoský cestování: Přestože od Vientianne níž se silnice jakoby mávnutim kouzelnýho proutku proměňujou v pěkný asfaltky s minimem děr a výmolů, přeprava neni právě z nejrychlejších. Sem tam totiž cestujeme VIP busem, obvykle však nezbude než volit „lokální bus“. Rozdíl mezi VIP a lokálním busem je, že VIP má všechny kola, střechu a většina oken má i sklo. Časem se musela zavést ještě nová skupina, tzv. „super VIP bus“, což je sorta autobusů vzdáleně připomínající evropský dopravní prostředky. Jak časem poznáváme, lokální bus neznamená, že se pohybuje na kratší vzdálenosti, ale že se jim přepravujou výhradně „lokální cestující“... A my.

Lokální busy nezajišťujou zdaleka jen osobní dopravu – zavazadlovej prostor se před cestou zcela naplní hromadou krabic a pytlů (což obvykle těžce odnesou naše krosny), co se nevejde tam, nacpe se na střechu (třeba mrazák nebo motorka) a když už je i střecha plná, nahážou se krabice zkrátka cestujícim pod nohy, však voni se nějak zmáčknou.

Každej druhej Laosan bere s sebou „na projížďku“ svýho oblíbenýho bojovýho kohouta (přece ho nenechá dřepět doma). Ten se pak celou cestu zodpovědně stará o to, abysme náhodou nezaspali naší zastávku. Co deset minut probíhá čurací pauza, přestávka na jídlo, nebo zastávka určená místnim prodejcum, aby se mohli do busu hromadně nahrnout se spoustou nevábně vonícího jídla a prodrat se s tou dobrotou až k vám, pranic se neohlížejíce na fakt, že autobus byl už před jejich příchodem narvanej k prasknutí (sedí se i v uličce, na rozviklanejch plastovejch stoličkách).

Všechny krabice a pytle je potřeba doručit na místo určení, šofér proto provádí nejednu zajížďku, kde se pak dlouze vykládá půl autobusu, aby se našla ta správná krabice. Podtrženo sečteno, lokální bus se přesunuje rychlostí asi sedmnáct kilometrů v hodině. Když vezmete v úvahu, že v Laosu projedeme busem asi 2,5 tisíce kiláků, jistě uznáte, že si tu neužíváme žádnou dovolenou :-). Často proto utíkáme k podstatně rychlejšímu a pohodlnějšímu způsobu cestování – kde to jen trochu jde, půjčujeme motorku (na který v Laosu celkem najedeme dalších skoro patnáct set kiláků).

Další alternativou meziměstský přepravy na kratší vzdálenosti jsou tzv. sawngthaewy, malý náklaďáčky se zastřešenou korbou, kde se sedí na dlouhejch lavicích po stranách a vyznačujou se tim, že se do nich vejde 4x tolik lidí a věcí, než byste čekali, a 6x tolik, než je vám milý. Po městě nás pak přepravuje tzv. jumbo, v podstatě laoská obdoba thajskejch tříkolkovejch tuk tuků, jen o něco větší.

Autobusový nádraží snad všech laoskejch větších měst jsou z neznámejch důvodů postavený 5-20 kiláků od města. Asi proto, aby dali vydělat místnim „jumbo“ taxikářum, který si za těch pár kiláků účtujou horentní sumy.

Ale zpátky k cestě – od jeskyně na jih nás přepravuje napřed sawngthaew (řidič očividně neuznává nějaký „jsme plný“ a zastavuje každýmu, kdo si mávne – takže my, nahňoucaný na korbě, patříme mezi ty šťastnější, zbytek jaksi „vlaje“ okolo. Po třech hodinách jízdy s krosnou a cizí ženskou na klíně nás vítá Savannakhet – město vystavěný Francouzema na břehu Mekongu. Díky širokejm bulvárum a pěkný koloniální architektuře působí město moc příjemně, skoro evropsky. Dokonce jsou tu k nalezení i kostely.

Večer zacházíme do nábřežní hospůdky pro místní a dáváme si baštu na jejich oblíbenej způsob – panička nám přináší hliněnej kotlík, „sporák“ s rozpálenejma uhlíkama a veškerý ingredience na seafood polívku, kterou si pak sami připravujeme podle našeho gusta.

Jinak nám laoský jídlo přijde celkem monotónní, podobný jako v Thajsku – smažená rejže, smažený nudle, nudlová polívka, rejžová polívka. Maj‘ aspoň pár specialitek, jako je laap – zajímavě okořeněný mletý maso se zeleninou, nebo specielně osmažená buvolí kůže, připomínající konzistencí chipsy, vůní žrádlo pro psa. Párkrát zkoušíme zajít do lokální restaurace, abysme zkusili skutečně laoský jídlo, ale obvykle to pohoří na nemožnosti se dorozumět. Bára se snaží pomocí slovníčku o objednávku v Lao, ale asi neovládáme správně výslovnost...

Následuje další veselá cesta lokálnim busem, tentokrát i s karaoke, kterýho si spolucestující užívaj‘ skutečně dosytosti. Mimochodem, karaoke je v Laosu vážně oblíbený – žádná „lepší“ hospoda se bez něj neobejde. Zpívá úplně každej. Čim víc nahlas, tim lepší muzika. A čim míň to uměj, s o to většim nadšenim a nasazenim zpívaj‘ – na nějaký ty melodický nepřesnosti se tu nehraje, hlavně že si to všichni pěkně užíváme. V menších městech či vesnicích je mnohdy nadlidskej úkon najít hospodu, kde tuhle parádičku nemaj‘, takže se při jídle normálně slyšíte. Ale karaoke neni zdaleka jen doménou restaurací – najdete je v obchodech, v lecjaký domácnosti, nebo (bohužel) i v autobusech. Dokonce i v televizi běží jeden „karaoke kanál“.

Předlouhá karaoke cesta končí v Pakse, velkoměstě na samym jihu země, jak jinak než na břehu Mekongu. Město samotný ničim nevyniká, ale je dobrou základnou pro výlety do blízkýho i dalekýho okolí. Nás láká hlavně náhorní plošina Bolaven Plateau, známá svojí vyhlášenou kávou a čajem, spoustou říček a vodopádů, ale taky celou hromadou různejch etnickejch skupin a domorodejch kmenů, často animistickýho vyznání.

Už se moc nechráníme proti spálení, za ty skoro dva měsíce už máme poměrně solidní základ, ale tady během půldne na motorce zrudneme jak raci – na čtyřicetistupňový vedra přeci jen ještě nejsme připravený. Ani okolní vítr na motorce nepůsobí žádný osvěžení – spíš jako obrovskej horkej fén. Ještěže nejeden okolní vodopád nabízí příjemnou koupačku. Píšu příjemnou, nikoliv osvěžující – i voda v řece má snad třicet stupňů.

Po cestách skrz náhorní plošinu je koupání nutností, aby nás vůbec pustili do hospody či ubytka – zdejší prašný cesty jsou snad nejhorší v celym Laosu, takže po hodině cesty díky vrstvě prachu my i motorka splýváme s okolim. Špatnej stav silniček ale zase umožňuje dostat se do nejautetničtějších vesniček, plnejch usměvavejch domorodců, který se celý dny věnujou pěstování a sušení kafe. Párkrát zastavíme v místních hospůdkách a vychutnáváme si luxus čerstvě pražený robusty.

Cestu leckdy na pár minut zatarasí celý stáda buvolů či koz, kterejch je tu nebývalý množství. V městečku Sekong prvně spíme v pokoji s klimatizací. Je to nutnost – ještě v osm večer hlásí teploměr 35 stupňů.

Další den se přesunujeme do turistama oblíbený vesničky v nitru Bolaven Plateu – Tat Lo. Těžko říct, jestli sem turisti jezdí radši kvůli výhledu na pěkný vodopády přímo z bungalowu, nebo kvůli hospodě Mama Pap – kde stará, milá a prdlá majitelka vaří až nesmyslně obrovský porce laoskejch dobrůtek za asi 10 korun. Její obrovský banánový palačinky (který tu bohudík zůstaly po Frantících jako oblíbená lahůdka) jsou prostě nejlepší na světě! Po obrvečeři pak v restauraci hned pod vodopádem nasáváme atmosféru a Beerlao.

Okolo Tat Lo stojí v docházkový vzdálenosti několik animistickejch vesnic. Animisti zjednodušeně řečeno věřej‘ v duchy. Duchové žijou všude kolem – ve stromech, v zemi, ve vodě, v půdě i v nebi. Některý jsou hodný, jiný zas pěkný mrchy. Jeden z nejdůležitějších žije přímo v chalupě a toho neni radno si rozhádat. A přitom je to tak snadný, stačí porušit jedno z mnoha tabu, tzn. jakýhosi „domovního kodexu“. Často se jedná o „přečiny“,který se nám jeví jako úplný prkotiny. Například: Host nikdy nesmí vstoupit do majitelovy ložnice. Nebo: V jedný ložnici nikdy nesmí přespávat dvě osoby opačnýho pohlaví, ani když jsou manželé (děti se asi dělaj‘ v přírodě). Další: hlava nocležníka musí vždycky spočívat co nejblíž ke stěně. A další: Nikdy neklepat na stěny. Za každý porušení tabu je potřeba uklidnit duchy krvavou obětí – od slepic za „prkotiny“ až po buvola za ty nejhorší prohřešky. Tabu bejvaj‘ často porušený z neznalosti a tak se často stává, že vesničani u duchů odpykávaj‘ hříchy, který spáchali neznalí turisti.

Animistický vesnice jsou obvykle stavěný do kruhu, s velkou „návsí“ určenou pro mnohý svátky a oslavy. Pod leckterym domečkem na kůlech jsou k vidění rakve, který si pro sebe rodiny vyráběj‘ už za života a ukládaj‘ je do kůlničky, kde pak dlouhý léta čekaj‘, až budou k užití.

Buvol je pro vesničany tim největšim majetkem a proto se taky používá jako nejvyšší oběť – nejen jako satisfakce za největší porušení tabu, ale i v nejdůležitější svátek, kterej probíhá vždycky třetí úplněk v roce. Buvolí oběť má vesnici zajistit úrodnej a plodnej rok. Šťastnou náhodou se v Tat Lo vyskytujeme právě v termínu konání týhle oslavy v nedaleký vesnici. Večer se v hospodě domlouváme s Koukou – chlapíkem, kterej tam letos pořádá organizovanou výpravu, páč minule tam běhali turisti na vlastní pěst a porušili mnohý tabu. Proto nás Kouka napřed seznamuje s tim, co rozhodně nedělat, a pak teprve vyrážíme podél říčky do vesnice Ban Kuang Tanglae, kde už jsou oslavy v plnym proudu. I sem už dorazily vymoženosti moderní techniky, takže se tu na improvizovanym pódiu smaží – jak jinak – karaoke a laoský disko trysko. Náves působí trochu jak o český pouti. Jen uprostřed stojí u jakýsi májky přivázanej nazdobenej buvol, kterýho zejtra čeká nezáviděníhodnej osud.

Kouka se zná s vesnickym náčelníkem a tak společně s několika dalšíma turistama usedáme na slavnostní večeři v náčelníkově chatrči (stejně jako jinde neni vevnitř skoro žádný vybavení ani nábytek, nechybí ale televize). Po zvláštním rejžovym předkrmu vařenym v banánovym listu dostáváme laap na mnoho způsobů – u toho, co chutná nejzvláštnějc, se ptám na ingredience. A že prej buvolí vnitřnosti zalitý čerstvou krví. Někdy lepší se neptat. Rejžová pálenka lao lao pochopitelně teče proudem.

Úderem devátý veškerý disko u lomoz utichá a nastupuje rituální tanec vesničanů s mačetama a štítama okolo buvola, doprovázenej jen bubnovánim. Mladý „tanečníci“ si stále uchovávaj' části tradičního obleku, zbytek ale doplňujou červený trencle a triko, takže působěj‘ jak bizardní spartakiádníci. Na buvolovi je napsaná i jeho cena, aby duchové věděli, jak moc se kvůli nim vesnice plácla přes kapsu. Nebo aby to věděla sousední vesnice? Po zhruba hodinovym křepčení okolo vyplašenýho buvola se všichni vracej ke karaoke a popíjení.

Utíkáme, když je zábava v plnym proudu, páč jestli chceme stihnout zejtřejší ranní rituál, musíme vstávat v půl šestý, jak nám Kouka klade na srdce. Od tři čtvrtě na šest už netrpělivě Kouku vyhlížíme. V půl sedmý ho konečně probouzíme. Vypadá značně přešle a povídá, ať mu dáme ještě tak hoďku... „Pak seženu bus a jede se, beztak určitě začnou pozdějc.“ „Dyk ta vesnice je kousek pěšky, ne?“ „Jo jo, kousíček.“ „Tak na co bus?“ „Jakej bus?“ „Jsi řikal, že seženeš bus.“ „Nesmysl, vesnice je kousek pěšky.“ Včera se asi slavilo víc, než Kouka snese. Kašleme na něj a mažeme do vesnice sami. Právě včas, rituál už začal a kolem buvola už se zase tancuje. Po chvíli následuje „veřejná poprava“. Líp se totiž poměrně brutální a zdlouhavej proces usmrcování pološílenýho bejčka popsat nedá. Musí mu bejt totiž „tradičním způsobem“ probodnutý srdce, pomocí dlouhýho naostřenýho bambusu, což trvá snad půl hodiny, než konečně zkrvanevej buvol naposledy mocně zabučí a definitivně padne.

Celýmu hroznýmu divadlu nepřihlíží ani moc dospělejch, jen spousta krvelačnejch dětí, který ho pak obsypou a „hrajou si“ s nim. Při tom otřesnym zážitku si ani nevšimneme, že stejnym způsobem vražděj‘ v dalších částech vesnice ještě tři brášky. Jak se pak dozvídáme, ze zbylejch třech si místní užijou hody, jen ten hlavní musí zůstat nedotčenej, jen pro duchy. I z ostatních pak rituálně nabízej‘ duchum jejich oči, srdce a krev.

Poslední dny v Laosu trávíme výletem z Pakse do Champasaku, kde je k vidění staletej chrám Wat Phou. Cesta vede napřed přes Mekong, kterej tu začíná dosahovat úctyhodnejch rozměrů a jeho průtok mu konečně dává právo honosit se titulem „Otec řek“. Jen o pár kilometrů po proudu v oblasti Čtyř tisíc ostrovů už v některejch místech dosahuje šířky 14 kilometrů.

Do Champasaku vede luxusní (loni dostavěná) silnice, jen pár posledních kiláků se zase boříme prachem (kterýho jsou tu takový nánosy, že leckdy s motorkou propadneme do hluboký džuzny o který jsme neměli tuchy). Wat Phou neni vlastně jeden chrám, ale celej komplex khmérskejh chrámů a chrámečků z osmýho až dvanáctýho století, rozprostírající se na několika kilometrech čtverečních, na úpatí posvátný hory.

Posvátnou se hora stala kvůli údajný podobnosti jejího vrcholku s obrovskym falem neboli (v hinduismu) lingamem (česky Višnuovym pantátou). Jako mnohý jiný chrámy v regionu, i Wat Phou byl napřed hinduistickym chrámem, po nástupu buddhismu se jen vyměnily sochy (budiž jim ale ke cti, že starý sochy zbytečně neodtesávali (jen když překáželi, třeba na oltáři), takže dneska je komplex jakousi podivnou směsicí Buddhů, Višnů, Šivů, Bráhmů, posvátnejch krokodýlů, slonů a jinejch zviřátek. Eroze dává chrámum v posledních letech zabrat ještě víc než v předchozích staletích, tak se do toho muselo vložit Unesco, aby měly co obdivovat i budoucí generace. I tak můžou po většině památek lézt turisti, kde se jim namane, což pochopitelně s chutí dělaj‘, takže erozi ještě trochu uspišujou. Komplex je ve skutečně krásnym místě a po vydrápání se po strmejch polorozpadlejch schodech do čtvrtý úrovně k nejsvětější svatyni se naskytuje skutečně výjimečnej pohled do údolí Mekongu. Kupodivu jsme tu skoro jediný bílí turisti.

Zmíráme žízní a nikde stánek s pitim. Laosani nejsou totiž obchodníci. Smlouvání zcela nefunguje, náš zákazník náš pán taky ne. Když dojde pivo v ledničce, hospodskýho nenapadne dát tam nový... „Pivo máme, ale jen teplý“ (rozuměj – teplý na laoský poměry, tzn. 54 stupňů). I tady, u výlezu z Wat Phou, kde se dvě hodiny potácíte v ukrutnym čtyřicetistupňovym vedru bez kouska stínu, nestojí stánek nabízející ledově chlazenou colu ani zmrzku – prodávaj‘ tam zavařeninu.

Jižnějc už Laos nic nenabízí, takže se přemísťujeme do Kambodži. Ale na to si zase budete muset nějakou chvilku počkat.

A jako tradičně, fotky v galerii.

4.03.2012
Severní Laos

  Z přeplněnýho Thajska se utíkáme před turistama schovat do liduprázdnýho Laosu.

   Do země vstupujeme na malý loďce, která nás přepravuje přes Mekong. Tenhle veletok (tady na dalekym severu zatim jen tok) vytyčuje skoro celou laosko-thajskou hranici. Rázem se z nás stávaj‘ milionáři, za dvě koruny dostáváme skoro tisíc laoskejch Kipů.

  O co nevrlejc‘ se s náma loučí na Thajsko v podobě ukrutně arogantního celníka, o to srdečnějc‘ nás vítá Laos. Objíždíme na půjčený motorce vesničky horskejch kmenů v okolí Luang Nam Tha, provinčního městečka Severního Laosu, jen pár kiláků od čínskejch a barmánskejch hranic, kam se od thajsko-laoskýho přechodu přesunujeme. Všude nás zdraví veselý a vstřícný úsměvy místních – blahosklonně nám dávaj povolení k focení a když jim jejich podobizny ukazujeme, reagujou stařenky stejně bezprostředně jako malý děcka, nadšenym smíchem.

  Z jedný vesničky už z dálky čiší bujarý veselí. Nakukujeme blíž a v příští minutě už jsme středem svatební veselice. Svatebčani nás nalejvaj‘ zdejší rejžovou pálenkou lao lao a vnucujou nám jakýsi neidentifikovatelný, rozvařený a naprosto nechutný maso. Musíme vyfotit a následně na displeji ukázat snad všechny svatebčany a pak si postupně se všema zatancovat. Vesnická kapela (klávesák a dirigent) umí podle všeho zahrát jen jednu písničku, která se však i po hodině hraní těší velký oblibě. Paradoxně umí anglicky z celý vesnice jen místní hluchoněmec (jméno si už nevzpomenu, my ho překřtíme na „Pepek Vyskoč“), takže domluva s celou vesnicí probíhá jen přes pero a papír. Po hodině zbaběle utíkáme, neboť naléhání k rejžopálenkovýmu přípitku se jen ztěžka odmítá (mnohokrát se odmítnout nepovede) a nás čeká dalších padesát kiláků na motorce...

  Pak, vlastně omylem, zahneme k jeskyni Kao Rao, kde místní pořádaj‘ piknik. Za chvilku už zase sedíme na jejich dece a popíjíme s nima místní výborný pivo BeerLao. Však taky vrchní sládková studovala v Čechách a u místního piva se snažila napodobit Plzeň, což se jí celkem i povedlo, byť je slad z rejže. Poté nás zdejší průvodce bere na prohlídku jeskyně. Podává nám velmi obšírnej a zasvěcenej výklad v Laoštině. Pokud správně rozumim, mluví o tom, že jsme v jeskyni, že jsou tu krápníky a že voda kape seshora dolu... Bere nás po „neoficiální stezce“ mimo vyznačený trasy, což má neblahej dopad jak na krápníky, tak na mojí hlavu.

  Teď je ale čas na drobet reálií: Laos je protáhlá nudle vklíněná mezi Thajsko a Vietnam, rozlohou zhruba trojnásobná než naše rodná hrouda. Na severu země se rozprostírá velká náhorní plošina (cca 2.800 m.n.m.) s hlubokejma pánvema, na jihu najdete spíš nížiny. Tropický monzunový podnebí způsobuje, že je (hlavně na jihu) buď ukrutný vedro, nebo leje. Jako hlavní dopravní tepna sloužil odpradávna Mekong, kterej vstupuje do země z Barmy a pak se klikatí celym Laosem, až na jihovýchodní hranici, odkud už jako mohutnej veletok majestátně vstupuje do Kambodži. S celkovou dýlkou bezmála 4.500 kiláků obsazuje post 10. nejdelší řeky světa, zároveň je to 10. „nejvodnatější“ řeka.   

  Přestože většinu Laosu pokrejvá džungle, mnoho zviřátek tu nenajdete. Když se místního zeptáte, proč nikde neslyšíte zpěv ptáků, dostane se vám odpovědi: „levný proteiny“. Však jsou taky domorodci dosahujou značný zručnosti ve střelbě prakem a nejednou potkáváme panáčka nesoucího několik čerstvejch úlovků. A podobnej osud čeká skoro veškerou laoskou zvířenu, včetně např. cikád, který místní drobota umně sbírá ze stromů pomocí dlouhý tyče pomazaný smolou. Mimochodem, děcka se tu nejsou žádný darmožrouti, už od útlýho věku si na sebe musej „vydělat“, proto je často vidíme střílet ptáky, lovit v řece raky (v podomácku vyrobenejch potápěčskejch brejlích) nebo sbírat hmyzáky. 

  Laos i dneska zůstává komunistickou zemí. Vládne tu pevnou rukou jediná strana Pathet Lao. V roce 1975 se jí poved‘ „pokojnej“ převrat (jak sami řikaj‘) a tehdejší král abdikoval, čimž vyvrcholilo několikaletý nestabilní období monarchie, poté, co Laos vyhlásil v roce 1954 nezávislost na francouzský nadvládě.

  Byť se nejednalo o nějak extra krvavej státní převrat (krve si užili Laosani za války ve Vietnamu až hanba), přesto bylo potřeba rázně zatočit s komunistickou opozicí (po vzoru zkušenějších soudruhů z nedalekýho sousedství). Dodneška existujou kdesi v odlehlejch lesích Laosu takzvaný převýchovný tábory, kam se většina opozice musela „ráda“ uchýlit, aby pomáhala chudejm vesničanum pěstovat plodiny apod. Utýct se nedalo, vzhledem k odlehlosti místa i dohlížejícim biřicum, proto radši „táborníci“ zakládajli rodiny s vesničankama (jedinejma lidma, se kterejma měli dovolenej kontakt). Přístup k vesničanum se ale netýká vyšších úředníků bejvalýho královskýho aparátu – ty byli nalákaný na dvoutejdenní „rekvalifikační kurz“... A učej‘ se dodneška... Asi pomalu chápou...

  Laos pod komunistickym jhem stále zůstává jednou z nejchudší zemí jihovýchodní a vlastně celý Asie, přestože koncem devadesátejch let začali laoský papaláši slevovat z marxistický doktríny, zahájili podporu turismu i svobodu malýho podnikání a mj. vstoupila země do ekonomickýho sdružení států JV Asie ASEAN. Přes velkou chudobu země se nedá říct, že by tu bylo levně. Vzhledem k zamořený a zaminovaný půdě (o tom níže) musí spoustu potravin Laos dovážet, takže jídlo tu pořídíte dráž než v Thajsku, vůbec nemluvě o takovejch imperialistickejch vymoženostech jako je zmrzlina nebo sušenky. Netřeba asi zdůrazňovat, že tu nenajdete žádný řetězce typu Mekáček, Tesco nebo Shell.

  Většina obyvatel Laosu patří k etnický skupině Lao, kromě ní tu ale najdete dalších skoro 133 dalších etnik – kmenů Akha, Hmong, Kanu, Laven, Alak a spousty dalších.

  Abych učinil povinnosti zadost, shrnu ještě v kostce zajímavou historii předcházející francouzský nadvládě: Chvíli vládnul jeden král, pak zase nějakej jinej. 

  Na dalekym severu se snažíme dostat na motorce po divokejch prašnejch cestách a cestičkách i do těch nejodlehlejších končin, abysme prozkoumali ty nejopuštěnější, tudíž nejvíc autentický vesničky horskejch kmenů Akha a Hmong mezi městečkama Muang Sing a Muang Long.

  Vstřícnost místních je až nečekaná, dokonce nás i párkrát pozvou domu do svejch nuznejch příbytků, kde ale družnej hovor drobet vázne, neboť většina z nich neumí ani laosky natož anglicky. Bára dá pomocí anglicko-laoskýho slovníku dohromady úžasnou větu ohledně pohledu s Prahou, kterej jim věnujeme (jako že tam bydlíme a tak), ale zůstane zcela bez odezvy . Aspoň nás hostí zvláštníma plodama ze stromu na návsi, který na pohled vypadaj‘ jako fazole, na chuť připomínaj‘ meruňkovou marmeládu.

  V každý vesnici působíme pozdvižení zejména u dětí, za pár minut se za náma utvoří nabalující se hlouček a po půl hoďce nás už pronásleduje hotový procesí snad veškerý vesnický droboty.

  Ve vesnicích, kam už dosáhlo elektrický vedení, nacházíme satelity, který si vesničani podomácku ztloukli a celá famílie nadšeně sleduje telku, byť je to leckdy jedinej elektrickej spotřebič v chatrči. Jinak vesnice obvykle působí extrémně chudě, jen domácích zviřátek se všude volně prohání spousta – a netušíme, jakym způsobem pozná majitel právě to svoje kůzle či selátko (nejspíš se jedná o společnej, „obecní“ majetek).

  Podvečerní koupání je veřejná záležitost, ať už v přilehlý říčce nebo u vesnický pumpy – sejde se k tomu celá vesnice a pěkně si při tom poklábosej‘, co den dal. Ženský se „sprchujou“ v sarongu (dlouhý plachtě ovázaný kolem těla). Ubíjejícim vedrum tu ale něžný pohlaví čelí stejně jako chlapi – chodí do půl těla. Stud za nahotu očividně ještě nepronik‘ do celý Asie.

  Některý domorodci (povětšinou babky a sem tam i děti) běhaj po vesnici v tradičních krojích. Babky maj‘ zkažený černý zuby a červený pysky od žvejkání betelu. Většina z nich pokuřuje fajfky, pánbůví s čim. Ve městech se babky staraj‘ o dealování drog – doteď vidim jejich bezzubý dásně žvatlající: „Gandža? Opium? Gud staf, číp prajz“. 

  Když už neni v okolních vesnicích co prozkoumávat, vyrážíme lokálnim busem na jih, do Luang Prabang, jednoho z mála měst v severnim Laosu, který má nádech historie. Bylo založený na konci 13. století a jeho centrum zdobí klasická „koloniální“ francouzská architektura. Většina krásnejch chrámů je nepůvodních, páč  byly na konci 19. století srovnaný se zemí bandou rabiátů zvanou Černý vlajky. Nad dvěma nejhezčíma se ale i loupežníci ustrnuli a nechali je nám ku potěše. Až do posledních let monarchie byl Prabang sídelnim městem krále. Jeho palác je dneska přístupnej veřejnosti jako muzeum; zachoval se i tehdejší interiér. Překvapuje nás, jak skromně a neokázale si král žil (Laos očividně nepatřil mezi nejbohatší monarchie).

   Cestou do Prabangu si dávám při zastávce busu na tržišti pečený kuřecí stehno a přestože je odporný, z vrozenýho škudlilství ho celý dojídám, za což se pak tři dny proklínám kdykoliv usedám na mísu, tzn. 389 krát.

  Večer v guesthousu potkáváme napřed malýho švábika a pak jeho mámu – odpornou obršvábici (možná je to i taťka, moc to neprohlížíme). Hrdinně odcházim středem a nechávám Báru, aby se s ní vypořádala (jestli existuje něco, co nesnášim víc než švába, tak je to rozmázlej šváb). V noci ale zpod postele vylejzá celá rozvětvená rodina včetně prastrýce Adolfa z třetího kolena, takže hned ráno nutim Báru ke změně lokálu.  Broučci bydlej beztak asi v každym ubytku, ale co oči nevidí...

  Krom krásnejch chrámů, jejichž interiéry nám po čase splývaj‘ v hromadu zlatejch chlapů, nabízí Prabang taky několik nedalekejch vodopádů. Vyrážíme k nejhezčímu z nich, Kuang Si, kde čisťoučká tyrkysová říčka tvoří krásný kaskádovitý vodopády a její tůňky a bazénky nabízej‘ osvěžující pokoupání.

  Kousek před vodopádama nacházíme prostornej výběh rehabilitačního centra pro asijský medvědy, který laoský policajti zabavili pytlákum (a kdyby je znovu pustili do džungle, nejspíš by je znovu čekal stejnej osud). Medvědi malajský milujou nejvíc na světě med, proto se v Laoštině jmenujou medový medvědi. Legračně vyhlížející medvěd ušatej má bílý srdce na prsou a kolem krku jakoby lví hřívu. Místním medvědum se tu bohužel přisuzuje napřirozená síla a jejich žluči léčivý účinky, proto nejednou nacházíme medvědí tlapu naloženou v barelu s místní pálenkou Lao Lao.

  Druhej den vstáváme s rannim kuropěnim a ještě před rozedněnim prolejzáme město, páč jen v tuhle nekřesťanskou hodinu se dá potkat průvod mnichů, krerý každý ráno vyrážej‘ z chrámů s žebracíma miskama na pouť městem, aby přijali od místních nějakou tu almužničku – většinou v podobě rejže, ovoce nebo zeleniny. Z části se nasytí, část skončí ve chrámech jako obětina pro tamní zlatý sochy. Za ranních mlh působí průvod až mysticky, jako procesí duchů.

  Přeprava v severnim Laosu je vážně zdlouhavá a únavná. Prašný cesty se drápou, kroutí a klikatí vysoko do hor a když už jsou výjimečně pokrtytý asfaltem, co deset metrů zeje uprostřed silnice kráter, co se dá jen velmi složitě objet. Vzhledem k tomu, že busy často nemaj‘ skla v oknech, nejsme po hodině cesty už ani vidět pod vrstvou prachu. Původní záměr cestovat nočníma spojema vzdáváme – v těch zatáčkách a při tom drncáni je skutečně zhola nemožný usnout... Pozdějc zjišťujeme, že většina severního Laosu byla ještě relativně nedávno pod nadvládou poloterorictický tajný armády Hmongů (o tom níže), takže tu mezi městy fungovala pouze letecká doprava. Teprve před pár lety byla oblast prohlášená za bezpečnou a konečně se začalo s obnovou cest.

  Cestou z Luang Prabang si chceme užít aspoň trochu pohodlí, proto dáváme před lokálnim busem přednost dražšímu minivanu. Hned při nástupu ale zjišťujeme, že do dvanáctimístný dodávky (a místa jsou, dlužno říci, dimenzovaný na laoský rozměry) prodali třináct lístků. Po půlhodinový debatě nás teda na třech sedačkách sedí čtyři, z toho jeden cestující celou cestu zvrací a druhý dva (my) k tomu nemaj' daleko.

  Po mnohahodinový cestě konečně dorážíme do Phonsavanu, k takzvaný planině džbánů. Tady se poprvé setkáváme tváří v tvář se smutnym Laoskym prvenstvim: Nejvíc bombardovaná země na světě. Za „Americký války“ (jak se tu trefnějc‘ nazývá Vietnamskej konflikt) svrhli americký bombardéry na Laos neuvěřitelný dva miliony tun bomb. Po dobu devíti let probíhaly nálety nepřetržitě 24 hodin denně, v průměru každejch osm minut.

  Ale proč Amíci bombardovali Laos, kterej se do vietnamský války nijak nezapojoval? Oficiálnim důvodem bylo zabránit v užívání Ho Či Minovy stezky, jejíž část vedla taky přes Laos – ale může to ospravedlnit vyvraždění dvou milionů laoskejch civilistů? Pravej důvod tohohle masakru zůstává záhadou. Údajně šlo hlavně o to izolovat Severní Vietnam a ukázat „vojenskou sílu“ jak Vietkongu, tak ostatnim zemim v regionu, aby je snad nenapadlo Severní Vietnam podporovat nebo následovat. Amíci si uvědomovali, že to asi neni úplně košer a tak se to pár prvních let dělo bez vědomí kongresu a veřejnosti (údajně o tom v USA věděl jen Kennedy a CIA). Ze začátku bombardování prováděli jen „speciální piloti“ ve výslužbě a piloti CIA. Největší intenzity náletů se Laosani dočkali po roce 1968, kdy americká vláda musela ustoupit tlaku veřejnosti a polevit v síle bombardování samotnýho Vietnamu. „No ale když už jsme se s těma rachejtlema tak pracně a s láskou vyráběli, přece je nenecháme jen tak ležet ladem“.

  Laos byl sem tam bombardovanej ještě před samotnym vyhlášenim náletů – jak přiznávaj' americký piloti, pokud se pro špatný počasí nedaly bombardovat „primární cíle“ ve Vietnamu, bylo potřeba shodit bomby někde jinde, protože přistávání s plně naloženym bombardérem bylo příliš nebezpečný. A proč ne zrovna na Laos? Nemaj‘ bejt hned vedle země, kde právě Amíci prováděj‘ svojí agresi.

  A jakej trest dostal Henry Kissinger, tehdejší poradce pro bezpečnost USA a pozdější ministr zahraničí, kterej bombardování Kambodži a Laosu nařídil, čimž porušil Ženevský konvence (tzn. po dobu devíti let se dopouštěl válečnýho zločinu), a nese přímou odpovědnost za smrt tří milionů civilistů? Dostal Nobelovku za mír! Za co? Asi, že přestal bombardovat...  Jak vidno, na každýho jednou dojde.

  V Kambodže byla dohra americkejch útoků ještě o něco smutnější, protože zdecimování země pomohlo k vzestupu Rudejch Khmérů (což byla před „Americkou válkou“ jen bezzubá bojůvka). Rudý Khmérové v čele s Pol Potem dokonali zkázu, kterou Amíci dokonat „nestihli“: Srovnali města (resp. to, co s nich zbylo) se zemí, zrušili peníze, rozkopali silnice a vrátili zem zpátky v čase o pár tisíc let. Na venkově vybudovali monstrózní komuny a celá zamě jako by se proměnila v jeden velkej koncentrační tábor. Jejich genocidě neušel nikdo se špatnym původem, nebo byť jen náznakem inteligence (pro jistotu vyvraždili i všechny brejlatý, což byl jasnej doklad vzdělání). Za čtyři roky nadvlády nad Kambodžou stihli Khmerové vyvraždit přes dva miliony lidí. Jejich běsnění ukončila až severovietnamská armáda, která zem dobyla a která je dodnes Kambodžanama považovaná za armádu osvoboditelů. Zato vláda USA hned vietnamskou intervenci odsoudila a prohlásila, že uznává jako jedinou legitimní vládu Rudejch Khmerů. Podle nedávno zveřejněnejch archivů poskytovala CIA Pol Potovi nemalou finanční pomoc pro znovuzískání moci v zemi.

  CIA sehrála svojí úlohu i v „naší“ oblasti planiny džbánů, kde vedla výcvikový tábory pro poloteroristický guerilly, rekrutovaný z řad vesničanů horskýho kmene Hmongů. Vesničany CIA přesvědčovala, že Vietnamci chtěj‘  zabrat jejich území a že je potřeba s nima zatočit. Tahle „tajná armáda“ měla v době největšího rozmachu až 50.000 lidí a několik let bojovala proti Pathet Lao, tehdy ještě vojenský organizaci, která byla podporovaná Vietkongem. Během války byla Tajná armáda rozprášená a Hmongové se stáhli do lesů. Ještě před pár lety odtud ale prováděli proti Pathet Lao teroristický útoky. Oblast kolem planiny džbánů byla donedávna turistum pro její nebezpečnost uzavřená.

  Ne každá americká bomba po dopadu vybuchla a tak se ještě dneska po Laosu povalujou tisíce tun nevybuchlý munice. Ročně tu na následky výbuchu „zapomenutý rachejtle“ umřou tisíce lidí. Farmáři se bojej‘ orat svoje pole nebo zakládat nový, což jen podporuje zdejší chudobu. Naštěstí v oblasti pomáhaj‘ stovky dobrovolníků, který bomby vyhledávaj‘ a likvidujou, je to ale běh na hodně dlouhou trať. Laoská vláda požádala o pomoc různý země, aby na likvidaci dodali ženisty, Amíci ale pomoc zaprutile odmítaji, dokonce nechtěj‘ sdělit ani technický parametry některejch míň obvyklejchbomb, což by odminovačum usnadnilo práci. Bomby, který se zneškodněj (resp. jejich železný pláště), sloužej‘ pak na leccos – místní z nich dělaj‘ příbory, lavičky i kuriózní ploty kolem svejch zahrádek.

  Amíci se tvářej‘ jakoby nic, ale pravdou je, že současná chudoba Laosu a Kambodži je jen přímym důsledkem zničujícího bombardování. Během americký války se v Laosu úplně hroutila ekonomika i vládní aparát a přestaly platit peníze. Na následky bombardování v samotnym Laosu umřela skoro polovina tehdejší populace.

  No, nenechal jsem na Amících nitku suchou, takže zpátky k planině džbánů. Název místa totiž říká vše – je tu planina a na ní jsou džbány. Po úmorný hodině strávený kličkovánim na mopedu mezi kráterama uprostřed prašný cesty (místní silnice vypadaj taky jak po čerstvym náletu) dorážíme k první ze třech „planin“, která je posetá stovkou několikatunovejch, jeden až dva metry vysokejch kamennejch „džbánů“ – nádob neznámýho původu i užití. Džbány jsou starý zhruba dva tisíce let (což nikdo to neví přesně, páč se nedochovaly žádný organický zbytky, podle kterejch by se dalo jejich stáří určit). Údajně sloužily buď jako hroby, nebo se v nich kvasilo víno. Taky se tam možná uchovávala rejže... V jedný nádobě se našla dětská lebka podporující „hrobařskou teorii“, ale kdoví... Třetí planina je nejodlehlejší a nejhezčí, nepotkáváme tu ani nohu (ani jinou končetinu). Všechny tři nejznámější planiny byly odminovaný, co chvíli ale narážíme na americký memento v podobě několikametrovejch kráterů. 

   Phonsavan samotnej působí stejně jako většina severolaoskejch měst – nijak! Ulice, kolem domy. Jeden jak druhej. Žádnej obchod, jen jakýsi větší stánky. Skoro žádnej chrám. Stejně jako v jinejch městech se divíme, jak tahle vesnice může mít šedesáti tisíc obyvatel. Jednu krásnou zajímavost ale přeci Phonsavan nabízí – hospodu Bamboozle vlastněnou Skotem, kterej se sem přiženil. Po několika tejdnech konečně jíme špagety, který chutnaj‘ jako špagety.

  A pak hurá dál na jih, do městečka Vang Vieng. Co o městě říct? Je poměrně levný a má krásný okolí. A tady končí výčet pozitiv. V našem pět let starym průvodci píšou, že Vang Vieng se postupně stává oblíbenou destinací mladejch baťůžkářů z celýho světa. Za těch pár let se městěčko změnilo k nepoznání. Na každym druhym metru stojí hospoda s velkoplošnou televizí, kde běží nonstop nekonečná smyčka Přátel a podobnejch seriálů. Místo židliček maj místní knajpy jakoby postele (pro vyspávání kocoviny), takže působěj‘ jak opiový doupata (mimochodem, kšeft s opiem ve městě vesele kvete). Kde neni hospoda, tam je guesthouse, noční klub nebo agentura nabízející let balónem, jízdu na duši vod traktoru a podobný „adrenalinový zážitky“. Ulicema se potácej hejna opilý omladiny a večer se celý město mění v jednu obrovskou diskotéku. Zkrátka rázem se ocitáme kdesi v Bibione. V Thajsku by nás to neudivilo, ale v neturistickym a chudym Laosu bysme tohle nečekali.  

  Druhej den vyrážíme na rozvrzanejch kolech dětský velikosti objevovat krásy okolí. Projíždíme okolo krásnejch vápencovejch skal, který jakoby náhle vyrostly z úplný roviny do vejšky stovek metrů. Cestou se setkáváme z dalšim neduhem „ranýho turistickýho průmyslu“ v Laosu: V Lonely Planet píšou, že určitě stojí za návštěvu Modrá Laguna s příjemnou koupačkou a nedalekou krásnou jeskyní. Výsledek? Každej špinavej kachňáček a každá díra v zemi hlubší než metr v okruhu dvaceti kilometrů od města se jmenuje Modrá Laguna. Všude Vás láká velká cedule, všude se vybírá vstupný a „pokladna“ (chatrč ztlučená z pár prken) je vždycky v dostatečný vzdálenosti od „laguny“, abyste před zaplacenim nepoznali, že jde o podvrh. Nakonec ale nacházíme tu pravou a užíváme si skutečně osvěžující koupačky ve skutečně modrý laguně, i jeskyně je dostatečně velká na to, abysme v ní zabloudili.

Další přesun, do Vientiane, plánujeme po vodě -  doufáme, že si sjedeme divokou řeku na kajacích. Ani jeden den se ale agentuře nepodaří sehnat dost lidí, tak zas nezbejvá než nekonečný kodrcání busem po rozbitejch cestách (koleje Laosani ještě nepoložili, byť se prej pracuje na spojení Thajska s Čínou).

   Hlavní město Laosu Vientiane se svym půl milionem obyvatel konečně vypadá  jako opravdový město. Krom několika pěknejch chrámů, okázalýho prezidentskýho paláce (v jehož stínu se musí královskej palác v Luang Prabang stydět) a výstavního nábřeží okolo Mekongu tu nacházíme dokonce i obchoďák! Sice v podstatě prázdnej, ale přesto tu je.

  Taky jim tu stojí Vítěznej oblouk. Postavili si ho místní radní začátkem šedesátejch let z cementu, kterej dostali od Američanů (ještě před válkou) na stavbu letiště. Taky se mu dneska řiká „vertikální runway“. Na jednom z jeho pilířů si čteme oficiální ceduli s anglickym překladem, kterej dokládá, že Laosani nejsou s angličtinou velký kámoši. Očividně si nechali od kohosi udělat překlad, kterej asi nebude úplně doslovnej – cedule řiká: „Zblízka vypadá tahle stavba ještě hůř než zdálky – jako betonový monstrum“. Nezbejvá než se s timhle hodnocenim ztotožnit (oblouk byl asi stavěnej tak, aby uchvátil jen zdálky).

  Ve Vientaine si snažíme zařídit dvoudenní trek džunglí za účelem pozorování divokejch slonů. Nedalekej národní park a jeho noční pozorovatelna totiž podle průvodce nabízí nejlepší šanci vidět chobotnatce v přírodě v celym Laosu (šance tak 50%). Dlouho se snažíme zjistit, jestli se od dob vydání průvodce něco nezměnilo, dokonce kvůli tom kupujeme novýho průvodce. Bohužel změnilo. Před dvěma lety tam pytláci zabili pět slonů a zbytek stáda se začat objevovat čim dál míň a nakonec se asi definitivně přemístil vysoko do hor. Tohle nám panička v agentuře, kde si trek domlouváme, přiznává až po našem opakovanym naléhání, kdy slony viděli naposledy. „Slony už jsme neviděli celý měsíce... Ale jinak na treku zůstává všechno stejný, jen ty sloni tam nebudou“. To u treku zaměřenýho výhradně na pozorování slonů shledáváme jako vyloženej nedostatek, proto radši mažeme na autobusák a hurá do centrálního a jižního Laosu.

  Ale o tom zase jindy.

Fotky v galerii.

Zatíííím.

18.02.2012
Severní Thajsko

  Po prozkoumání ostrůvků, džunglí a moří jižního Thajska se přesunujeme vejš, abysme objevili i krásy thajskýho severu.

  Skoro čtyřiadvacetihodinová cesta je únavná, dálkový dvoupatrový busy jsou ale kupodivu v dobrym stavu, čistý a relativně pohodlný (i levná druhá třída). K večeru nás průvodčí vyhazuje na nádraží v Chiang Mai – bezmála čtvrtmilionovym městě obklopenym horama, metropoli stejnojmenný provincie. Starý město tvoří nevelkej čtverec obehnanej cihlovou hradbou. Přesto se do něj vtěsnalo neuvěřitelný množství chrámů – snad každej druhej barák je buddhistiskej svatostánek.

  Město je o poznání starší než Bangkok, kterej byl vystavěnej až v osmáctym století. Chiang Mai bylo už na konci  třináctýho století sídelním městem králů dynastie Lanna, který vládli celýmu severnímu Thajsku a části Laosu a Barmy.

  Pár nejhezčích chrámů hned obcházíme – svojí výzdobou a okázalostí si nezadaj‘ s bangkokskejma, stářim je několikanásobně trumfnou (nejstarší jsou z konce 13. století). Obvykle je obklopuje krásná zahrada plná orchidejí a tisíce okrasnejch keřů. Kromě hromady turistů všude potkáváme spoustu mnichů v tradičnim oranžovym rouchu sutaně, často ani ne desetiletejch noviců. V podvečer musíme v chrámech vyklidit pole pro večerní meditaci.

   Uprostřed starýho města stojí i ženská věznice. Trestankyně si tu krátěj‘ výkon trestu tim, že poskytujou thajský masáže. To musíme vyzkoušet – v příští chvíli už nás vězenkyně „lámou v kříži“ a my dumáme, za kolikanásobnou vraždu asi seděj‘. Dozorkyně nás ale uklidňujou, že masáže směj vykonávat jen holky bručící za lehčí tresty. Píšu holky, páč od pohledu vypadaj sotva na šestnáct – subtilní slečinky, věčně se uchechtávající jak puberťačky. Ale masírovat uměj‘!

  Večer se vně hradeb probouzí k životu noční trh, kde je k sehnání naprosto všechno – od jídla všeho druhu po lehký děvy/kluky – transky. Snad nejrozličnější výběr pochutin maj‘ z oblasti hmyzí říše.

  Broučci a červíčci lákaj‘ natolik, že neodolám a objednávám si plnej talíř smaženejch hmyzáků. Pak se do nich nějakou chvilku nutim. Nakonec ochutnávám od každýho druhu jednoho – cvrčka, cikádu, kobylku, larvu bource morušovýho a bambusovýho červa.... Pokud někdo tvrdí, že je to lahůdka, kecá – jsou pěkně hnusný. Možná když se vhodně (a hodně) okořeněj‘, ale samy o sobě chutnaj' jak polystyren. Taky maj‘ na výběr obří šváby, ale tam jsem ještě nedospěl (možná po pár letech strávenejch v Asii).

  Poté, co ve městě neni už co objevovat, projíždíme okolí na půjčenym mopedu (stopětadváca manuál tu vyjde na příjemnou stovku za den). Napřed přes město Laphun a chrám v kopci s megamonstrózní zlatou sochou jakýhosi poustevníka (co do velikosti si nezadá s letenskym báťuškou Stalinem), dál míříme do „sloní nemocnice a školky“, kde se léčí, vyrůstá, nebo naopak tráví zaslouženej odpočinek chobotnatci z celýho Thajska. Ještě před pár lety bylo v Thajsku asi tři sta tisíc slonů, divokejch i pracovních. Před nástupem mechanizace byli hlavní pracovní silou při těžbě dřeva a jiný otrocký dřině. Dneska už jich po celý zemi najdeme maximálně pět tisíc... Areál navštěvujou skoro výhradně místní. Dlouhou chvíli si krátí chobotnatci tim, že se učí různý kejkle (dokonce uměj‘ docela obstojně malovat), jejich výuka ale pochopitelně nemá nic společnýho s nechvalně známou cirkusovou, pomocí rozpálenejch plotýnek a krutejch trestů – sloní cvičitel neboli mahout se těší  v Thajsku vážnosti a se svym slonem jsou nejlepší kámoši.

  My se mazlíme se slůňatama, který jsou ještě hravější a usměvavější než jejich rodiče. Jejich choboty nás doslova obtáčej‘ jak hadi, jen aby ukořistili náš banán. Ten pak velmi umně před sežránim oloupou. Naskytneme se tam právě v předvečer velkýho sloního festivalu, díky čemuž máme možnost pozorovat nácvik průvodu mnoha lidí i slonů, všech navlečenejch do slavnostních tradičních hábitů.

  Další den okukujeme obrovskej chrám a klášter Wat Pra That Dai Suthep uprostřed lesů, vysoko v kopcích nad městem, Ze všeho toho zlata a lesku až bolej' oči. Ke chrámu se po dlouhejch schodech drápou stovky místních, aby se poklonily jednomu z nejsvětějších vyobrazení Buddhy v Thajsku.

  Dál se strmá cesta klikatí kolem zimního královskýho paláce a skrz hlubokej les až ke kávový plantážičce, kde si dáváme nejlepší kafe na světě. Jedeme ještě o pár kilometrů dál po prašný cestě, kterou už skoro pohltila džungle, až k horský vesničce Hmongů, jednoho z mnoha horskejch kmenů, který žijou kopcích severního Thajska, Barmy a Laosu. Vesničku tvoří několik desítek domečků stlučenejch ze všeho, co bylo po ruce. Zpátky jedeme asi deset kiláků bez benzínu, naštěstí pořád z kopce, takže dojedeme do města až pár metrů před benzínku.

  Ve městě právě začíná třídenní festival kytek, na kterej se sem sjíždí půlka Thajska, tak kolem co chvíli projížděj „alegorický vozy“ a na každym rohu se lidi veselí. Ještě ráno je město tak plný, že cestou na autobusák smrdíme v tuk-tuku (místnim tříkolkovym taxíku) v zácpě asi hodinu a do busu směr Chiang Rai naskakujeme skoro za jízdy.

  Chiang Rai, asi sedmdesátitisícový město leží asi 200 kiláků na sever od Chiang Mai, jen pár kilometrů od barmánskejch a laoskejch hranic. Stejně jako u jeho většího kolegy je město přeplněný spoustou různorodejch chrámů. Kolem něj se (pro změnu) rozprostírá stejnojmenná provincie. Město je oblíbenym východiskem pro několikadenní treky po okolních vesničkách – sídlištích horskejch kmenů. Lahu, Akha, Hmong, Karen a dalších.

  I nás trek láká – domlouváme dvoudenní túru u agentury, kterou provozujou lidi přímo z kmene Akha a za chvilku sedáme na korbu terénního pickupu, kterej nás vyváží po cestě necestě okolo rejžovejch políček a udržovanejch i neudržovanejch vesniček vysoko do hor, do Akha Hill House, skupiny bungalowů s parádnim výhledem na okolní kopce a vesnice. V místní bambusový hospůdce, odkud se nám nabízí džungloidní panoramátka, přemejšlíme, jak absurdní je někdy pokrok.  Okolní vesničky jsou jen skupina nuznejch chaloupek sbouchanejch z bambusu, místní děcka si hrajou s klacíkama, páč lepší hračky nemaj', všude okolo jen džungle a hory – ale náš guesthouse disponuje wifinou – půlka bílejch turistů stahuje maily na svejch tabletech, druhá půlka volá domu přes skype... Za jak dlouho asi „pan pokrok“ zničí všechny ojedinělý kultury světa...

  Po noci ve spartánskym, ale romantickym bungalowu vyrážíme směr džungle. Cesta vede kolem vodopádů, čajový plantáže, kde místní pěstujou oolong, do čínský vesnice, kde navštěvujeme školu. Angličtinu tu vyučujou dobrovolníci z řad turistů, za byt a za stravu. Hned od začátku cesty štveme našeho průvodce Somyoda a jeho pomocníka věčnym zdržovánim a focenim kdečeho. Za trest prej nebude oběd! Leda když si něco sami ulovíme v nedalekym potoce. Ale nejsou zas až tak zlý, aby nám neukázali, jak na to. Za chvilku už společnejma silama zahrazujeme z kamenů a hlíny část potoka a sbíráme ráčky, krábky, krevety a malý rybky, který se plácaj‘ na vzniknuvší souši. Ale v čem to uvařit? Průvodci si vědí se všim rady. Mačetou porážej‘ několik bambusů a jelikož jsou dutý, můžou do nich nasypat celou naší baštu a zalejt vodou, aby bambusy nad ohněm neprohořely. Takhle nám kromě naší ryboračí pochoutky vařený společně s banánovym stonkem připravujou ještě „vaječnou omeletu“ a nudlovou polívku.

  A z čeho to dlabat? I tady poslouží bambus – Somyod nám z něho pomocí svý mačety vyrábí dva kalíšky – misky společně s čínskejma hůlkama. Pak už jen prostřít na banánovejch listech a hodovat k prasknutí.

  Bambus má v Asii mnohý využití. Mladý výhonky se baštěj‘, z listů se pletou koše, rohože a podobě, taky se z nich vyrábí oblečení. Stonky se využívaj‘ snad ke všemu, od výroby předmětů denní potřeby, přes stavebně-konstrukční materiál až po léky. Některý druhy dokážou růst rychlostí i metr za den a dospělý dosahujou vejšky až čtyřicet metrů. Dožívaj‘ se obvykle sedmi let.

  Po vydatnym obědě vyrážíme dál džunglí, která je, upřímně řečeno, dost chudá na faunu a  celkem i na floru – průbojnej a odolnej bambus vytlačil většinu jinejch rostlin a vesele si v pralese vládne. Somyod se sice vehementně snaží vystopovat pásovce, ale marně. V podvečer dorážíme na místo našeho noclehu, trochu nadneseně nazývanýho banana leaf house. K domečku má těch pár bambusovejch stonků se stříškou pokrytou banánovejma listama značně daleko. Tady se k  nám připojujou dva mladý Švýcaři z jiný vejpravy a jejich dva průvodci. Naší noclehárnu si napřed musíme připravit na spaní – pokrejt „střechu“ novejma banánovejma listama jako ochranu před deštěm. Výsledek naší zručnosti by se dal shrnout následovně – zaplať Pánbů, že nepršelo.

  Večeře se podává v podobnym duchu jako oběd: Co bambus dal – kokosová polívka a vajíčka na kari. Průvodci hodujou na Akha chilli pastě, ale vzhledem k tomu, že i oni, zvyklí chroustat chilli od kolíbky, u toho brečí jak želvy, nemáme odvahu jejich dobrůtku vyzkoušet...

  Po večeři Somyod umně zhotoví vodnici (jak jinak než z bambusu) a začnou si společně s ostatníma průvodcema užívat svojí úrodičky. Ani hrozba ukrutně vysokejch trestů je totiž neodradí od hospodaření na „větším než malém“ políčku hnedle támhle za kopcem. Koneckonců, čemu se divit, jsme v tzv. „zlatym trojúhelníku“ – oblasti na kolem hranice Thajska, Barmy a Laosu, kde se odpradávna pěstuje mák pro výrobu opia a heroinu – a ač se dneska thajská vládá chlubí, že s „farmářema“ už zatočila, podle Somyoda kvete řemeslo v oblasti vesele dál, jen heroin v dnešních dnech vystřídal hlavně amfetamin. Místní policajti přijedou jednou za měsíc pro výpalný a tim to hasne. Jen neúplatný floydi z Bangkoku prej vobčas dělaj‘ přepadovky, ale vo nich se zase ví dostatečně dopředu.

  Druhej den se po bambusový snídani se loučíme se Švajcema a napřed se několik hodin prodíráme džunglí, k polednímu dorážíme do vesničky kmene Lahu. Rázem se vracíme v čase snad o tisíc let. Výbava chaloupek „spletenejch“ z bambusu čítá ohniště, kavalce a pár kusů nádobí. Jen prominentní chaloupky (asi místního náčelníka a rodiny) jsou už vybavený takovejma vymoženostma jako je skříň nebo židle. Netřeba asi zmiňovat, že technika typu elektřina ještě do vesnice nedorazila.

  Po návsi se krom dětí, který jsou úplně vodvařený z našeho foťáku a kamery, proháněji i prasátka, kravičky a drůběž, včetně kohoutů, neustále pilně cvičících na oblíbený kohoutí zápasy (o prašivšejch psech a kočkách nemluvě). Pak po hrbolatý prašný cestičce přijede na motorce prodavač se zeleninou a sběhne se kolem něj kompletně celá vesnice, včetně všech zviřátek.

  Vesnice jednotlivejch kmenů jsou od sebe často co by kamenem dohodil, navzájem si ale nerozuměj, každej kmen mluví jinym jazykem. Dneska už je aspoň trochu spojuje thajština, kterou ovládaj‘ ty nejvzdělanější z vesnice (obvykle náčelník), ještě před pár lety se zkrátka nedomluvili. To možná vysvětluje, proč vesničani napohled působěj‘, promiňte mi, trochu zdegenerovaně – pokud si ženich vybírá nevěstu z vesnice, nejspíš to bude sestřenice.

  Oběd nám Somyod připravuje v jedný chatrči na ohýnku. Baštíme si takhle polívčičku a Bára se ptá: „Co je tohle za divnou zeleninu, že je taková sulcovicá“?. „Tahle zelenina se jmenuje špek, miláčku“. Tak Bára po deseti letech omylem přerušila „rybotariánství“ a je z ní prachsprostej prasožrout – vítej mezi smrtelníky.  Odpoledne pokračujeme cestou mezi rejžovejma políčkama a banánovejma plantážema do další vesnice kmene Karen, která už je o něco civilizovanější. Mezi nuznejma chatrčema se tu najednou staví na odiv celý vesnici okázalý stavení skoro evropskýho vzezření. Jak vysvětluje Somyod, výsledek kšeftů s amfetaminem. U jednoho domku stojí dokonce krásná nová fordka (ačkoliv mi naprosto neni jasný, jak se do vesnice po tý mizerný silnici dostala – asi si jí nechal majitel dopravit vrtulníkem a teď tam stojí, aby sousedi padli na zadek).

  V podvečer dorážíme k silnici a znovu nasedáme na malej terénní pickup, kterej přiváží lidi z města, takže na jeho korbu se nás tentokrát musí vejít sedmnáct. Cesta na stojáka po strmý hrbolatý cestě je drobet vo život, do každýho prudšího kopce musíme vystoupit, abysme vůbec dojeli. Nakonec nás přeci dopraví zpátky do Akha Hill House, kde trávíme další příjemnou noc.

  V Ching Rai nakonec zůstáváme ještě tři dny – dílem proto, že nám okolní kopce a kopečky učarovaly a chceme je na mopedu ještě trochu prozkoumat, dílem kvůli mýmu krku, kterej mě, nevim proč, bolí jako čert, tak trávim jeden den nečinností. Napřed doufám, že mi pomůže masáž, kterou nabízej‘ na každym rohu, pak ale zjišťuju, že se dostávám do brutálních rukou jakýsi amatérky, která pravděpodobně provádí masáž poprvé (soudě podle toho, že jí starší kolegyně musí ukázat, jak na to). Výsledkem hodinový masáže je, že se původní trochu nepříjemný bolesti měněj‘ na skutečný muka a když se chci otočit, musim celym tělem.

  Dalšim důvodem setrvání v sympatickym městečku je noční trh s nepřebernym množstvim úžasně levnejch a úžasně dobrejch rybiček, krevet a dalších mořskejch dobrot, kde jsme pravidelnejma hostama.

  Krom několika dalších Akha vesnic s různodorym přivítánim domorodců (někde skutečně vřele, někde skoro nevraživě) navštěvujeme taky dva podivný novodobý chrámy od známýho thajskýho umělce, jehož jméno jsem bohužel zapomněl (a beztak by vám nic neřeklo). V překladu jeho jméno podle mě znamená něco jako Jekyll a Hyde. Výsledek světlý stránky jeho osobnosti, běloskvoucí chrám Wat Rong Khun je tak obludně krásnej, že i Sněhurka se všema sedmi trpaslíkama by ho nazvala přeslazenym kýčem -tolik kudrlinek a ozdobiček nemaj‘ ani v Disneylandu.

  Na druhý straně města nás vítá jeho ďábelský dvojče – temná skupina chrámů Baan Si Dam nejspíš slouží jako kulisa pro černý sabaty. Interiéry chrámů a chrámečků zdobí prazvláštní křesla z bůvolích lebek, stažený kůže hadů, krokodýlu a všemožnejch šelem. Bizardní propriety i rozmístění roztodivnejch křesel, oltáříků a postelí z kančích kůží rozdmýchávaj fantazie o satanistickejch seancích a krvavejch obětech.

  Chvíli tu obdivujeme mohutný hady v kleci (asi připravený na další obřad), když přijde chlapík, že je zrovna jde „venčit“ – pustí je z klece a že prej, jestli si je chceme pomuckat, klidně můžem‘. O hadech toho vim jen tolik, že nemaj‘ nohy, nezbejvá mi teda než věřit Báře, že je to hroznýš a že zároveň neni dost velkej na to, aby mě uškrtil. Jen je mi divný, že ve chvíli, kdy mi čtyřmetrovej macek přátelsky obtáčí hrdlo, trvá Bára na okamžitym sepsání závěti: „Všechno mé ženě Filoméně“.

  Ve městě se taky omylem nachomejtneme k oslavě čerstvejch absolventů místní základky – což je tady monstrózní akce, kdy studenti procházej dlouhatánskou uličkou dostávaj od kolegů nakládačku – nakládaj‘ jim tisíce plyšovejch medvědů a spoustu jinejch darů.

  Odpoledne ještě prosvištíme okolí a pokoupáme se ve vodopádech nedalekýho národního parku, ráno pak tradáá do Chiang Kong, kde překračujeme hranice do Laosu. Ale o tom zase příště. Do Thajska se ještě vrátíme cca za dva měsíce, při cestě z Kambodži zpět do Bangkoku chceme ještě pár dní projíždět jeho východ.

Fotky jako vždy v galerii.

Zatíííím.

5.02.2012
Jižní Thajsko

  Podařilo se nám včas utýct před kanadskou krutokosou a už skoro 3 neděle si užíváme thajskýho tropickýho počasu.

  Thajský putování nám začíná v Bangkoku. Kdo tam byl, ví, že hned jak obhlídnete tři čtyři chrámy, je čas zvednout kotvy (pokud sem nejedete za nákupama nebo sexuální turistikou). Thajský buddhistický temply jsou vážně krásný, zlatem a výzdobou se skutečně nešetří. Pátej chrám vám ale už přeci jen přijde nemlich stejnej jako ten vedle. A že si jich tam kucí buddhistický postavili – víc než tři sta. Buddhismus má v Thajsku extrémně silný základy, vyznává ho skoro 95% Thajců. 

  My ale máme za sebou čtyři dny v dopravních prostředcích, ať už v autě, busu nebo letadle, tak se rozhodujem', že se nikam nepoženem' a ve „městě andělů" (resp. dneska spíš „městě hříchu“) strávíme hned 3 dny. Je hlavní sezóna a na Khao San, profláklý turistický enklávě, je i ve tři ráno, kdy nás tu vyhazuje taxík z letiště, značně živo.

  Jak tušíte, je tu teploučko. Hned po výlezu z letiště nás vítá typická prádelna (28 stupňů, byť ve dvě ráno, a k tomu skoro 100% vlhkost, přes den rtuť teploměru vylejzá až ke 35°). Teplotní skok ale přeci jen neni tak hroznej, jak jsme se obávali (jen o pár dní by to bylo o poznání horší, teď je v Jasperu 46 stupňů pod nulou).

  V Bangkoku prolejzáme těch pár chrámů, který jsme při minulý návštěvě vynechali (jako je Golden Mount a Arun Wat neboli Chrám rozbřesku), projíždíme lodičkou po Chao Phraya, široký a špinavý řece protínající velkoměsto v půli a pak z nudy znovu po pár letech prolejzáme obrovskej chrámovej komplex Wat Pho, kterej rozhodně stojí za opakovanou návštěvu. K nejkrásnějšim stavbám v Bangkoku jinak určitě patří královskej palác, leč ten už jsme si donasytosti prolezli posledně. Bára skuhrá, že si během únavný cesty sem namohla krk, tak si ho nechá „spravit“ od místních masérek.

  Baštíme skoro výhradně na ulici, já si zamilovávám místní nudlovou polívku a další tři neděle se v podstatě ničim jinym nestravuju. Na každym rohu si dáváme ovocný šejky – v podstatě jen rozmixovaný tropický ovoce a led – vážně osvěžující! Nějak si hůř zvykám na časovej posun, třetí den po dlouhym převalovaní vstávám ve čtvrt na šest a vyrážim do ulic, abych zjistil, že čtvrť okolo Khao San nikdy nespí – i v tuhle hodinu jsou hospody plný opilejch Němců a ulice se hemží hejnama krys a prostitutek. To už ale máme metropole plný zuby a vyrážíme nočním busem na jih, na Kho Tao.

  Kho Tao neboli želví ostrov leží pár desítek kilometrů od východního pobřeží v Jihočínskym moři. Najdete ho jen asi sto kiláků severně od známějšího Kho Samui a turisti ho znaj‘ hlavně jako Mekku potápěčů. I naše záměry jsou původně potápěčský, na místě ale přehodnocujeme plán a necháváme se přepravit na korbě teréňáčku na druhou, skoro neobydlenou a tudíž klidnou stranu ostrova, do zátoky Tanote. Tam nás vítá příjemnej resort s bungalowama na ještě příjemnější, skoro liduprázdný plážičce, vklíněný mezi rozeklaný útesy. Užíváme si aspoň jeden den pohodový válecí dovolený, plný slunění, šnorchlování a poflakování. Už druhej den se ale dostavuje nuda, kterou zaháníme půjčením motorky a vejletem za krásama želvího ostrova (název mu dal tvar, nikoliv přítomnost želv – najít v jeho tvaru želvu chce ale značnou dávku představivosti).

  Strmý kopce a pravidelný silný deště udělaly z cesty vnitrozemim ostrova celkem adrenalinovej zážitek. Na těch pár kilometrech asfaltový cesty se dá klesání 87° ještě celkem snést, ale tam, kde asi původně vedla prašná cesta, než se z ní v období dešťů stalo koryto prudký řeky a zanechalo s cestě krátery jak od granátů, už radši strachy oba zavíráme oči... Přesto se nám podaří vydrápat na vyhlídku (byť musí každou chvilku slejzat, páč oba motorka nevyveze a já se pak na kopci divim, proč je tak udejchaná) a užíváme si parádního výhledu na celej ostrov. Na několika plážích objevujeme krásy místního moře, který je teplý jak čerstvý mlíko z vemínka. Koráli se nedaj' srovnávat s Borneem nebo Samoou, ale rybek se tu urodilo dostatek a většina se vybarvila do velikonočních barev.

  Další den obcházíme pár potapečskejch center, ale všude nás před ponorem nutěj‘ do drahýho „osvěžnýho kurzu“ na připomenutí, do kterýho se nám nechce (jsou na rozdíl od nás příliš odpovědný). Nakonec se rozhodujeme „jen“ pro šnorchlařskej výlet okolo ostrova. Kapitán loďky pro cca 20 lidí poprvé zastavuje na koupačku ve žraločí zátoce. Po pár minutách civění pod vodu zjišťujeme, co dalo zátoce jméno – potkáváme hned tři fešáky, z nichž jeden má aspoň dva metry. Legrační, jak funguje „bude nás víc, nebojme se žraloka nic“ – když jsem ho kdysi potkal v moři sám, byl jsem podělanej až za ušima a teď, když nás je větší grupa, přijde nám to normálka... Možná si podvědomě řikáme, že žralok má na snídani větší výběr a snad umíme plavat rychlejc, než ta tlustá Němka...  Zastávek máme ještě několik a všude je na co koukat. Den zakončujeme na pidi trojostroví, spojenym za odlivu uzoučkym písečnym pásem. Nebejt tu takovýho lidstva, cítíme se jako ve skutečnym tropickym ráji.  

  Cestu z ostrova volíme netradičně – noční lodičkou do osm hodin vzdálenýho přístavu Suratthani. Podpalubí má spací úpravu, rozměry „postelí“ (hodně nadnesenej výraz pro žíněnky) jsou ale bohužel asijský, takže urostlej Čech zažívá bezesnou noc (spí nás asi 168 v řadě a byť se snažim roztahovat sebevíc, stejně se musim vejít na zhruba 16 centimetrů čtverečních). Přistáváme v půl pátý ráno a znovu si ověřujeme, že v Thajsku se nespí – na místnim trhu (převážně s odporně smradlavym masem a prazvláštnim jídlem) je v i tuhle dobu čilej cvrkot.

  Při nákupu jízdenek do národního parku Khao Sok už poněkolikátý s údivem zjišťujeme, že v Thajsku se skoro nesmlouvá (jaká škoda, jsem v tom fakt dobrej  ). „Jízdenka busem stojí 150B... Drahý? Tak spánembohem!“... No, co je to kurňa za Asii? Takhle jí neznáme! Než si zvykneme, jsme sem tam trochu trapný – to když ostentativně odcházíme středem, jakože takovouhle drahotu teda nééé (doufajíce, že vyhecujeme prodejce k rapidnímu snížení ceny), a za chvilku se znovu připlazíme, že teda jako jóóó...

  Cesta autobusem má trvat hoďku a půl, nakonec se protáhne skoro na pět hodin – mimo jiný kvůli záhadný poruše našeho stoletýho busu. Nikdo neví, co s tim – řidič jen bezradně lomí rukama. Neumí slovo anglicky, takže nevíme kdy (a jestli) pojedeme dál. Nakonec se dokodrcá další bus, o 76 let mladší, naplněnej po okraj ještě předtim, než se tam vtěsná celá naše posádka... Inu, cestování po asijsku (na jedný noze a ještě ne na svý)... Skoro u každýho stavení, který cestou míjíme, stojí malinkej „domácí“ chrámeček, s „plošinkou“ pro denně čerstvý obětiny (obvykle jídlo, načatá cola s brčkem, sem tam i cigára se zapalovačem).

  K polednímu ale přeci jen vjíždíme do bran národního parku Khao Sok, jehož kopce a hory jsou pokrytý tropickym pralesem a pravěkou džunglí (jednim z nejstarších pralesů na světě). V parku jsou mj. k vidění divoký sloni, tapíři, tygři a asijský medvědi. Po ubytování v příjemnym bungalowu na břehu říčky, s výhledem do pralesa, vyrážíme na krátkou túru směr džungle. Tam se dobře bavíme nad anglickejma popiskama (ty jsou pak ve všech thajskejch parcích zhruba ve stejný kvalitě) – jakoby někdo prohnal thajštinu přes google translator. Taky informační brožury jsou značně odborný a poučný: „V parku žije tygr, slon, opice, veverka, malá veverka a had“.

  Večer se chvíli přetahujeme o naše věci s drzejma makakama, který okupujou náš balkon a snaží se dostat oknem do našeho pokojíčku (jejich zručnost napovídá, že to nedělaj‘ poprvé) a večer domlouváme dvoudenní trek do nitra džungle (poté co pořádně usmlouváme cenu – někde to přeci jen jde).

  Dostat se hluboko do parku je jednodušší než by se mohlo zdát, díky jezeru – resp. přehradní nádrži Chiao Lan, která v osmdesátejch letech trochu nešetrně zaplavila kus týhle divoký krásy a přiblížila nitro pralesa obyčejnejch smrtelníkum. Kousek od hráze se s dalšíma sedmi lidma a Taem, našim sympatickym thajskym průvodcem naloďujeme na tzv. „dlouhoocasou loďku“ (podomácku vyrobenou dlouhou štíhlou loď s motorem z náklaďáku). Po hodině rychlý jízdy okolo roztodivnejch skalních útvarů, dramaticky se tyčících vysoko nad jezero, vystupujeme v samym srdci džungle, u plovoucí bambusový hospůdky s několika pidi bungalowama, naší budoucí noclehárnou. Voda je průzračná a na rozdíl od horkýho moře skutečně osvěžující.

  Po výbornym obědě nás loďka zaveze na začátek treku džunglí, kde se půlku cesty brodíme potokama a říčkama, druhou půlku bahnem. Cestou potkáváme tu jedovatýho pavoučka leckdy velkýho jak dlaň, tam zas jedovatou housenku (podle Taa je v tu smrtelně jedovatý prakticky všechno, včetně stromů). Po několika hodinách prodíračky džunglí staneme před vchodem do jeskyně Tham Nam Thalu. Když nás na trek lákali, mluvili o tom, že navštívíme jeskyni... Prej „Pevný body si neberte, páč si je v jeskyni asi umočíte“. Rozhodně nebyla řeč o speleologickym sestupu spojenym s kaňoningem. Po půlhoďce brodění se ponornou říčkou v černočerný jeskyni, kde se nám nad hlavou proháněj‘ netopejři a na kamenech číhaj‘ škorpioni, povídá Tao „Dejte mi všechno nevodotěsný, dál bude drobet mokro“. Moje brašna s foťákem, objektivama, kamerou a dalšíma serepetičkama je větší než Taův nepromokavej batůžek, tak si jí jen háže přes rameno a já se s ní loučim.

  Voda teče prudce úzkym korytem, místy je nám po pás, místy po ramena. Sem tam je třeba plavat, jinde se zase držet skal aby nás nestrh‘ proud. Na několika místech je prostor mezi hladinou a stropem jeskyně sotva na vejšku hlavy. Pak se začne říčka burácivě propadat hluboko pod nás... Když přecházíme nad vodopádem jen po provaze, kterej na konci drží Tao přimáčklej ke skále (páč jinak ho neni kde uchytit), řikáme si, že v Evropě by tenhle vejlet prodávali jako super adrenalinovej zážitek, kam by vás nepustili bez helmy, vesty a úrazovýho pojištění. Tady se to jmenuje procházka jeskyní. Tao je ale kouzelník, leze po okolních stěnách jak místní obrpavouci a tak mi na konci (po výlezu uzoučkym skalnim otvorem) vrací baťůžek jenom vlhkej...

  Zpátky už se prodíráme džunglí skoro za tmy (já cestou tradičně ztrácim brejle - ještě, že jsou tu tak levný, jejich průměrná životnost je tejden) a pak hurá na výbornou rybu do plovoucí hospůdky. Po večeři znovu nasedáme na loďku a jedeme na noční safari, kde hledáme zviřáky, ale překvapivě neni skoro nic vidět (pár spících zoborožců, sova a nějaká šelma, kterou ale po tmě nedokáže nikdo identifikovat – prej snad ocelot...).

  Bungalow je v podstatě jen malinká budka, uvnitř jen matračka, ale vyspíme se krásně, v úplnym klidu jen za cvrčení cikád a kvákání žab. Po rozbřesku, za ranní mlhy a páry stoupající z jezera i pralesa vyrážíme na další „safari“ plavbu, páč nejvíc zviřáků je vidět zrána, kdy chodí k vodě pít. Nemáme ale moc štěstí, potkáváme jen pár kaloňů, hulmany a makaky...

   Po snídani (mimochodem, všechno výtečný, se spoustou místního tropickýho ovoce, např. rambutanu) následuje další trek džunglí na vyhlídku, ale máme v „týmu“ brzdu v podobě německý kopytózní Gertrudy, takže se vyhlídka nekoná a místo toho se šouráme k další plovoucí taverně, kde se zase ládujeme a hurá domu, zpátky přes jezero.

  Před branama parku trávíme v klidnym zahradnim rezortu ještě jednu noc a dopoledne vyrážíme dál, k západnímu Andamanskýmu pobřeží. Lokální bus jezdí každou hodinu, přesně v půl. Přicházíme za deset půl a zjišťujeme, že už jel. Na další čekáme 3,5 hodiny a za odměnu dostáváme při cestě na stojáka turistickou přirážku. „Nechceš? Počkej si na další, třeba ještě něco pojede“.

  V podvečer už pobíháme po Khao Lak, oblíbeným turistickym letovisku u Andamanskýho moře. Místní písečný pláže vyhledávaj‘ hlavně německý důchodci a rodinky s dětma, takže si tu připadáme jako v Itálii. Naštěstí popojíždíme půjčenou motorkou na skoro opuštěný pláže (mj. jednu krásnou uprostřed malinkýho národního parku Khao Lak), kde půl dne relaxujeme. Město se celkem rychle zotavilo po ničivym tsunami, kdy nezůstal kámen na kameni. Přesto je ale dál od centra vidět tu a tam opuštěný ruiny resortů...

  Hlavnim důvodem návštěvy tohohle „malýho Německa“ je touha zařídit si potápěčkej výlet do národního parku Similan, což je zcela neobydlený a zatim turistama skoro neobjevený souostroví, obklopený údajně nejhezčíma korálama v celym Thajsku. Turisti možná ostrovy ještě neznaj‘, zato už je objevily místní potápěčský společnosti a tak se od dob vydání našeho průvodce ceny výletu ztrojnásobily. Ani cesta na vlastní pěst neni nic lacinýho a tak se nakonec rozhodujeme pro 2 ponory u nedalekýho ostrůvku. Už přes rok jsme se nepotápěli a tak volíme rozumnej kompromis mezi (podle nás trochu zbytečnym) „osvěžnym kurzem“, kterej po nás všichni požadujou, a pořádnym ponorem – jdeme se potápět jen do asi devíti metrů.

  Ráno nás „dlouhoocasák“ dopraví společně s finskym instruktorem Mikou a staršim německym kolegou Ralfem asi 10 kiláků od pobřeží k malýmu ostrůvku, kde vyskakujeme k prvnímu ponoru. Korálů zahlídneme jen pár, zato vidíme zajímavý rybky a ryby – několik murén síťovanejch i obecnejch, perutýna, humra nebo rybky, který vypadaj jako list... Ralf má podvodní foťák, bohužel s nim neumí prakticky vůbec fotit, takže do fotogalerie přidáváme jen pro ilustraci :-). Druhej ponor je stejně pěknej, skoro hodinovej. Když si zapisujeme podrobnosti do logbooku, nechce nám Mika věřit, že máme za sebou jen 10 ponorů, asi nám to snad i jde .

  Další den si ještě na stoletý motorce znovu projedeme pár odlehlejších pláží. Večer už se vydáváme na únavnou 24-hodinovou, skoro šestnáct set kiláků dlouho cestu busem do severního Thajska, kde už se teď nějakou chvilku pohybujeme, užíváme si masáž od vězenkyň, krmíme chobotnatce, trekujeme v horách, nebo večeříme brouky, ale o tom zase příště.

Jako vždy, fotky v galerii.

Zatíííím.

16.01.2012
Kanadská závěrečná (prozatím)

  Právě sedíme u mekáčka ve Vancouveru a čekáme na zpožděnej bus do Seattlu. Tady zároveň na několik měsíců končí naše kanadský putování a zejtra začne jeho asijsko-australská část.

  Od minula se toho mnoho nestalo, poslední dny byly ve znamení makání, balení a zařizování, takže dneska jen pár „kanadských postřehů“:

  Asi Vás nepřekvapí, že Kanaďani maj‘ rádi hokej. Skoro to ale vypadá, že tu ani jiný sporty neexistujou – v televizi běží prakticky nepřetržitě, ať už NHL nebo další ligy, v práci několikrát pořádali výjezd na zápas do Edmontonu. Mistrovství světa je národní svátek. Náš juniorskej debakl s Kanadou jsme si ze všech stran vyžrali víc, než hráči samotný. Kanadskej hokej je hodně „kontaktní“ – až se člověk diví, kde se to v těch klidnejch Kanaďanech bere. Mám trošku podezření, že je to šou pro diváky – však taky oblíbená kanadská průpovídka řiká: „Včerejší zápas byl super, jen škoda, že to každou chvíli přerušovali hokejem“.   

  Pokud Kanaďan nečučí na hokej (nebo se neposmívá Čechum, jak to projeli), přispívá na nějakou sbírku. Vybírá se snad na všechno – na holčinu, co je po úrazu na snowboardu v kómatu, na ženskou, kterou srazilo na Šťedrej den auto, na vánoční stromky pro bezdomovce, na seniory... O sbírkách slyšíte ze všech rádií, na každym rohu je „food bank“, kde můžete nechat pro homelessy aspoň kus žvance. Z mnoha našich zkušeností musíme jen potvrdit, že Kanaďani jsou všeobecně hrozně milí a ochotný kdykoliv s čimkoliv pomoct. Jak se řiká, když Kanaďanovi šlápnete na nohu, ještě se vám omluví, že vám stál v cestě.

  Jinak nás překvapilo, jak jsou tu sto let za vopicema ve všem, co se týče technologickejch vymožeností, online nákupů, služeb apod. Např. – lístek na Greyhound (autobus) si sice můžete pěkně objednat online, ale je to dražší než na pobočce, a pro lístky si pak na tu pobočku musíte zajet (Vytisknout? Co Vás nemá!). Online obchody jsme tu kloudný nenašli – leda na americkejch serverech (a za poslání člověk zaplatí skoro to samý jako za zboží samotný). Kvůli povinnýmu ručení a cenám telefonů už jsem se tu rozčiloval minule, takže snad ještě banky – pokud máte pocit, že v Čechách máme vysoký poplatky, nejezděte do Kanady. Krom poměrně vysokýho poplatku za vedení účtu se ještě platí 15 kaček za každou transakci (zdarma jsou jen 3 měsíčně, pokud si nevyberete „vyšší balíček“, kde zase platíte víc za vedení účtu), dokonce i za platbu kartou v obchodě. A pokud potřebujete v bance něco zařídit (online nejde pochopitelně skoro nic), objednaj‘ Vás na příští tejden. Když jsem těsně před odjezdem řikal paničce, že bych potřeboval něco vybavit okamžitě, koukala na mě jako na šílence, chvilku to vypadalo, že na mě zavolá ochranku. O rychlosti internetu (mimochodem, ukrutně drahýho) asi netřeba hovořit...

  Poslední den v Jasperu jsme si vyšlápli do přírody s Michalem a Markétou (známejma Čechama z města) a zašli s nima na pifko, pak si dali rozlučkovou japonskou véču (výbornou) s Janou, Alainen a moldavskejma kucíma, poveselili se na veselý afterparty a pak už hurá na Icefield Parkway, směr Lake Louise, kde jsme si znovu užili výhod pokojskejch a přespali za hubičku ve fairmontskym „zámku“. A pak dál do Kelowny. Cestou jsme zkejsli hoďku a půl v koloně a čekali, až místní chachaři odklidí lavinu, která zavalila silnici. Jakoby se s náma totiž chtěla Kanada rozloučit – začala pravá kanadská zima. Po vydatný dvoudenní chumelenici maj‘ teď přijít krutomrazy.

  V Kelowně nás zase pěkně přivítali a pohostili Zorka s Liborem, u kterejch si necháváme auto a „pár věcí“ (nechápeme, jak se moh‘ počet našich zavazadel za čtyři měsíce v Kanadě zdvojnásobit. Když je člověk nechá chvíli bez dozoru, nekontrolovatelně se množej -  kdoví, kolik jich bude, až se vrátíme z Asie).   

   Pokud někdy dojedeme do Seattlu (zatim jsme kvůli sněhu nabrali 5-hodinový zpoždění, naposledy si tam užijeme fairmotskýho luxusu, poté 20 hodin v letadle a pak už pouze asijský švábincovský krcálky.

  Zachovejte nám další přízeň a dočkáte se i asijských reportáží (jestli tam někde ulovíme funkční net) .

Zatííííím.

5.01.2012
Povánoční

  V práci se teď všichni zbláznili a tak tentokrát makáme opravdu jak mourovatý – 10 dní v kuse a povětšinou okolo 10-11 hodin. Už to trochu nesnášíme, ale peňauze se hodí a těch pár dní už to přežijeme. Dny letěj‘ jak divý, i proto, že jsou tak krátký – sluníčko vychází až po devátej a před pátou už je zase tma jak v pytli.

  Těsně před Vánocema jsme konečně stihli trošku prozkoumat místní kopce taky na lyžích. Denní permice neni sice nejlevnější (asi 1.500 kaček na osobu), středisko Marmot Basin (asi 20 kiláků vod hotelu) neni největší a vleky nejsou nejnovější (mj. třeba chybí opěrky na nohy), zato ten sníh!!! Krásnej prašánek ráno i večer, na vrcholku i v oudolí. Našli jsme si ideální sjezdovku a tu jsme pak hoblovali celej den až do zblbnutí. Resp. spíš do zmrznutí, páč i přes to, že bylo -10 stupňů (tzn. na zdejší poměry vedro), ve spojení s neustálym štiplavym větrem bylo na lanovce celkem frišno. V půlce ledna jdou ceny permic prudce dolu, společně s teplotama – ale v -40 stupních bych tam nešel ani zadarmo.

  Vánoce proběhly zaprvé nemocně (klasická vánoční chřipka si mě najde prostě všude), zadruhé pracovně. Makali jsme přes Boží hod i Štěpána, ale na Štědrej den nám naštěstí vyšlo volno. Vychutnali jsme si ho (skoro) počesku – celý dopoledne cukroví při českejch pohádkách, odpoledne štědrodenní procházka, večeři jsme si ukuchtili taky skoro českou – Bára rybu se špenátem, já řízečky... Jen karbanátky z losa tomu dodávaly trochu kanadský exotiky.

  Stromeček jsme „nafasovali“ umělej a ozdobili vlastnoručně vyrobenejma ozdobama (z podtácků, který dáváme hostum na pokojích).

  Aby tý práce nebylo málo, na Boží hod se z nás večer stali číšníci – nechali nás bez tréninku obsluhovat hosty při slavnostní večeři. Nést 4 talíře bez tácu a k tomu prožívat naplno chřipku neni zas taková prča. Ale zklamu Vás – zábavná historka typu krůta s omáčkou v hostově klíně se nekonala (ač se k tomu párkrát schylovalo).

  A Silvestr proběhl ještě zábavněji – po 8 hodinách uklízení pokojů následovala druhá šichta – krocení lítejch šelem v podobě malejch capartů, odloženejch zábavychtivejma rodičma. Šichta neni to správný slovo – vlastně jsme se přišli zadarmo najíst, podívat se na kouzelníkovu šou, nechat si pomalovat obličeje a trochu si zablbnout s dětma. Za to máme 20 babek na hodinu. Pravda, bránit se rozjívený smečce prcků bušících do mě mečem jeden přes druhýho neni zas taková legrace (kdybych nějakýho zašláp‘, možná by si rodiče pak i stěžovali), meče ale byly prozíravě vyrobený pouze balónků, tzn. žádnej vážnej úraz se nekonal. Rodiče si děli postupně rozebírali, na půlnoc tam s námi zůstal jen jeden svišť – a 11 lidí na hlídání – pohlídali jsme ho, myslim, dostatečně. Každopádně to byl muj první Silvestr bez kapky alkoholu tak od mejch 14 let...

  Pokud nenabíráme práci v jinejch odděleních, provádíme večer u nás aspoň tzv. night service. Pokud Vás někdy přepadne splín, že Vaše práce nemá valnýho smyslu a viditelnej užitek, vězte, že na tom můžete bejt o poznání hůř. Náš slavnej night service totiž obnáší cca hodinu a půl obcházení pokojů, kde lidem odhrnujeme postel! Proč? Nevim... Asi aby se jim tam líp lehalo. Většina hostů na nás hledí jako na úplný magory... Ale což, práce jeť to nenáročná a když nás za to platěj... Nemůžu ale říct, že je vždy nudná, občas má nádech adrenalinu. To tehdy, když nám v kanclu před „obchůzkama“ řeknou, že máme upozorňovat všechny hosty, ať raději nevycházej‘, že se v areálu hotelu pohybuje puma s mládětem. Ale blízké setkání tohoto druhu jsme naštěstí nezažili. Zato jsem včera potkal na silnici vlka, když jsem jel do liquor store koupit pár českejch piv, abysme konečně oslavili zaslouženej den odpočinku (kupodivu je tu k sehnání asi 7 druhů).

  Teď nás zas čeká tejden práce, ale už poslední!!!! A pak už jen rok a půl volna – jupíííí (odpusťte tu drobnou provokaci).

  P.S.: Kanadská zima stále ještě čeká někde za dveřma – koná se tu obleva a chodíme v mikině. Kde je těch slibovanejch -40 stupňů? Vůbec nám nebude vadit, když s tím ještě 14 dní počkaj‘ (ať je teplotní skok do +35° v Bangkoku co nejmenší).

Zatíííím!

18.12.2011
Předvánoční

  Novinek ještě míň než obvykle. Makáme jak mourovatý (no dobře, zhruba 3 dny v tejdnu, takže spíš jak polomourovatý). Když nemakáme, užíváme zimních radovánek – konečně nám zamrznul „rybník za humnama“, tak jsme po mnoha letech nazuli brusle. Lyže pořád odkládáme – nějak nám nepřeje počas, hezky je vždycky jen když pracujeme.

  K zimnim radovánkám patří taky večírkový veselení – ať už oficiální, na celohotelový X-mas patry (ve stručnosti: jídlo, tanec, chlast), nebo soukromý s Janou, Alainem a kucíma moldavskejma, pod záminkou  pečení cukroví – průběh byl ale shodnej jako na x-mas party (až na ten tanec) :-). Pár druhů cukroví se ale taky podařilo napéct.

  Jak to vypadá, celý Vánoce promakáme, takže žádný velký slavení nás nečeká. Krom toho se tu zase voblevuje, tak možná budou i tady na blátě... Ale nechme se překvapit.

  Celý městečko se už ale na Vánoce očividně těší, o čemž svědčí mimo jiný monstrózní výzdoba většiny baráčků (viz fotogalerie). Výzdobu tu berou vskutku váže – například naše učitelka angličtiny zdobila baráček celej den a noc...

  Fotky, jako vždy, ve fotogalerii...

  Zatíííím.

2.12.2011
Hotelovej zpravodaj

  Listopadovej počas je drobet vrtošivej, napřed nám tu nasněžil metr sněhu, pak se oteplilo na 8 stupňů (z -27 celkem skok), všechno roztálo a chvilku bylo jaro, teď už zas ležíme pod vrstvou nový nadílky.

  Sníh máme rádi, páč nám dává práci – ve volnejch dnech provádíme snow shovelling, neboli „sněžný lopatování“ v místech, kde neprojede fréza – celkem dřina, ale bez práce nejdou doláče.

  Kromě sněhu nám dávaj‘ práci taky vánoční večírky. To se hodíme pěkně do gala a jdeme pomáhat na oddělení banquet. Teda zatim jsme byli jen jednou, ale snad se ještě zadaří. Společnost Norquest Industries tu u příležitosti 15. výročí uspořádala večírek pro 600 lidí a celkem se rozšoupla (akce za 10 mega). My s Bárou první den nabízeli jednohubky (chodili jsme s tácama a otravovali všechny tak, že už nás pak nesnášeli), druhej den jsme se starali každej o jeden bufet při večeři (celkem mazec – jídlo vždycky vydrželo asi minutu, tak jsme lítali do kuchyně a zpátky jak hadr na holi). Večírky tu maj‘ takový osobnější než u nás – např. majitel měl asi půlhodinovej proslov o životě generála a pak mu společně dali dárek, kterej ho rozplakal – dojímavá chvilka. V tombole měli ceny za tři tisíce babek jednu. K našemu překvapení byl jeden ze členů představenstva Čech, tak jsme si navíc pěkně počesku poklábosili. Plat na banketu je závislej hlavně na velikosti dýžka, společnost prej byla hodně štědrá, už se těšíme na příští výplatní šek :-).

  Jinak se tu skoro nic neděje, krom toho, že jsme měli Casino night, kde se roztáčely falešný prachy na black jacku a bingu, za který jsme pak mohli vyhrát nějakou cenu (pobyt v sesterskym hotelu apod.), ale na nás se štěstí neusmálo...

  Taky nám tu vyhořela jedna z luxusních chat – nikdo neví proč a naštěstí tam nikdo nebyl. Když ale slyšim, jak na pokojích divně chrčej‘ lampičky, mám podezření, že za to může mizerná elektrika (necháváme svítit i v prázdnejch pokojích, že je to prej útulnější). Bára se taky přiznala, že tam pár dní předtim uklízela, takže za to nejspíš může ona.

  Včera jsme zajeli do 150 kiláků vzdálenýho Valemountu, kam jsme museli zajet zaplatit povinný ručení. S tim jsou tady totiž ukrutný vobštrukce: Pokud si auto pojistíte v Britský Kolumbii a přestěhujete se do Alberty, máte správně vzít SPZ-ky, a poslat je do BC, zaplatit dvacku za zrušení pojištění, pak si zajet do albertský pojišťovny, zaplatit asi stovku poplatek za zařízení nový pojistky a nový značky (+pekelně drahý samotný pojištění) a jezdit vesele dál. To se nám nechtělo, tak jsme zajeli do nejbližšího městečka v BC, abysme si pojištění prodloužili a tvářili se, že pořád bydlíme v BC. V podstatě jde jen o zaplacení na další období, ale online nebo poštou to nevyřídíte, páč vám musej‘ dát „potvrzení“ – známky, který je potřeba nalepit si na SPZ-ku. V něčem jsou Kanaďani sto let za vopicema...

  Jízda připomínala spíš klouzačku – vzhledem k tomu, že tu jeden národní park navazuje na druhej, silnice se nesměj‘ sypat technickym posypem a jsou jen prohrnutý. Cestou se v příkopu válelo několik aut a my málem taky, páč nás tam skoro vytlačil předjíždějící týrák, kterej nás nestih‘ dopředjet a hrozila srážka s protijedoucim truckem. Týráci maj‘ buď lepší pneumatiky, nebo jsou řidiči prostě jen zvyklí (a nejspíš drobet šílený), páč si to na ledovci všichni krosej‘ jak na rallye. Vzhledem k tomu, že je tu zima 7 měsíců, nesměj špeditéři na nějakej led na silnici asi moc brát ohledy...

  Tolik z novinek. Ve fotogalerii najdete pár fotek zdejší zimy...

Zatííííím.

20.11.2011
Zmrzlý zprávy

   Pokračujeme v pravidelnym občasníku ze zapadlý vesničky.

  Do Jasperu přijela s velkou parádou vopravdovská zima a hned tak se vocaď nehne. Hotýlek nám zapadal hromadou sněhu a teploměr nám k polednímu ukazuje -27 stupňů. To je teplota, kdy si Kanaďan na túru do hor přiobleče k obvyklejm bermudám a triku i mikinu. My se ale ještě nestihli kanadsky otužit, takže jsme navlečený do veškerýho oblečení, co máme (včetně našich slušivejch uniform a dvojich rukavic) a stejně klepeme šílenou kosu.

  A takhle, ba ještě o poznání hůř, to tu má vypadat až do května… Pomóóóc! Cestovat se moc nedá, na práci to taky není žádná sláva. Co s tím? Sesedla rodinná rada (dvoučlenná) a vymyslela řešení – do půlky ledna budeme vychutnávat plnými doušky pravou kanadskou zimu a pak tradááá rehabilitovat do tepla.

  Už máme koupený letenky do Bangkoku, Bali a Austrálie. Náš plán je následující – napřed 2,5 měsíce prozkoumávat Thajsko, Laos a Kambodžu, pak přeletět na Bali a projet si několik přilehlejch ostrovů na východ (Lombok, Sumbawu, Komodo a Flores), cestu pak zakončit měsícem v Austrálii, kde si v Darwinu půjčíme karavan a projedeme sever a střed Oz. Jen o tom píšu a už je mi o něco teplejc…

  Do Kanady se vrátíme na konci května a budeme pokračovat v Kanadsko-Americkym cestování. Do práce už se tu asi nevrátíme J. Ne, že by nás snad omrzela úžasná naplňující práce pokojskejch, ale nějak jsme se shodli, že toho bude v lednu akorát dost. Beztak, co tu celou zimu dělat – medvědi už šli spát a bez nich tu není taková legrace.

  Jinak jsme si zaplatili angličtinu – přípravu na IELTS, abysme se trochu víc rozkecali a líp se domluvili na dalších cestách (v práci si moc nepotlacháme, páč většinu dne jsme na pokojích sami). Je to asi 15 lekcí, před Vánocema bysme měli končit…

  Práce nám dávaj‘ stále zoufale málo (akce Christmas in November se letos nesetkala zdaleka s takovym zájmem jako loni) takže například teď máme zase volno pět dní v kuse. I přes tu strašnou kosu se snažíme túrovat a cestovat. Dneska jsme zase vyrazili na Icefield Parkway.

  Napřed jsme zkejsli 25 minut na přejezdu a čekali až přejede vlak. Skutečně kolem nás projížděl skoro půl hodiny. Přestože jsme ho nechytli od začátku, napočítali jsme 152 vagónů. Společnost Canadian Pacific je svejma extrémně dlouhejma nákladníma soupravama známá – běžně můžete na přejezdu potkat (jistě k vaší radosti) plně naloženej vlak, dlouhej přes 4 kilometry. A mašinky (obvykle minimálně dvě) takovou váhu utáhnou jen s nejvyššim vypětim sil – vláček si to tudíž pádí takovou rychlostí, že ho předháněj babičky s nůší.

  Vejlet po Icefield skončil předčasně, páč se nám podařilo píchnout… Není na světě větší radosti, než měnit pneumatiku v půlmetrový závěji v -25 stupních. Kanaďani vás ale v nouzi nenechaj‘ – zastavilo u nás úplně každý projíždějící auto (včetně sněžnýho pluhu) s nabídkou pomoci. To už je jejich nátura – dobrosrdečná a přátelská. Každej se s náma vždycky rád zastaví a poptá se, odkud jsme, jak se nám tu líbí a přivítá nás za celou Kanadu.

  Toť z novinek vše, ve fotogalerii najdete pár fotek našeho vánočně nazdobenýho hotelu a poctivý kanadský zimy.

Zatííííím.

5.11.2011
Vejlet do Edmontonu aneb „Let’s go to the mall!“

   Zima už vystrkuje růžky, na velký trekování už to tu neni, tak jsme vyrazili do nejbližšího města.

  Z toho ale vždycky kouká vejlet minimálně na 2 dny, páč do Edmontonu, nejbližšího skutečnýho města (ty pětitisícový vesničky okolo nepočítám) si musíme zajet skoro 400  kiláků.

  Spát v autě už nám teploty taky nedovolily, zato jsme mohli využít výraznou zaměstnaneckou slevu a pro změnu si užít roli hosta v edmontonskym Fairmontu, bráškovi našeho hotelu.

  Zhruba 50 kiláků za Jasperem se hory ztratí a dál až do Edmontonu vidíte kolem silnice jen nekonečný rovný prérie. Musíte se hodně držet, abyste na úplně prázdný dálnici prakticky bez zatáček neusnuli (člověk se až diví, proč stavěli tak dlouhou dálnici do prťavýho Jasperu, nejspíš kvůli podpoře turismu).

  Edmonton vyhrál se sousednim Calgary bitvu o titul hlavního města Alberty. Má skoro stejně obyvatel (asi milion) a v lecčems se mu hodně podobá (centrum města je jak přes kopírák), nějak mu ale chybí to calgarský kouzlo. Možná proto, že začátkem listopadu už je tam fakt kosa (dalších 400 km z Jasperu na severovýchod se projeví), takže procházku po downtownu si moc nevychutnáte…

  Hezčí než samotný centrum je stará čtvrť za řekou Old Strathcona, která vyrostla kolem nádraží na konci 19 století a nedávno byla většina „historickejch“ domků zrekonstruovaná (nám se teda líbila hlavně kvůli výborný baště v příjemný a hlavně teplý thajský hospůdce).

  Vzhledem k právě probíhajícímu Halloweenu měla spousta domů „stylovou vyzdobu“. Na zápraží a zahrádkách jsou nejen dýně, ale snad všechno, co připomíná strašidla, smrt nebo záhrobí.

  Hlavnim účelem našeho vejletu byly nákupy – a k tomu je Edmonton jako stvořenej. Na předměstích najdete víc obchoďáků než obytnejch domů, uprostřed změti hypermarketů a fastfoodů stojí největší obchodní centrum na světě. V něm mají úplně všechno a všechno je nej – nejvyšší horskou dráhou počínaje, největšim zastřešenym umělym jezerem konče. Lidi tam tráví i několik dní v kuse (pro tyhle účely jsou k dispozici hned dva hotely). Z nákupu bot se stala záležitost na půl dne…. Mimo jiný proto, že se mi nepodařilo Báru odtrhnout od lachtaního vystoupení v místnim delfináriu (jo, to je tam taky, určitě má i nějaký superlativum). Jsme šťastný, že se nám vůbec podařilo najít východ a auto…

  Večer ještě procházka po centru a hurá do hotýlku. Hotel Fairmont Macdonald patří mezi těch pár „ze starý školy“ – elegantních hotelů vystavěnejch v zámeckym stylu před skoro 100 lety. Stojí v centru nejcentrovatějšim (na rohu 100. Street a 100. Avenue) a okna pokojů nabízej úžasnej výhled na město. Původně jsme se chystali našpinit, umazat a rozbordelit všechno, co jen jde, abysme si víc vychutnali roli správnejch hotelovejch hostů, ale pak se nám místních pokojskejch zželelo… V hotelu je k dispozici taky krásnej bazén s vířivkou a saunou, tak jsme „kroutili volantem“ a všeho využili dosytosti.

  Ráno jsme pokoukali místní parlament (snad první budova v Kanadě, která působí historicky) a mazali dál na východ, do národního parku Elk Island, jednoho z mála parků v Kanadě, kde žijou bizoni ve volný přírodě. Těch jsme potkali požehnaně, jeden se válel přímo na silnici. Nakonec nám uhnul, ale tvářil se přitom velmi výhružně. Tamní procházka se nám protáhla asi o 10 kiláků, páč jsme drobet zabloudili. Cestu nám pak zkřížilo stádo bizonů – bejků, což bylo trošku vo strach, páč jsou poměrně vznětliví a rádi proháněj‘ turisty (ale nás ušetřili).

  V parku jsou taky často k vidění losi a sobi, na ty jsme nenatrefili. Zato se na nás přišel podívat kojot… A pak už hurá domu.

  Jinak trošku nadáváme, páč práce je pomálu (teď jsme měli 5 dní v kuse nucenýho volna). Od zejtřka má ale začít 14-denní akce „Vánoce v listopadu“, na kterou se tu údajně sjíždí půlka Kanady, tak uvidíme, jestli bude líp.

  Jako vždy, fotky v galerii.

  Zatííím.

27.10.2011
Aljaška – pozdní sběr

Video, který jsme natočili u Russian River na Aljašce.

  Po mnoha úpravách v trošku horší kvalitě, ale i tak je roztomilej.

19.10.2011
Novinky z kanadský „chýše pod horama“.

 Ono teda moc novinek neni, páč pořád makáme jak mourovatý, takže na vejletování neni moc času…

  Z pozice trainee jsme slavně postoupili a posílili řady „zkušenejch uklízečů“. Pracovní problémy se nám zdrcly na to, jestli jsou dost naklepaný polštáře a správně ustlaná postel (Bára je v tom skvělá, já ne), nebo jestli stihneme uklidit celej pokoj ve stanovenym limitu – za ¾ hoďky (já jsem v tom skvělej, Bára ne).

  Pokud jste si (stejně jako my) mysleli, že do luxusních hotelů jezděj‘ lidi na úrovni a ne prasata, tak to je šeredná mejlka. A že lidi ochotný vypláznout 20 táců za noc jsou dost bohatý na to, aby si domu odvezli ručníky, hrnečky a všechno ostatní, co není přidělaný k podlaze? Další omyl.

  Bydlení se značně podobá pobytu na koleji, sousedi bujaře slaví skoro každej den (vždycky se najde důvod). Na společnejch záchodech nám visí návod, jak se správně po toaletě myjou ruce, spolubydlící ho ale očividně nechápou J. Mimochodem, tenhle návod visí prakticky na každym záchodě rychlýho občerstvení po celý Kanadě (obvykle s dovětkem: „Hosti by měli, zaměstnanci musí!)“…

  Pracujeme klasicky pět dnů, víkend ale máme čt-pá. To se obvykle sebereme a vyrazíme na vejlet do hor (o túry tu vskutku není nouze, vlastně se můžeme od hotelu vydat nazdařbůh kamkoliv a vždycky je na co koukat – kde není hora, tam je jezero… A když z křoví nekouká jelen, lozí tam méďa. Podzim je v plnym proudu, zima zatím (naštěstí) ještě růžky nevystrčila, ač na vrcholcích hor už leží čerstvej sníh.

  Všichni vedoucí jsou tu strašně „namotivovaný“, nebo to aspoň dobře hrajou, doufajíce, že to přenesou na nás – ráno se rozdá práce a dáme si „high five“, jako že „my to zvládnem!“. Pak si dáme se supervizorkou další plácnutí za každej dobře uklizenej pokoj a nikdy se to neobejde bez průpovídek jako „amazing, gorgeous“ apod. Řadový makači už tak namotivovaný nejsou... Jinak je to tu celkem přepestrá směs národů – hodně Indů a Filipínek, Moldavci, sem tam nějaká Brazilka a Čilanka a kupodivu hodně Kanaďanů, většinou z Ontaria, kde jsou hodně vysoký daňe.

  Pracuje tu s náma Jana – Češka, která se tu nedávno vdala, tak z ní taháme rozumy, jak to tu chodí a vůbec. Zimy prej bejvaj’ skutečně frišný, celej leden rtuť teploměru nevyleze nad -35° ani když na něj dejcháte. To si prej hodně rozmyslíte, abyste něco nezapomněli v kamrlíčku na mraze (kde máme veškerý serepetičky potřebný k uklízení). Tak jsme na sebe zvědaví, jak se s tim popereme. Každopádně bude potřeba zajistit zásoby zimních hadrů.

  S cenama za „chatky“ jsem se ještě celkem podsek‘ – Jana si zaplatila svatební noc v jednom s luxusních srubů, kterej by prej bez zaměstnanecký slevy stál 4.000 babek, takže asi 70 táců, a to ještě nebyl ten největší…

  Mile nás překvapila první vejplata (tu vyplácej‘ jednou za 14 dní) – jak se ukázalo, daň z příjmu dělá „celý“ 4,5%. Alberta má díky ropě obecně hodně nízký daně – třeba DPH je jenom 5%, zatímco ve vedlejší Britský Kolumbii už je to 12%. BTW, s tim se pojí taky nehezkej zvyk kanadskejch prodejců uvádět všechny ceny bez daně, takže musíte neustále dopočítávat.

  Toť aktuálně od nás vše. Ve fotogalerii nějaký fotky z hotelu a z okolních vejletů.

Zatííííím.

8.10.2011
Kanadská rachota

Na nějakou chvilku jsme se dotoulali a zapojili se do pracovního procesu.

  Napřed ale ještě pár slov k vejletum: Po Waterton Lakes vyrážíme zpátky do Alberty, kde projíždíme několik „historickejch městeček“ (na kanadský poměry, takže asi 150 let starejch) a posunujeme se do oblasti kolem jezera Okanagan, nejteplejší oblasti v Kanadě. Krajina se rázem úplně mění – z chladnejch podzimních Skalistejch hor se náhle ocitáme v horký vyprahlý skoropoušti. Ve městě Osoyoos dáváme koupačku (poprvé je voda teplá natolik, že v ní vydržíme dýl než pikosekundu).

  Dál míříme do Kelowny, asi stotisícovýho města, kde využíváme pohostinnosti Zorky, kamarádky našich rodičů (a teď i naší ), která se do Kanady přestěhovala ještě před revolucí.  Pobudeme 2 dny – popijeme na jachtičce, načerpáváme pár užitečnejch informací o Kanadě a po víc než měsíci se zase vyspíme v teplý měkký posteli.

  Ráno pak vyrážíme zpátky do Skalistejch hor, který jsme si mezitim skutečně zamilovali, do Národního parku Yoho, abysme podnikli pár posledních předpracováních túr.

  Hory se mezitim krásně vybarvily do podzimních barev (lesy jsou tu hlavně jehličnatý, sem tam ale mezi smrkama vykoukne nějakej ten žlutej listnáč),

  Název naší první túry, Iceline trail, je celkem trefnej – poté, co se od vodopádů vyškrábeme do sedla, brodíme se čerstvě napadlym sněhem a klepeme kosu (krom zimy je ale pořád krásně).

  K ránu se budíme zimou a přitápíme si – i přesto, že máme na sobě 5 vrstev hadrů (včetně čepice a rukavic). Ranní teplota klesá pod -10 stupňů, na což nejsou stavěný ani naše spacáky ani my – nejvyšší čas jít někam bydlet.

  Druhej trek vede od brčálově zelenýho jezera Emerald Lake přes několik horskejch sedel, okolo skal, kde je prej k nalezení hromada stamiliony let starejch fosílií (my žádnou nenalejzáme). Večer mažeme do Banffu po další krásný vyhlídkový silničce Bow Walley Road, kde nám přebíhá přes cestu černej medvěd, což prej přináší smůlu (zvlášť, když je hladovej).

  Vejkend proprší, což nám nevadí, páč už jen nakupujeme v Banffu nezbytnostě pro budoucí práci a bydlení; v neděli znova projíždíme silnici Icefield Parkway, kde se po chvíli déšť mění v hustý sněžení. Dovolenkovej počas už asi definitivně končí.

  V pondělí se pak nadšeně a s elánem zapojujeme do pracovního procesu, ale s prací to vezmu pěkně od začátku:

  To si takhle v Jasperu, národnim parku uprostřed Skalistejch hor, jedeme pokoukat místní krásy a omylem zabloudíme do Jasper Park Lodge, komplexu srubů a chatiček, kterej obklopuje pár modroučkejch jezírek a  kopa úžasnejch hor. Kolem srubů se právě prohání stádo jelenů wapiti a my si řikáme, jak by to bylo parádní pracovat a bydlet přímo uprostřed týhle krásy. Druhej den už běžíme na personální oddělení, kde maj‘ zavříno, bereme si aspoň jejich navštívenku.

  Další ráno posíláme CV a motivační dopis. Ozve se nám chlapík s tim, ať vyplníme online dotazník, čimž odstartuje šílenej přijímací kolotoč. Z dotazníku se vyklube komplexní osobnostní profil, jehož vyplnění trvá asi hodinu, pak nám volá „náborář“ a dělá s náma další hodinový interwiev, při němž proklepne celej náš dosavadní život a pokládá otázky typu: „Jak obvykle oslavujete pracovní úspěch?“, „Má čistota svou specifickou vůni?“, na každou odpověď reaguje „awesome“ nebo „excellent“, každejch pět minut nás ujistí, jak si neuvěřitelně užívá náš rozhovor. Druhej den volá budoucí šéf a všechno začíná nanovo – stejná zpověď a stejný stupidní otázky. Taky požadujou kontakty na předchozí šéfy (v Čechách i na Zélandu), který pak taky důkladně zpovídaj, aby získali reference.

  První den v práci před nás pak nastoupí celý představenstvo hotelu a všichni meldujou, jak jsou hrozně nadšený, že jsme „v jejich týmu“ (proti nám pěti nově nastoupivšim je osmičlenný představenstvo v přesile). Pak jdeme na slavnostní oběd do hlavní hotelový restaurace, kde s náma poobědvaj‘ všichni naši šéfové. Každej nás ujišťuje, že patříme mezi elitu, když se nám podařilo uspět v tak náročnym výběrovym řízení.

  A jakou že prestižní pozici se nám podařilo tak složitě získat? Generální ředitel? Nebo aspoň člen představenstva? Těsně vedle – pokojský! Uklízení pokojů za gáži nikterak vzdálenou od minimální mzdy. Proč teda ty cavyky? Pánbů ví. Asi proto, že Fairmont je skupina skutečně luxusních hotelů (viz www.fairmont.com/jasper), kam i ten poslední podržtaška musí bejt pečlivě vybranej… Nebo je možná tohle kanadskej standard. Každopádně i my se během pohovorů tváříme, že si nepřejeme celej život nic jinýho, než pracovat v jejich hotelu, že je naší největší vášní chodit v kostýmku pokojskejch a že už od malička trénujeme stlaní postelí a mytí hajzlíků, abysme to jednou dopracovali až sem.

  První den je celkem vymejvárna, kdy se nám snažej‘ vštípit, jak strašně důležitej je pro hotel host apod. Pak absolvujeme asi hodinovou lekci na téma co to je sexuální harašení, jak se mu na pracovišti vyhnout a kde ho máme ohlásit.

  Další den už začíná náš trénink, kde zjišťujeme, že přes všechny tyhle „vocasárny“ jsou lidi okolo (včetně šéfů) poměrně normální lidi. První den se cvičíme v mytí koupelen, druhej den povyšujeme na stlače postelí. Dneska už děláme celej pokoj a od zejtřka to začne „natvrdo“. 

  Pokoje jsou tu různý, od těch nejluxusnějších apartmánů za 30 táců na noc, kde už několikrát přespávala Anglická královna, až po celkem obyčejný, přesto dost drahý (asi 4 tácy/noc). Ani v těch nejdražších apartmánech ale např. nenajdete klimatizaci (prej máme vysvětlovat hostum, že jí vlastně nepotřebujou, když je většinu roku zima, v létě si na to prej ale lidi dost stěžujou). S úklidem se to taky zas tak extra nepřehání – jde hlavně o to, aby to hezky vypadalo, než aby to fakt bylo čistý.

  Zdá se ale, že se tu dost potrpí na spokojenost nejen hostů, ale i zaměstnanců. Vedení má k lidem dost blízko (např. jednou měsíčně navlíkne představenstvo uniformu a jde dělat na celej den podržtašku s náma, do kuchyně, prádelny apod.).      

  Taky to vypadá, že tu je celkem dobrá parta. Včera byl mejdan u příležitosti dne díkůvzdání, kde se sešla celá banda pokojskejch (asi 50 lidí) – baštili jsme krocánka popíjeli vínko a manažeři nás obsluhovali. Na párty všichni působili jak jedna velká rodina a fakt si to užívali. A i jinak jsou všichni strašně ochotný a družný, každej se aspoň na chvilku zastaví a pokecá…

  Bydlíme v jednom ze „srubů“ pro zaměstnance, jen pár metrů od těch pro hosty, pokojíček v něm nás stojí pár šušní a jídlo v místní jídelně je taky za celkem symbolický ceny, tak snad se podaří něco našetřit na velkej vejlet…

  „Město“ Jasper leží asi 5 kiláků od resortu a je prťavoučký. V národnim parku zakázali další výstavby, takže má Jasper ráz klidnýho horskýho městečka. Na druhou stranu není lehký tam nakoupit a na větší nákupy bude potřeba zajet do asi 350 kiláků vzdálenýho Edmontonu.

  Toť zatím vše – fotky našeho bydlení (vč. pokojíčků hostů) a pár posledních fotek z našich cest najdete ve fotogalerii.

Zatííím

23.09.2011
Putování po Kanadě – aneb hory, jezera a zase hory

  Pokračujeme v „reportáži“ z vejletu za Velkou Louži, tentokrát z Kanady, kde už se skoro měsíc touláme.

  Začnu zase faktama pro ty, co nedávali v zeměpisu pozor: Kanada je druhej největší stát světa, s rozlohou víc než 10 miliónů čtverečních kilometrů. Od východu na západ měří 5600km a je rozdělena šesti časovýma pásmama. Naprostá většina z 32 miliónů obyvatel žije podél hranice s USA. Hlavní město je Ottawa a největší jsou Montreal a Toronto na východě, Vancouver a Calgary na západě. Kanada má 13 provincií, z nichž ve 3 je ouřední jazyk Fránina, jinak zaplať pánbů mluvěj‘ všude anglicky. Oficiálně patří Kanada do Commonwealthu, takže hlavou státu je Alžběta II, jinak ale získali na Anglii nezávislost už v roce 1867. V reálu zemi „vládne“ královnin zástupce – generální guvernér a premiér.

  My se v začátku naší cesty jali prozkoumávat dvě anglicky mluvící provincie – Britskou Kolumbii a Albertu (ve který se chystáme usadit a najít si práci).

  Kanadská brána se nám otevírá ve Vancouveru (resp. na cestě busem mezi Seattlem a Vancouverem, páč z Anchorage neexistuje přímej leteckej spoj do Vancouveru (byť je zdaleka nejblíž).

  Každej říká, že do Vancouveru se zamilujete na první pohled – a to se nám přesně stalo. Silueta města je úchvatná a centrum tohohle dvou miliovonýho města na samym západnim pobřeží Britský Kolumbie vypadá tak nablejskaně, jak kdyby ho postavili včera. Hned na druhej pohled ale zjišťujeme, že to s tou láskou nebude tak žhavý – Vancouver nám odhaluje i svojí druhou tvář – a sice celou čtvrť přímo v centru, posetou feťákama a prazvláštníma živlama, který celej den nedělaj‘ nic, jen zevlujou, žebraj a rvou se mezi sebou. Zbytek centra za chvíli působí buď jako finanční distrikt nebo residenční čtvrť pro zbohatlíky. Ale jó, je to hezký město – ale nějak mu chybí takový to „osobní kouzlo“. Myšlenku, se kterou jsme původně trochu koketovali, a sice usadit se a najít si práci tady, rychle zavrhujeme.

  Večer slyšíme na ulici specifickou češtinu – a oni to naši snědí spoluobčané, kteří jeli do Kanady za lepším.

  Mile nás ale překvapuje teplo – resp. vedro. Po aljaškejch průměrnejch 13 stupních a prakticky neutuchajícim dešti je třicetistupňovej modrák příjemná změna – oprašujeme kraťásky a hurá do ulic.

  Jako v každym většim městě, i tady musíme obhlídnout centrum seshora, z Vancouver Lookout, asi sto metrů vysoká vyhlídka s otočnou hospodou. Mrakodrapy v centru rostou posledních pár let jako houby po dešti.

  Dobrou představu o městě si člověk udělá taky, když se projede Sky Trainem, místní nadzemní jednokolejkou, která nemá řidiče a je řízená počítačema.

  Ve Vancouveru se ale zdržujeme hlavně proto, že si tu chceme zakoupit vozítko na další putování. Zjišťujeme, že většina autobazarů se najde na Hastings street (podobně jako jinde v Americe, i tady se většinou shlukujou prodejny s podobnym zbožim na jedný ulici, takže člověk snadno okoukne konkurenci), kam vyrážíme městskym trolejbusem se správnou,  šáhlou řidičkou, která vypadá jako Whoopy Goldberg a stejně tak se i chová (sympatická je i proto, že nás nechá jet zadarmo).

  Dlouho vybíráme, páč vozítko musí fungovat nejen jako dopravní prostředek, ale i jako ložnice a vlastně celej byt, páč v něm chystáme strávit kus života při objíždění celý Kanady. A dá-li pánbů, za rok by nás mělo dopravit až do Patagonie.

  Když se nám konečně zalíbí minivana Ford Windstar z roku 2000, necháme si ho zkontrolovat v servisu, druhej den nějakou chvíli smlouváme a nakonec si ho odvážíme za 1.800 babek (na naše asi 30 táců). Má sice nalítáno skoro 200 tisíc, ale vypadá zachovale, tak snad nás nikde nenechá ve štychu. Nemá zadní sedačky (což asi celkem snižuje jeho cenu), ale ty by nám beztak jen překážely… Motor má obsah 3,2 litr, takže dost baští (12 litrů na sto), ale benzín tu vyjde na dvacku litr, takže mu to promíjíme. Minivánek je ale špinavej jako prase, tož ho tam rovnou na místě myjeme. Zajímavý – s čištěnim aut (ani luxusnějších) se tu nezdržujou, asi nemaj‘ pocit, že to zvýší cenu. Povrůčo (mimochodem drahý jak cyp), přehlášení na nás a přiděleni značek řeší rovnou na místě jakejsi přivolanej Ind, takže odjíždíme už jako právoplatní majitelé. Od tý chvíle neřekneme Windstarovi jinak než Vindísek.

  S koupenim telefonní karty jsou kupodivu větší vobštrukce než s autem, páč nás rozčilujou místní podmínky a obcházíme postupně všechny operátory, abysme se nakonec vrátili k tomu prvnímu. Nejenže za aktivaci přednabitý karty platíme kromě kreditu ještě asi 800 kaček navíc, ale cvakáme tu i příchozí hovory a esemesky – což ocenim hlavně tehdy, když mi zavolá nějakej automat, jakože jsem vyhrát milion babek, stačí jen, když si koupim... (nevim co, to už zavěšuju).

  Před odjezdem z města ještě prolezeme Stanley Park – poloostrov s největšim městskym parkem v Americe, kterej se dál od města pozvolna proměňuje v neudržovanej les. V parku žije spousta divokejch zvířátek – například mýval, kterýho s překvapenim potkáváme na cestičce. Přelejzá přes kládu potok, zmizí do roští, aby se za chvilku vrátil s celou rodinkou – jakoby jim přišel říct „Kurňa, ženský, kde jste, už na vás půl hodiny čekám v autě!“.

  Večer už si to štrádujeme pryč z města, na sever po Sea To Sky highway do Whistleru, známýho lyžařskýho střediska, kde se například odehrávaly ZOH 2010.

   Míříme pořád na sever a okolní krajina hor, řek a kaňonů se postupně proměňuje ve vyprahlou polopoušť. Cestou podnikáme několik kratších vejletů, např. kolem Eagle River, kde bejvaj k vidění orli, my tam ale místo nich překvapivě potkáváme lachtany (z moře je to kus cesty, asi zabloudili). V Kamloops nakupujeme cestovatelský nezbytnosti (nafukovací matraci do „ložnice“ a podobně) a štrádujeme si to dál, do národního parku Wells Gray, předhůří Skalistejch hor. Tam trávíme tři dny několika vejletama a celodennim trekem okolo jezera a řeky Clearwater, která nabízí pokoukání na několik krásnejch vodopádů. Ve dne je pořád krásně a vedro, v noci ale značně přikosívá, běžně se ochladí z třiceti stupňů na nočních mínus pět.

  Skaliský hory (Rocky mountains) se táhnou z Britský Kolumbie skoro 5 tisíc kiláků na jih, až do Novýho Mexika. Najdete v nich celou hromadu národních parků v Kanadě i v USA (např. nejstarší park světa Yellowstone).

  Dál uhejbáme na východ, k hranicim Britský Kolumbie a Alberty, do národního parku Mt. Robson, kterej se rozprostírá kolem stejnojmenný hory, nejvyšší v kanadskejch Skalistejch horách (bezmála čtyři kiláky). Park nabízí několik krásnejch treků. Rozhodujeme se pro třídenní Berg Lake Trail kolem hory, kterej průvodce označuje jako jeden z nejhezčích ve Skalistejch horách (jak pak zjišťujeme, označuje tak ještě asi dalších 15 treků).

  Narveme si krosny spoustou oblečení na noc a odpoledne vyrážíme. Cesta vede stále nahoru kolem říčky. Ta se tu a tam promění v krásný, tyrkysově modrý a pekelně studený jezero (za tu barvu může místní jíl spláchnutej z hor, kterej odráží jenom modrou barvu). Dál cesta vede kolem ledovce a ledovcovýho jezera Berg Lake, až na hranici s Albertou. Kempy jsou sice celkem drahý, ale zase jen pro omezenej počet lidí a v úžasnejch místech, s parádníma výhledama na říčku a Mt. Robson přímo ze stanu.

  Třetí den jsme k polednímu zpátky u Vindíka a vyrážíme do Jasperu. Cestou zastavujeme v liduprázdnym kempu u jezera, kde se nejen myjeme, ale Bára se tam i holí .

  Jasper patří mezi nejznámější parky kanadskejch Skalistejch hor. Sympatický horský městečko je obklopený zajímavě šedě a oranžově zbarvenejma horama. Při hledání vhodnýho místečka k přespání (za kempy s Vindíkem neutrácíme, vždycky si najdeme nějakou zapadlou cestičku nebo opuštěný parkoviště) zabloudíme k luxusnímu hotelu Jasper Park Lodge, kterej se nám líbí natolik, že se rozhodneme poptat se tam na práci.

  Taky cestou potkáváme stádo jelenů wapiti, starej si chudák někde ozdobil paroží ostnatym drátem a teď neví, jak ho dostat dolu. Neodvažuju se mu ho sundat, maj prej zrovna říji a to jsou hodně agresivní.

  Další den zamlouváme v infocentru třídenní Sky Line trek, kterej průvodce označuje jako jeden z nejhezčích ve Skalistejch horách. Cestou k jeho začátku u jezera Maligne se zastavujeme u hlubokýho kaňonu Maligne Canyon a u jezera Medicine Lake, který nemá přítok ani odtok, přesto je na jaře hluboký 20 metrů, v zimě zase úplně zmizí (pod ním je prej největší jeskynní systém na světě, kterej ho napouští).    

  Večer se zašijeme na malym parkovišťátku nedaleko Maligne Lake, kde se nám podaří při přesouvání věcí na přední sedačky hodit krabici na brzdovej pedál, takže Vindík musí chudák celou noc svítit brzdovkama a ráno nás vytrestá tim, že nenastartuje. Silnička k jezeru je, pravda, odlehlá a v 7 ráno neni provoz největší, takže tam dlouho mrznu, snaže se zastavit nějaký autíčko, nakonec se podaří uhnat chlapíka z Montany (asi jsem musel vypadat už hodně zoufale, protože nám pak říkal, že nikdy nikomu nestaví) s kabelama, nahazujeme a jede se.

  První den treku se drápeme pořád do kopce. Nad hranicí lesa nabízí úžasný výhledy po okolních horách a taky partu pózujících svišťů, který se vůbec nebojej‘ (asi si myslí, že nejsou vidět).

  21 kiláků do kopce s dvacetikilovejma krosnama nás poměrně zmáhá, do kempu se sotva doplazíme. Kromě nás jsou tam jen 2 další stany. Krosny na noc věšíme vysoko na kůly, medvěd nikdy nespí.

  Druhej den se drápeme ještě o kus vejš, do 2,5 kiláku vysokýho sedla, dalších pár kiláků vede po hřebenech, na kterejch se válej‘ horský kozy. Nebe je bez mráčku a před náma se vynořujou superbájo panoramátka.

  Dalšim kempem protejká jen malej potůček, voda nepůsobí extra čistě, tak radši převařujeme a děláme hromadu čaje (jinak všude pijeme vodu z potoků a zatím jsme zdraví).

  Poslední den nás čeká už jen pár kilometrů, dole jsme před polednem, pyšný, jak jsme to zvládli. Radost nám cestou zkazila jen patra kolemjdoucích (resp. kolemběžících) ženskejch, za kterejch vylezlo, že 45 kiláku dlouhou horskou túru zvládnou za jeden den (prej necelejch 10 hodin). No, ještě musíme trénovat.

  Potřebujeme se dostat zpátky k autu, volíme tradičně stopa. Skoro ještě nestihneme vylézt na silnici a už nám zastavuje Frantík, kterej mluví velmi legračně anglicky, ale i tak si pěkně pokecáme…

  Naše další cesta vede po Icefield Parkway, asi 200 kiláků dlouhý silnici mezi Jasperem a Lake Luise, která byla postavená v době velký krize pro podporu turismu – a vyměřili do krásně, chlapi šikovný – silnička se prodírá skrz ty nejhezčí horský průsmyky a celou cestu jí lemujou strmý štíty Skalistejch velehor, pokrytý sněhem a ledem. Kolem silnice je spousta vodopádů a ledovců, včetně Columbia icefields – údajně největšího ledovce na severní polokouli (teda pod polárnim kruhem). Na procházkách a vejletech tu potkáváme kromě spousty hlodavců podobnejch myšim (pišťuka pika) a strašně drzejch čipmanků malých taky ovce tlustorohý – vzdálený příbuzný muflonů.

  Vyrážíme na půldenní trek přes hřebeny Willcox Pass Trail, kterej průvodce označuje jako jeden z nejhezčích ve Skalistejch horách. Teda původně měl bejt jen dvouhodinovej, ale cestou zjišťuju, že nás průvodce vypek‘ a nějak poplet‘ vzdálenosti. Ovšem až poté, co pošlu Báru zpátky pro auto, s tim, že mě vyzvedne na konci cesty. Signál na mobil pochopitelně žádnej (jako ostatně skoro všude v Kanadě vyjma měst). Pár hodin si tam tak bloudim a pak se vydám „zkratkou“ k silnici přímo dolu ze srázu, kterej napřed nevypadá tak strmě a pak už je. Ale nakonec z toho je jen pár odřeninek. Po šťastnym shledání ještě vyrážíme na dvouhodinovej výlet Parker Ridge, kterej průvodce označuje jako jeden z nejhezčích ve Skalistejch horách.

  Druhej den omrkneme z vyhlídky úžasně modrý jezero Peyto a zároveň se rozhodujeme, že už nebudeme chodit na vyhlídky a krásy, který jsou v bezprostřední blízkosti parkoviště – všechny tyhle pozoruhodnosti jsou totiž (na rozdíl od překvapivě liduprázdnejch treků) doslova obsypaný důchodcema, který přiváží jeden autobus za druhym.

  Jinak obecně je turistů v Kanadě celkem málo (sezóna prej končí v půlce září) a všude potkáváme skoro výhradně Němce.

  Jasper se postupně mění v Národní park Banff. Pár kiláků před Lake Louise stojí hromada aut – řidiči vyskakujou s foťákama a zvěčňujou si černýho medvěda baribala, kterej u silnice nerušeně chroupe lesní plody. Zdá se, že prošel rukama místnim „medvědologum“, který zkoumaj pohyb baribalů, protože má na krku obojek s vysílačkou.

  Lake Louise je jméno krásnýho modrýho jezera uprostřed úžasných hor, a zároveň vesničky, která u něj vyrostla. S ní tam vyrost‘ taky monstrózní luxusní obrhotel. Působí uprostřed tý krásný přírody jako pěst na voko, ale patří do řady Fairmont stejně jako ten v Jasperu, tak se tam taky jdem‘ ptát na práci. Odkazujou nás na mail, ať pošleme CV. Dáme si radši kratší vejlet k Agnes Lake, malý jezírko pod vrcholkama, vysoko nad Lake Louise, kde stojí prťavá čajovna (oblíbená to procházka zbohatlíků z obrhotelu, takže přes německýho důchodce neni kam šlápnout).

  Večer se přemístíme k Moraine Lake, asi nejhezčí a nejmodřejší jezero na světě, z něhož doslova roste hned deset špičatejch vrcholků hor. Tenhle obrázek zdobí nejen pohledy, ale dlouho zdobil i kanadskou dvacetibabku. Na radu průvodce spojujeme čtyři menší túry dohromady, protože jejich spojenim prej získáme jeden z nejhezčích treků ve Skalistejch horách.

  Nedbáme cedulky, že ze zákona musí bejt kvůli grizzlym skupinka minimálně čtyřčlenná a lidi se od sebe nesměj‘ vzdalovat na víc než 3 metry (nevim přesně, jak to dělaj‘ s čůráním) a drápeme se Modřínovym údolim až do Strážního sedla se zubatýma vrcholkama okolo, kde krade Báře hrušku sysel zlatavý, a dál do Rajskýho údolí (jehož vzezření odpovídá názvu).

  Zpátky k autu si zase potřebujeme něco stopnout, ale než vůbec stihneme začít, už se nám na parkovišti nabízí postarší německej pár a za chvíli sedíme v jejich karavánku (jsou v Kanadě na dovče už po jedenáctý, jednou za 3 roky prej našetřej‘ dostatek a tradááá). 

  Dál mažeme do Banffu, horskýho městečka v centru národního parku, kde máme „technickej den“. Na kraji města mimo jiný stojí další z řady Fairmont hotelů (taky megaobr, ale tentokrát pěknej, postavenej v 19. století), i tady se jdeme zeptat na džob a i tady jsme odkázaný na mail. Jdeme teda poslat CV na všechny Fairmonty, který jsme zatím zkoušeli (a současnej stav je takovej, že se nám ozvali z Jasperu, kde jsme napřed museli vyplnit online totálně stupidní dotazník (jakože osobnostní profil, otázky typu: „Jak moc souhlasíte s tímto výrokem: Práce pokojský v Fairmont hotelu je mým celoživotním snem.“ apod.). Asi jsme kecali dostatečně věrohodně, protože se nám ozval chlapík a příští pondělí děláme hodinový telefonní interview. Tak uvidíme, jak zaujmeme…

  Ve městě kousek od Banffu si zařizujeme SIN – místní číslo na sociální pojištění, bez kterýho nemůžeme makat, a posunujeme se dál na jih do Calgary, milionovýho města uprostřed Alberty, kde jsme se původně chystali pracovat. Do Calgary se taky zamilováváme na první pohled, na rozdíl od Vancouveru nás druhej pohled v lásce jen utvrzuje – město je moderní, s krásnym centrem, úžasnou siluetou, spoustou parků a zeleně, v centru to žije a všude je spousta kavárniček a pouličního ruchu; opilci ani feťáci nejsou nikde k vidění.

  V okolí Calgary se našly velký zásoby ropy, díky který se do města natáhly snad všechny světový ropný společnosti a zajistily mu prosperitu. Za utržený peníze radní přestavili město zgruntu nově, mimo jiný postavili poměrně sympatickou sestavu nadzemních chodníčků +15 Walking System, díky kterejm můžete i v nejtřeskutější zimě (což v Calgary znamená okolo -45 stupňů) procházet centrum a celej den nemusíte vystrčit čumák mrazu napospas.

  Pokud nevyjde rachota v horskejch hotelech, určo prubneme Calgary.

  I tady si musíme vyjet na místní vyhlídku Calgary Tower, abysme si udělali představu o městu zvejšky (maj tam prosklenou i podlahu, takže o Báru se pokoušej mrákoty).

  Další cesta vede dál na jih, kde se cesta postupně proměňuje v rovný, nekonečný prérie, po kterejch honí vítr křoviska. Projíždíme největrnější oblastí Kanady (jídlo vaříme v autě, venku je nemožný udržet plamen na vařiči). Jih Alberty zásobuje celou Kanadu hovězim masem – veškerá okolní krajina je ohrazená a pasou se tam kravičky, koně nebo bizoni.

  Zastavujeme se v Smashed Head In Buffalo Jump – místě, kde kmen Černonožců během posledních 7000 let zabíjel bizony. Obrázky indiánů lovících bizony lukem a šípem jsou sice romantický, ale ne úplně pravdivý – bizony indiáni zabíjeli po stovkách tak, že je důmyslně nahnali do nějaký pasti, tady konkrétně na kraj útesu. Když už chudák bizon zjistil, že se žene do záhuby a zastavil se, tlak zdivočelýho stáda za nim ho donutil ke skoku smrti.  Přípravy na „náhon“ bizonů trvaly indiánum celý měsíce – bylo potřeba pomocí roští a kamenů drobet změnit krajinu a vytvořit koridor směřující na kraj útesu, kterej byl dlouhej i několik kilometrů. Náhonu se pak zúčastnily stovky Černonožců. Z bizonů zužitkovali naprosto všechno. Maso sušili a dělali z něj pemikam (placičky z rozdrcenýho sušenýho masa, smíchanýho s tukem a různýma bobulema), aby přežili tuhou zimu.

  Pod útesem je dneska desetimetrová vrstva hlíny plná zbytků bizonů a nástrojů na jejich „zpracování“, která se tu za ty tisíce let nahromadila. Ještě začátkem devatenáctýho století se po severoamerickejch prériích prohánělo padesát milionů bizonů. Během sta let, kdy se stalo lovení bizonů oblíbenou bělošskou kratochvílí, byli lidi schopný jejich populaci přivést na pokraj vyhynutí (zbylo jich asi deset tisíc). Dneska jsou naštěstí chráněný a jejich počet se zdesetinásobil.

  Šestipatrový návštěvnický centrum kousíček od útesu nabízí skvěle zpracovanou expozici, která ukazuje a popisuje všechno ohledně lovu bizonů a života kmene Černonožců (ten se za posledních 7 tisíc let prakticky nezměnil, až do příchodu bělochů například neznali severoamerický indiáni kolo a jejich nejvetšim tažnym zvířetem byl pes – koně přišly až z Evropy).

  Naše zatím poslední kroky vedou do národního parku Waterton Lakes, stále ještě ve Skalistejch horách, na hranici Alberty, Britský Kolumbie a americký Montany. Jméno park získal podle několika sytě modrejch jezer a je mimo jiný známej jako extrémně větrnej – rychlost větru málokdy klesá pod 70 m/s. Napřed tu přečkáváme první deštivej den (jinak za skoro měsíc pršelo jen asi půl hodiny) a pokukujeme místní krásy jen z auta (večer nám přes silnici přebíhá baribal). Pak vyrážíme na třídenní Calther Alderson Trail, kterej průvodce označuje jako jeden z nejhezčích ve Skalistejch horách (jak vidíte, jiný túry už si ani nevybíráme). V noci nám padá čerstvej snížek, aby se nám líp šlo.

  Cesta vede napřed k horskýmu jezírku a pak přes kanadsko-americkou hranici (je to jediný místo, kde jí můžete překročit „beztrestně“ – celej park je jakejsi pomník kanadsko-USAckýho přátelství, něco jako česko-polský Krkonoše), dál asi 12 kiláků procházíme americkou Montanou, kde potkáváme dalšího baribala (ani on nedbá mezinárodních hranic), abysme zakončili den v kempu u jezera Waterton přímo na hranici (takže dřevo na oheň rozdělanej v Kanadě chodíme sbírat do USA). V kempu jsme úplně sami, v tuhle roční dobu choděj‘ na treky jen blázni. U ohníčku sušíme boty – a oba si je spálíme. 

  V dalšim kempu, pro změnu u horskýho jezírka Alderson, nás v noci budí nějaký zvíře obcházející náš stan a Bára si uvědomí, že jsme zapomněli vyndat chleba z krosny. Nějakou chvíli se bojíme a pak chtě nechtě vyrážíme na noční pouť k „medvědim kůlum“, kde nám visí zbytek jídla. Cestou si zpíváme bojovný protimedvědí písně, takže se nás všechny divoký zviřátka bojí.

  Třetí den treku je nejhezčí i nejbohatší na zviřátka – napřed potkáváme kamzíky běláky, pak se na protější stráni prohání celkem pět baribalů a jeden grizzly, těsně pod sedlem se pak pasou ovce tlustorohý a sviště už ani nepočítáme.

  Většina medvědů se bojí lidí (bohužel pro focení a naštěstí pro ně) a hned, jak nás zdálky zmerčí, bere roha, takže pro zvěčnění obvykle nezapózuje. Ty, co si na lidi zvykli, začínaj‘ bejt drzý a dotěrný (vybíraj‘ lidem popelnice a sem tam si troufnou při hledání žvance i na návštěvu do baráčku), což znamená obvykle jejich konec, páč se z nich rázem stane škodná. 

  Výstup do sedla nám dává skutečně zabrat, do prudkýho stoupání nám fouká ukrutnej protivítr, v jednu chvíli děláme jeden krok dopředu a tři zpátky. V sedle na nás ale čeká odměna – rázem se úplně vyjasňuje a před náma se objevujou výhledy doposud neviděný.

  Odpůldne ještě cestou z parku potkáváme losy a zajíždíme do bizoního výběhu, aby byla zoologická pěkně završená.

  A to už jsem u dneška, takže pokračování příště.

  Fotky jako vždy ve fotogalerii.

  Zatíííím.

8.09.2011
Vejlet na Aljašku

 Už je to nějaká chvilka, co pobejváme v Kanadě (kde si vozíme zadky v zakoupený káře a prozkoumáváme národní parky Britský Kolumbie a Alberty), ale ještě Vám dlužíme povídání o Aljašce, kde jsme pobyli v srpnu necelej měsíc.

  Ráno potkávačka na letišti ve 4 ráno se spoluputovníky, Mirkem a Míšou, a hurá směr Frankfurt a pak Aljaška. Ještě před startem z Frankfurtu nás kapitán drobet děsí, když oznamuje, že musí napřed letadlo trošku opravit, ale zpoždění neni tak strašný a na Aljašku díky časovýmu posunu dorážíme asi půl hodiny před vzletem, takže cesta nám celkem rychle utíká. Podle mapy v letadle si to štrádujeme jen pár desítek kilometrů od severního pólu.

  Malá vsuvka – trocha faktografie (pro neznalé): Aljaška je největší stát USA, 22x větší než Česká republika, bydlí tam ale jen něco přes šest set tisíc lidí, z toho polovina ve třech největších městech (největšim Anchorage, Fairbanks a hlavnim městě Juneau). Ještě v 19. století patřila Aljaška Rusku, než jí v roce 1868 kvůli státnim dluhum prodali Amíkum za směšnejch 7,2 milionů babek. Hned pár let poté si drbali hlavu, protože na řece Klondike se našla obrovská spousta zlata a naplno se rozproudila zlatá horečka. A drbali si hlavu ještě víc, když tu Amíci objevili ložiska ropy, který by pokryly americkou spotřebu na několik desítek let. O těžbu ropy, která nenávratně ničí ráz aljaškýho severu, se vedou dlouhodobý spory, naposledy Obama odsouhlasil zvýšení těžby (polární méďové ať si jdou bydlet jinam)… Toliko fakta…

  Anchorage, největší město Aljašky, nás překvapuje svým vzezřenim – na čtvrt milionový město působí značně provinčně, postrádá centrum a v podstatě jakoukoliv zajímavost. Taky nás školuje neuvěřitelný množství ožralů na ulicích. Jak se pak dozvídáme, vesměs se jedná o domorodce, který nemaj‘ práci, dostávaj‘ od vlády dotace (jako omluvu za to, že jim vzala půdu a znemožnila tradiční způsob obživy) a podporu pak v nejbližším liquor store proměněj‘ za chlast (jak dokládá ilustrační foto níže).

  Abych Anchorage nekřivdil, má krásný pobřežní cestičky, který protkávaj parky a lesíky, plný jezírek a ptáků. Pro nás ale je město hlavně výchozí stanicí pro první výlet do národního parku Denali, kterej zařizujeme ráno po noclehu v příjemnym „rodinnym“ hostelu u sympatický Thajky. Dalšim překvápkem je zjištění, že na Aljašce jaksi neexistuje veřejná autobusová doprava – tu zajištujou jen turistický agentury, takže busy po zajímavostech udělaj‘ celkem díru do peněženky.

  Národní park Denali se rozkládá okolo severozápadního cípu Kordiller, asi 250 mil na severu od Anchorage, na území velkym jako třetina Český Republiky. Najdete v něm mimo jiný i nejvyšší horu Aljašky i celý Severní Ameriky, Mt. McKinley. Park je taky domovem hromady zvířátek, jako jsou horský ovce, sobi karibu, losi, kojoti, vlci a medvědi grizzly.

  Cesta busem trvá asi pět hodin (a nám se protahuje o ¼ hoďky díky ňoumovi Tóňovi, kterej  pořádně nerozumí, jak dlouhá je čurací pauza – a hurá do nejbližšího lesa v radostnym očekávání, že hned při první příležitosti vyfotí krásnýho medvěda (jistojistě pózujícího za prvnim bukem hned u dálnice). Řidič je na mě napřed pěkně naštvanej a zbytek cesty baví celej autobus vtípkama na muj účet.

  Do nitra parku vede jen jedna prašná cesta (po který smí jezdit jen místní předpotopní busy) a jinak všude okolo jen ryzí divočina – žádný město ani vesnička, cestu lemuje jen několik kempů. Do dvou z nich si rezervujeme u vstupu místa a hurá do parku. Aby toho nebylo na jeden den málo, Míra nechává v busu tašku se všema prachama a pasem, takže ještě je kolem trochu běhání, ale vše se v dobré obrací a my odpoledne konečně vyrážíme na výlet okolo říčky Riley Creek, kde vidíme losí stopy i medvědí hovna, zvířátka však žádný. Jinak ale úžasnou hornatou krajinu a lesy plný hub, lišejníků a borůvek.

  Do výbavy místních kempů patří takzvaný „medvědí úschovny“, kam si všici zamykaj‘ jídlo, kosmetiku a všechno, co medvědum voní (včetně zubní pasty), protože jinak se vystavujou nebezpečí, že hladovej nebo zvědavej méďa, přitahovanej zajímavou vůní, přijde v noci do stanu na návštěvu.

  Přestože průvodce sliboval teplý léto, přichází večer nekřesťanská kosa a my na sebe do spacáků navlíkáme prakticky všechen obsah krosen (někteří i krosnu). 

  Ráno nám vesele prší a my vyrážíme autokarem (podle mě přestříkanym školním busem z 50. let) po prašný cestičce směr Wonder Lake, jezero uprostřed denalský divočiny. Silnej déšť se mění po několika kilometrech v solidní vánici a řidič nám oznamuje, že pokud ještě trochu napadne, tak to otáčí, páč je to na takový cestě o ústa. Nakonec se ale počasí přeci jen drobet umoudří a my máme možnost nerušeně pozorovat místní zvířenu. Denalský busy jsou příjemný v tom, že jich tam pendluje několik denně, a když už si to zaplatíte, můžete je využívat, jak je ctěná libosť – necháte se kdekoliv vyhodit a pak zase prostě mávnete na další… 

  Řidič pro radost turistum zastavuje u každýho zvířátka, takže se můžete kochat a fotit donasytosti. My se takhle cestou kocháme u medvědů pochutnávajících si na sobovi (kterýho prej včera ulovili vlci a medvědi je od něj vyhnali), u lišky, která nám přebíhá cestu a pak taky u celý spousty kačen, koroptví a jiný ptačí havěti, páč řidič je nadšenej ornitolog (a medvědi ho očividně neberou zdaleka tolik jako vrabec…) – sedmnáctá zastávka u kačeny už nás moc nezajímá, ani přes řidičův zasvěcenej výklad…

  Pan ptáčník se nás snaží odradit od našeho nápadu spát u Wonder Lake, že prej tam včera napadlo deset čísel – ale my jsme neoblomný a za chvíli už stavíme stany v nádhernym kempu ve stráni, odkud je prej za hezkýho počasí bombastickej výhled na McKinley. O hezkym počasí ale nemůže bejt řeč, nad hlavou nám visí nechutný černý mračiska, místo okukování hor teda radši jdeme požírat borůvky, kterejma jsou břehy jezera doslova obsypaný. Wonder Lake leží asi 70 mil od vstupu do parku a nás obklopuje všema směry jen divoká příroda a hory, nejbližší osada je vzdálená 100 kiláků od nás…

  Večerní kosa si s tou včerejší v ničem nezadá (v noci mrzne, ale aspoň nesněží). Zato ráno je všechno jak vyměněný – rozepnu stan a vybafne na mě majestátní McKinley v celý svý kráse. Nadšeně vyrážíme na trek. Během dne se schovává i poslední zbytek mračounů a dělá se krásnej teplej den. Vydrápeme se na kopec a kocháme se výhledama… Hora McKinley vyrostla do vejšky 6.194 metrů a jak se rády chluběj místní cedule, vůči okolnímu terénu je to nejvyšší hora vůbec – krajina, ze který se McKinley drápe nahoru, je totiž v nadmořský vejšce cca 600 m, takže hora se vypíná se pět a půl kiláků nad nás, což působí skutečně impozantně.

  Za výhledama na kopec se nedrápeme sami, uprostřed cesty si to štráduje dikobraz! Že je to fakt von nám povrzujou nad fotkou až za pár dní rangeři v infocentru – netušili jsme, že žije i v těhle končinách (ten severoamerickej je teda přeci jen o fous jinej než jako ho znáte ze zoo).

  Doplnění ex post – jak nás správně opravil přispěvatel ve fotogalerii, není to dikobraz, ale urzon kanadský, kterej je dikobrazovi jenom podobnej a bejvá s nim zaměňovanej – asi taky proto, že anglicky se řekne stejně jako dikobraz (porcupine).

  Ještě si dáme několikahodinovej trek do údolí řeky McKinley a po další ledový noci vyrážíme s rannim rozbřeskem školnim busem zpět (no, s tim rozbřeskem přehánim – ten jsme nezažili celou Aljašku – stmívá se totiž okolo jedenáctý a rozednívá se v půl třetí). Přes cestu nám běhaj‘ losi a potkáváme několik karibu a dalšího grizzlyho.

  Zpátky v Anchorage počítáme, že půjčení vozítka nás vyjde levněji, než pár busů na náš další výlet, takže za chvíli už nasedáme do roztomilýho PT cruisera a vyrážíme tentokrát na jih, na Kenai peninsula, poloostrov plnej kopců a hor, řek a říček, jezer a jezírek, ledovců a fjordů. Dáme si kratší výlet k ledovci, několik zastávek u losů (který se proháněj‘ kolem silnic) a přespíme v kempu u obrovskýho a ledovýho jezera Kenai (koupačka coby večerní hygiena v něm je nezapomenutelnej zážitek pro nás i překvapený domorodce, kteří nás se zájmem pozorujou). Dál míříme do pobřežního městečka Seward, kde si platíme výlet lodí, doufajíce, že potkáme velryby a jiný zviřátka.

  V místních fjordech, který vykutaly ledovce, jsou k běžně k vidění kosatky, keporkaci a jiný kytovci. Za chvíli se nám kolem lodičky prohánej‘ dva keporkaci, před potopenim nám na rozloučenou mávaj‘ ocasníma ploutvema.

  Na skaliskách se válej tuleni, kousek od nich dováděj‘ ve vodě lachtani. Z ptačí říše jsou nejzajímavější papuchalci, malý mořský ptáci, kterejm se díky jejich pestrobarevnýmu vzezření řiká mořský papoušci. Živí se rybičkama, za kterejma se dokážou potopit až 70 metrů hluboko.

  Počasí nám přeje a kapitán nás veze k Aialik glacier, aktivnímu ledovci, kterej ústí do moře. Každou chvilku se z něj odlomí tu metrák, tu několik tisíc tun a za strašlivýho rachotu zchrustne do moře. Loďky k němu směj‘ připlouvat nejblíž na půl kiláku, jinak je to o ústa.. 

  Cestou zpátky potkáváme další humpbacky, jeden z nich jen tak pro radost (hlavně naší) vyskakuje celej z vody a pak háže „placáka“.

  Po další studený noci pod stanem (některý aljašský kempy jsou zadarmo a všechny jsou pěkně zařízený, se stolečkem u každýho placu a často i přístřeškem na vaření) nás čeká celodenní drápaní se do kopce, k ledovci Exit glacier, odkud jsou krásný výhledy po zasněženejch vrcholcích okolních hor (místní kopce nejsou nejvyšší, ale hranice věčnýho sněhu je tu už tak od 800 m.n.m.). Ten den se okolo cesty prej prohání hned několik medvědů černých (neboli baribalů),  my jsme ale buď slepí, nebo máme smůlu.

    Naše další cesta vede do pobřežního městečka Homeru, kde napřed pozorujeme orly hnízdící hned u silnice a pak se chceme nechat přepravit na ostrov Kodiak, bohužel ale zjišťujeme, že nejbližší ferry jede za tejden.

  Přesunujeme se teda nejdřív do Nikolaevsk, podivný vesničky, kde žijou pravověrný Rusové, který choděj‘ v tradičních hábitech a jsou značně ortodoxní. Dál jedeme do Sterlingu, kde si půjčujeme kánoe, abysme mohli projet místní soustavu jezírek a říček Swan Lake canoe route v nedaleký přírodní rezervaci. Počasí je prachbídný a výhled na další dny neslibuje nic lepšího – ale místní předpovědi jsou trochu ve stylu „Nebude-li pršet, nezmoknem“ – počasí se na Aljašce mění tak rychle a často, že nikdo neví, jak bude za dvacet minut.

  Ráno nás chlapík odváží po prašný cestě asi čtyřicet mil od města k west gate, kde začíná naše vodní putování. Na výlet s námi vyráží jen jeden německej pár, kterej po pár kilometrech ztratíme z dohledu, jinak za celý 3 dny nepotkáváme ani človíčka. Jezer je v rezervaci nepočítaně, nahňoucanejch jedno vedle druhýho. V lepším případě jsou spolu propojený uzoučkym potůčkem, v tom horšim je potřeba hodit loď na hlavu a přenést k nejbližšímu jezeru (nejdál přenášíme tak 2 kiláky, ale lodě jsou snad olověný či co, takže se celkem pronesou). Jezera jsou klidňoučký, plný leknínů, kačen a labutí. Cestou nejsou žádný kempy, stanuje se nadivoko. První noc rozbíjíme tábor (ze strachu před méďama) na malym ostrůvku uprostřed jezera. Sedíme kolem táboráčku a ze všech stran se ozývá strašidelný vytí vlků.

  Ráno zjišťujeme, že hrůzostrašný vlčí vytí vyluzujou místní kachny… Neuvěřitelný, nic takovýho jsme nikdy neslyšeli – pro nevěřící mám důkazní videomateriál . Projíždíme ještě několik jezer a ještě párkrát sakrujeme při přenášení lodí, odpoledne přicházíme k „losí řece“ Moose river. No, řeka je trochu nadnesenej výraz, to by pak Botič musel bejt veletok. Potok jen o málo širší než kánoe se zuřivě kroutí a meandruje, tu se prodírá křoviskama, tam zas přes něj leží padlej strom (odnesly to Bářiny brejle, který jsem si půjčil a pak je potratil kdesi v roští). Po pár hodinách se říčka rozšiřuje a uklidňuje a my můžeme v klidu pozorovat, jak se nám před lodí prohání vodou losí rodinka a nad hlavou nám krouží orli. Večer kempujeme na vyvýšenym ostrohu, jídlo radši věšíme vysoko na strom daleko od stanu.

  Další den už je z Moose river solidní řeka. Při zastávce na oběd vyplašíme obrovskýho orla, kterej nás při vzletu málem praští křídlama a pak pozoruje naší hostinu z nedaleký větve. Chci ho vyplašit, aby ho Bára vyfotila v letu, ale je úplně klidnej – když k němu přijdu na pár kroků a porovnám naše proporce (zvláště pak jeho pařáty a ostrej zobák), pochopim, že jsem to spíš já, kdo by se měl bát…

  Odpoledne už se řeka mění ve veletok a my připlouváme zpátky do civilizace. Když vracíme lodě, ptáme se chlapíka, jestli neví o nějaký hospodě, kde si můžeme dát místního lososa a on, že nikde – proč by někdo chodil na lososa do hospody, když může vzít prut a za 10 minut má svýho a zadarmo. Ale chlapík nedá jinak, než že si musíme vzít lososa, kterýho ulovil jeho syn – chvíli se zdráháme a za pár minut už máme v autě jednoho macka, pěkně vykuchanýho, k tomu alobal a navrch ještě pytel uhlí. Chce nám nacpat dokonce i přenosnej gril, ale to mu rozmlouváme. Večír si ho pak v kempu na grilu opejkáme s citrónem a bylinkama – královský hody!

  Ještě se projíždíme vyhlídkovou Skilak Lake Scenicway, kde vyplašíme malýho černýho medvěda, a zajedeme do strašidelnýho Whittieru, kde byla donedávna vojenská základna a dnes vypadá jako město duchů. A pak už hurá zpátky do Anchorage, vrátit autíčko a do našeho osvědčenýho hostelu. Tam se taky rozdělujou naše cesty s Mirkem a Míšou – oni jedou do hlavního města Juneau a okolí, my se chystáme zpátky do Kenai na čtyřdenní trek Resurrection Pass Trail.

  Trek vede z Hope, dalšího přístavního městečka, vnitrozemim přes horskej průsmyk a v 19. století byl využívanej hlavně zlatokopama. Odpoledne nás bus vyhodí na hlavní silnici u rozcestí, odkud se do 14 mil vzdálenýho Hope zkoušíme dostat stopem. Auto sice projede jednou za půl hoďky, hned druhý ale zastaví. Je to Aljaščan jak z učebnic – zarostlej, širokej stetson, oškubaný hadry. Zlatokop v důchodu (jak jinak). Prej je na Aljašce zlata pořád hromada, jen vědět, kde hledat (i když podle jeho vzezření a stavu jeho vozítka to asi taky moc neví ). Povídáme si s nim o tom, jaký je to na Aljašce v zimě – no, žádná sláva – světlo 3 hodiny denně, až 5 metrů sněhu… Neni divu, že má Aljaška takovej problém s alkoholikama…

  Chlapík si s náma zajíždí a háže nás až na začátek treku, takže hned vyrážíme a přespáváme v kempu asi 7 kiláků vocaď. Jak ráno zjišťujeme, nejsme tam sami – v „medvědí úschovně“ je kromě našich věcí taky psí taška (taková ta, co nosí psiska na zádech). Ráno ale nikoho nevidíme, jen nás přiběhne vočuchat jakejsi hafan – tak asi pejsek vyrazil sám na trek…

  V noci nám začíná  pršet – a pak nepřestane celý tři dny. Když neprší, poprchává nebo aspoň mrholí. Žádný trekový hadry nejsou tolik nepromokavý, aby vydržely slejvák celej den – a tak jsme na konci každýho dne zmáčený na kost a v botkách nám čvachtá – vždycky se ale odkudsi vylíhne kouzelná chaloupka, ve který jsou postýlky a kamínka, venku plnej dřevník – no jako v pohádce (báli jsme se, aby to nebyla ta o těch třech medvědech).

  Do rána všechno vždycky usušíme a ještě navaříme kotel teplýho čaje. Poslední den zjišťujeme, že to nemělo bejt tak úplně zadarmo – chaloupky neslouží jako poslední záchrana pro prokřehlý baťůžkáře, ale jsou jen pro ty, kdo si to předem zaplatí. Ale pozdě bycha honit .

  Druhej den se cesta začne škrábat nad úroveň lesa do horskýho sedla, kde nám na cestu píská celej sbor svišťů a leckterej pištec i krásně pózuje v pozoru (asi když piští sviští hymnu). Krajina je super úža a za hezkýho počasí musej‘ bejt i parádní panorámata. Drobet tam přikosívá, Bára vyndává rukavičky i čepici.

  Třetí den klesáme zpátky do oblasti jezer, luk, mokřad a lesů, kde si to proti nám štráduje černej medvěd. Chvíli na sebe jen tak bezradně koukáme, pak jeden z nás – medvěd – utíká (naštěstí směrem od nás). Pak ještě zahlídneme na cestičce grizzlyho. Za celý tři dny potkáváme jen tři skupinky lidí v opačnym směru, jinak naprosto liduprázdno. 

  Trek nakonec stíháme za tři dny (a kousek). Přemejšlíme, co s ušetřenym dnem a pak se rozhodneme utábořit se v kempu u řeky Russian River, kolem který ráno vyrazíme na celodenní výlet. Řeka je červenorůžová. Na řeku divná barva, v tuhle roční dobu ale na Aljašce celkem běžná – některý místní potoky a říčky jsou totiž plný lososů, který sem každoročně vyrážej‘ na svojí dlouhou pouť proti proudu, aby se tu vytřeli a umřeli.

  Než doplavou až sem, urazí tisíce kilometrů, proti proudu řek a potoků musej‘ překonávat peřeje i vodopády, přesto se většině podaří doplavat přesně na místo, kde se před čtyřma (některý šesti) lety narodili. Poté, co se vytřou, už jen čekaj‘ na svojí smrt. S tím jim pomáhaj‘ celý hejna racků, který si tu královsky hodujou (až z toho maj‘ růžový hovínka). Pokud si nepochutnávaj‘ na mršině, klovou do chudáků lososů ještě zaživa, takže je lecjakej losos celkem vožranej. Tu a tam přijde na hostinu taky medvěd, pro kterýho jsou polochcíplý ryby taky snadná kořist (leckterý grizzlyové jsou ke konci srpna už tak zmlsaný, že lososy ani nežerou celý, jen je rozpáraj‘ a vyžerou jikry.

  Odpoledne si u vodopádů kocháme skákajícíma lososama (už je skoro po sezóně, takže jich neni moc, ale sem tam přece nějakej zkouší štěstí. Každá peřejka mu vyjde až tak napopátý – strašná dřina, když si člověk představí, že na konci tý dlouhý štrapáce čeká smrt… Potkáváme se s bandou Slováků a dozvídáme se, že máme smůlu, před ¼ hoďkou prej ukončila hody medvědice se dvěma prckama (prej sem chodí pravidelně na oběd). Prohlížíme si aspoň její stopy – šlápota větší než moje – možná dobře, že jsme jí neviděli .

  Po cestě zpátky nám to ale vynahrazuje jejich kolega, kterej se skoro hodinu prochází korytem řeky a vesele si rybaří. Chvílema je 10 metrů od nás, ale skoro ho nezajímáme (jen sem tam po nás hodí očkem, jestli jsme hodný).

  Rybaří si poměrně líně, rychlejší krok neudělá, jen tak si ťapká, vobčas strčí hlavu pod vodu a hledá, pak jen tak plácne a už drží rybu… Trochu do ní kousne, ona mu uplave a méďa jí nechá – vždyť má ještě pořád „plnej stůl“. Pak se usadí uprostřed řeky, chroustá si rybičku a přitom okouní, kde co lítá. A my okouníme s nim. Rybáři si nerušeně muškařej‘ dál, méďa je pro ně asi každodenní úkaz. Jen když se přiblíží na pár metrů od nich, neochotně vylezou na břeh a čekaj‘, až přejde…  

  Večer se potkáváme s Čechama, který si tu muškařej (zafungovalo poznávací znamení českýho turisty – kalhoty rejoicky). Jeden z nich nám vysvětluje, jak je to s rybařenim: Červený lososy v tuhle dobu už nikdo neloví, protože těsně před smrtí neni jejich maso dobrý. Muškaři se snaží chytit lososa stříbrnýho, kterejch je v řece jen pár, takže věčně musej‘ sundávat z udice červenýho, aby uvolnil háček stříbrnýmu. Chytit ho neni zase tak snadný, protože lososi na svý smrtonosný pouti už nic nežerou – je to spíš náhoda, když se nějakej zasekne (ale zase v tom množství…). 

  Jeho kolega za chvíli chytí červenýho lososa a dává ho Báře podržet, zlomyslnej losos se jí ale vyškubne a prokousne jí bundu (doteď poslouchám od Báry litanie na toto téma).

  Večer v kempu využívá veverka chvilkový nepozornosti a pouští se do našeho chleba (igelit jí v hostině pranic nevadí), tak balíme na noc všechno jídlo do několika pytlů a věšíme na strom.

  Ráno vyrážíme na stop směr Homer. Tam se dostáváme na dvě svezení (mimo jiný se sympatickou dvojicí australských babek, který si půjčily auto a vyrazily  poznávat Aljašku). Do Homeru se vracíme proto, že nám to nedá a přeci jen chceme prozkoumat ostrov Kodiak, vzdálenej od Homeru asi dvě stě kiláků. Ostrov nabízí nejen krásnou panenskou přírodu (je to druhej největší ostrov USA a žije na něm okolo 15 tisíc lidí, takže prakticky neobydlenej), ale hlavně je to jediný místo na světě, kde můžete potkat medvěda kodiaka (jak vidno, ostrov mu dal i název). Z Pelíšků jistě víte, že se jedná o největšího medvěda na světě (dokonce největší šelmu vůbec), co ale možná nevíte, je že to vlastně neni další druh, ale jen poddruh medvěda hnědýho (stejně jako např. grizzly), kterej asi před hromadou let zaběhnul na ostrov, když ho ještě s pevninou spojoval ledovej most, a tam se pak pani genetika postarala o to, aby narost‘ do úctyhodnejch rozměrů (dospělej samec měří až 3,5 metru a váží i 800 kilo).

  Ferry nás veze přes noc asi 14 hodin. Ráno pozorujeme, jak se nám kolem loďky prohání pět keporkaků a v poledne vystupujeme v hlavnim a prakticky jedinym městě a po rozbití tábora v kempu asi pět mil od města vyrážíme na medvědí lov.

  Kodiak nabízí několik treků, ale jejich značení je zoufalý – abych byl přesnej, neni vůbec žádný – takže chvíli bloudíme a pak to radši vezmeme po vedlejší silničce, která nás dovede až k velký základně americký „pobřežní stráže“. Ta původně okupovala celej ostrov a za 2. světový testovala v místních horách svojí munici (dodneška jsou tam patrný krátery). Méďa se nám neukazuje ani v říčce ani u horskýho jezera. Jdeme chrupkat a doufáme, že zejtra budeme mít větší štěstí. Po ostrově se pohybujeme hlavně stopem a potkáváme několik zajímavých lidí – např. manželku vojáka z pobřežní stráže, která se přestěhovala z Kalifornie (zvykačka na místní zimu bylo hodně frišná), nebo chlapíka, kterej každou zimu jezdí do Beringova moře lovit king crabs – obrovský kraby, což je hned po lovu halibutů a lososů hlavní zdroj obživy Kodiačanů.  

  Ráno vyrážíme na celodenní trek i přes naprosto nechutný počasí – všude kolem neprostupná mlha a do toho leje jako z konve. Po hodině, když zjišťujeme, že ani další trek neni nijak značenej, a když už na nás neni suchej ani kousek těla, vzdáváme to a radši si ve městě půjčujeme auto – z teplýho a suchýho vozítka se nám bude méďa hledat líp. Maj‘ pro nás už jen osmimístnej minivan, což je pro nás dva drobet předimenzovaný – ale zase si tam pěkně můžeme rozvěsit a sušit hadry.

  Na ostrově najdete jen asi sto mil cest, část je jich asfaltová, část prašná. Přesto dokážeme za jeden den najet celkem tři sta mil v zoufalý snaze zahlídnout medvěda (jsou prej nejčastějc k vidění z mostů silnic, jak rybařej‘v říčkách a potocích). Postupem dne si začínáme myslet, že celej medvěd kodiak je jen reklama, jak dostat na ostrov turisty, ač nás každej ujišťuje, že je jich tam hromada a že „před čtvrt hoďkou byl v tomhle potoce“ nebo „v týhle říčce vídáme každej den minimálně 3“ a podobně.

  Večer konečně potkáváme 3 mláďata, jedno hoduje v řece, dvě nám běhaj‘ přes silnici. Pořád nám leje, je mlha a skoro tma, takže fotky jsou prachbídný… Na nezpevněný cestě se nám podaří píchnout, takže druhej den řešíme opravu pneumatiky. Nakonec všechno dobře dopadne, vracíme káru a procházíme městečko, ve kterym není celkem nic k vidění.

  Ferry zase jede přes noc a my během cesty hodnotíme – Kodiak by byl asi super i bez medvědů – podle prospektů nabízí opravdu krásnou a panenskou přírodu, bohužel prej ale na konci srpna je počasí spíš takový, jaký jsme zažili my – příroda přes mlhu neni vidět a člověku se do vytrvalýho deště nechce vystrčit ani čumák. Domorodci nám říkali, že prej jsme zrovna minuli měsíc úžasnýho počasí, skončil prakticky našim příjezdem.  

  Do dvě stě mil vzdálenýho Anchorage jezdí z Homeru jen šíleně předraženej autobus, tak zase zkoušíme štěstí na stopu – a máme ho. Napřed nás vezme cáklá ženská s dcerou, která se přestěhovala na Kodiak z Michiganu a vypráví nám, že spousta Kodiačanů nikdy neviděla medvěda. Ne, že by jich tam bylo tak málo, ale medvědi do města nepřijdou a Kodiačani zase neopouštěj‘ město. Když prej láká známý na medvědí čumendu deset mil autem od města, odpovídaj‘, že takovou dálku se za nima přeci nebudou harcovat…

  Pak nás popováží dokonce školní autobus a nakonec nám zastavuje mladej klučina, kterej nás po cestě párkrát málem zabije, jinak ale sympaťák.

  To už je náš poslední den aljašskýho putování, pak už nás čeká jen let do Seattlu, odtud busem do Vancouveru a tam už začíná naše Kanadský dobrodružství. Ale o tom zase někdy příště.

  Ve fotogalerii najdete kompletní fotodokumentaci . Zatííím.

18.08.2011
Velký výlet za velkou louži

Jak asi víte, před 14 dny jsme začali naší velkou cestu po severní a jižní Americe (a přilehlých kontinentech).

  Prvních pár týdnů strávíme na Aljašce a pak se přesuneme na západ Kanady, kde chceme trochu pocestovat a pak sehnat nějakou fachu. A zhruba za rok vyrazíme směrem na jih... A dál na jih... A dál na jih... Až do Patagonie. A pak? To ví Pánbů...

  Aljašská výprava je zatím značně nabitá, sotva to stíháme zažít, natož abysme stihli popisovat zážitky. Takže nedočkavcům se omlouváme, na první povídání si budete muset nějakou chvíli počkat... Ale dočkáte se!

   Zatíííím.

15.05.2011
Borneo, část 3. - Brunej a Sabah

Z džungloidního Sarawaku naše cesty mířily do Brunejskýho sultanátu a dál do Sabahu

  Po příletu pidiletadýlkem z Gunung Mulu jsme si v Miri zkrátili čekání na bus v obrobchoďáku, rezervovánim letenek na netu, jídlem a hádánim se. Naše vzezření asi po pár dnech v džungli působilo poměrně santusózně, páč mi nějakej chlapík koupil sám od sebe u stánku kus žvance (nedovolil jsem si urazit odmítnutim, byť bašta nevypadala příliš vábně).

  Autobus do Bruneje působil natolik luxusně, že radši potáhli čalouněný sedačky igelitem, aby je cestující neznehodnotili. Cestou se na nás chechtali ze sloupů u silnice 2 zoborožci, obrovský ptáci s barevnym zobákem, na kterym jim pro sichr roste ještě jeden do foroty (marně jsme se je snažili vyfotit v Gunung Mulu – dobře se identifikujou, protože při letu dělaj‘ jejich křídla větší kravál než startující letadlo, ale najít v džungli kousek místa s průhledem na nebe je skoro nemožný).

  Hned od hranic každej pozná, že je rázem v „jiný cenový“… Brunejci si bydlej‘ ve velkejch barácích s udržovanou zahradou, joggujou, venčej‘ psy a provozujou spoustu jinejch kratochvil, na který Sarawačani ani nepomyslej‘. Brunejskej sultanát totiž patří mezi nejbohatší země světa, kde místní nemusej‘ platit daně, maj‘ zadarmo školství, zdravotnictví a spousty jinejch vymožeností. Může za to ropa, který má sultán ještě stále dostatek… Rozloha sultanátu (přes 5 tis. km²) napovídá, že jde spíš o sultanátek, vlastně jen hlavní město Bandar Seri Begawan a předměstí. Samotnej Bandar ovšem nevypadá extra bohatě. Na jednu stranu spousta zlatem se třpytících kupolí monstrózních mešit (vesměs vystavěnejch k nějakýmu výročí nějakýho sultána), ale hned vedle udržovaný zahrady okázalý mešity začínaj‘ slumy – desítky a stovky polorozpadlejch domků vystavěnejch z čehokoliv, co bylo právě po ruce.

  Většinu „domečků vlastní výroby“ si místní postavili na kůlech přímo uprostřed řeky v Kampong Ayer, vodní vesnici, kde žije okolo 40 tisíc Brunejců. Ale abysme jim nekřivdili, jako slum působí domečky jen zvenku, vevnitř najdete veškerý moderní vybavení vč. plazmovejch televizí, klimatizací a počíků s internetem. Vesnice (resp. shluk vesnic) tu stojí už 1.300 let a dneska v nich najdete mešity, školy, nemocnice i policejní stanice, všechno pěkně na kůlech. Dopravu zajištujou vodní taxi – místní chachaři na děravejch lodičkách, který Vás zdaleka naháněj‘ na výlet za nesmyslný ceny, aby Vás pak po 5 minutách smlouvání protáhli skrz vesnicí za cenu dvacetinovou.

  Většina Kampong Ayer se dá projít taky po dřevěnejch chodníčcích – mrkli jsme takhle např. do jedný školy a vlezli do tříd snad každýho ročníku (všude kvůli nám přerušili výuku a nadšeně pózovali do foťáku).

  Mešity skutečně čišej‘ okázalostí a luxusem. Kromě nejznámější, zlatý Omar Ali Saifuddien na břehu řeky je tu k vidění např. neméně zlatá a okázalá mešita Hassanal Bolkian vystavěná k 25. výročí vlády předešlýho sultána. Právě se chystaly nějaký oslavy, přípravy vrcholily a nás nechtěli nikam pustit.

U mešity nás překecal panáček, že nás hodí k sutlánovu paláci, to prej prostě musíme vidět. Asi by byl pěknej (výstavba před 20 lety vyšla na skoro půl miliardy dolarů), kdyby byl bejval vidět – jeho zahrada (vobšancovaná palácovou stráží) je tak obrovská, že máte zpoza palem a stromů šanci zahlídnout jen nejvyšší kupole kdesi v dálce.

  Jeden den nám na Bandar přišel až kam, proto jsme k večeru už seděli v trajektu, kterej nás hodil zpátky do Malajsie, na ostroj Pulau Labuan, známej jako malajská bezcelní zóna, což znamená spoustu hospod a na malajský poměry poměrně rušnej noční život.

  Druhej den začalo připalovat hned pěkně zrána a tak šup na místní bemo (minivan, hromadný taxi), který nás zavezlo k odlehlejm plážim Layang-Layang na východ ostrova. Moře nic moc, ale na pláži to žilo – jen co odkráčela armáda krabů, přicupital si to k nám dvoumetrovej varan…

  Odpoledne už zase klepeme kosu a krátíme si čas sledovánim asijskejch televizních mlátiček v trajektu do hlavního města malajských Sabahu, půlmilionovýho Kota Kinabalu nebo, jak my skoromístní říkáme, „kejkej“. Čistý a pěkný město, kde to v noci celkem žije, jinak ale celkem nic zajímavýho (kromě spousty prodejnejch „tranďáků“, který obsaděj‘ ulice hned po setmění).

  Pro nás byl kejkej hlavně přestupní stanicí pro cestu na severovýchod ostrova k hoře Kinabalu, nejvyšší hoře Malajsie, Bornea i jihovýchodní Asie, tyčící se do bezmála 4.100 metrů. Tam nás (poté, co jsme se 2 hodiny hnali ke škaredý mešitě State Mosque a zpátky) hodil minivan, kterej napřed čekal asi hodinu, než se naplní. Vydrápali jsme se asi 1.500 metrů nad moře a vystoupili v Národnim parku Kinabalu. Chvíli po výstupu jsem zjistil, že se mi stala nejhorší věc, co mě mohla na cestách potkat – nechal jsem v minivanu svůj úžasnej cestovatelskej klobouček, kterej se mnou procestoval půl světa a všude slavil obrovskej úspěch (nejednou ho se mnou chtěl Asijec vyměnit za jeho usmolenou kšiltovku). Dovolte mi, abych uctil jeho památku krátkým žalozpěvem:

  ...Alláh s Tebou, kloboučku můj rozmilý!

  Hora Kinabalu je obvykle odpoledne zahalená v mracích, ale teď se na nás usmívala v celý svý kráse a majestátnosti, asi proto, aby nás svou vejškou a strmostí odradila před zítřejšim náročnym výstupem. Jali jsme se prozkoumávat okolí při několika menších trecích, kde Bára roztrhla sandále, což mělo bej nejspíš další varování.

  Ubytování přímo v parku je spíš pro bohatý Japka, my šli zkoušet štěstí na nějakej ten levnější kutloch vně rezervace. To se nám podařilo skvěle – penziónek měl léta svý největší slávy už dávno za sebou (pokud nějaký kdy měl), na záchod se muselo do takový prapodivný kadibudky na muří nožce tyčíčí se nad hlubokou propastí, která se s náma strašidelně nakláněla do všemožnejch úhlů, takže z vykonání potřeby se stalo super dobrodrůžo.

  Ráno jsme vstávali za tmy a po rozsvícení se objevilo celý stádečko spolunocležníků, který se s námi tlačili na postýlce (přestože jsme si připlatili za  dvojlůžák). Švábům se tu očividně daří i ve vyšších nadmořskejch polohách. Nu, obrátili jsme baťohy naruby, vyklepali pár klučinů z našich věcí a pak už hurá nahoru na horu.

  Naprostá většina lidí chodí trek ve dvou dnech, nám to ale nedovoloval čas, peníze ani ješitnost: Nebudeme přeci stejný jako nějaký zhejčkaný Japka – vyběhneme si to pěkně za den. Jednodenní výstup dovolej‘ v parku maximálně 4 lidem denně, naštěstí se jiný takový blázni ten den nenašli.

  Sami nahoru nesmíme, je potřeba si najmout průvodce, kterej se prej má starat o naší bezpečnost a pomoct nám v nouzi. Netušim ale, co by si Suhari (náš průvodce, vážící 35 kilo i s batohem) se mnou počal, kdybych si třeba zlomil nohu. Po formalitkách u správců parku nás vyvezl teréňáček do základní stanice, asi 1.800 m vysoko a v půl osmý ráno už šupky po svejch…

  Trek měří jen asi 17,5 kiláku, ale při převýšení 2.300 m a neustálym prudkym stoupání to přeci jen dá celkem zabrat… Po chvíli se ukázalo, že jediná funkce Suhariho je motivátor / stresor. Každou chvilku totiž hudroval, že jestli nebudeme do deseti na chatě, která je o 7 kiláků a bezmála 1.500 vejškovejch metrů dál, ranger nás nepustí nahoru. Nasadili jsme ostrý tempo, ale už na 3. kilometru nám bylo jasný, že jsme drobet přecenili síly.

  Na chatu ve vejšce 3.300 m.n.m. jsme dofuněli ve ¼ na 11 a vrhli se na zásoby jídla. Baťoh měl tak 10 kilo a bylo potřeba odlehčit... Báru od koláčku, na kterej se tak těšila, neodradilo ani to, že si na něm právě pochutnával pěkně urostlej šváb, jehož se nám asi nepodařilo ráno vyklepat a proto cestoval s náma. Inu, hlad je hlad…

  Stresor Suhari nám blahosklonně oznámil, že velkodušný ranger udělá výjimku a nahoru nás pustí, musíme tam bejt ale nejpozdějc v poledne. Čekalo nás ještě 800 vejškovejch metrů na hoďku a půl… Nasadilo se teda vysoký tempo, který vydrželo asi tak 5 minut. Pak to začalo jít ztuha – vejška se na nás začala podepisovat (ta dvoudenní aklimatizace asi přeci jen neni od věci) a my se spíš plahočili než horolezli. Cestou nás potkávaly desítky turistů vracejících se z vrcholu, kde byli pozorovat úsvit a všichni byli v šoku, že to chceme stihnout za 1 den (mlaďounká Japonka se mě ptala, jestli vim, že úsvit už byl – tak co že tam jako chceme jinýho dělat…).

  Les, kterej se ze subtropickýho postupně měnil na alpínskej, skončil v 3.500 metrech (okolo rovníku se to zelená i takhle vysoko), pak už cestičku obklopovaly jen zakrslý keře a po chvíli už jen holá skála a kameny. ve 3.700 se mi začala projevovat horská nemoc a od tý doby byl výstup boj – srdce se mi přesunulo do mozku a tam tlouklo s takovou intenzitou, že se mi hlava málem rozskočila. Od 3,8 km byl výstup ve stylu 30 kroků – minuta pauza – 30 kroků – minuta pauza. Trochu jsem průvodci s Bárou utekl, páč mi bylo jasný, že časovej limit nedodržíme a já se chtěl dostat nahoru děj se co děj (přece to před vrcholem nevzdám… Posledních 200 metrů bylo nejdelších v životě (měřily asi 27,5 km).

  Ve tři čtvrtě na jednu konečně vrchol! Nahoře už trošku přikosívalo (solidně foukalo). Při vyndavání mikiny z báglu koukám, hoví si na ní ještě jeden švábík. Hádám, že je to první šváb, kterej „zdolal“ horu Kinabalu. Hned se mazal někam schovat. Tak tam určitě ještě teď bydlí. Suhari (dorazivší s Bárou za pár minut) na mě při vyprávění koukal dost divně, nepochopil, že jsem švába přibalil omylem (a tak dneska všude vypráví, jaký maj‘ Češi divný úchylky, lovit po nocích šváby a pak je nosit na vrcholy hor).

  Byli jsme zpocený a zničený, ale náležitě pyšný. Radost nám ale trochu kazil Suhari – sice nám gratuloval, jako že jsme kdovíjaký horolezci, sám se ale ani trochu neopotil, celou cestu absolvoval s rukama v kapsách a sluchátkama na uších, celkově působil spíš, jako by si korzoval po kejkejskym prospektu… Ono když tuhle cestu absolvujete jako on 3x tejdně po 4 roky, asi máte drobet jinou kondičku… Mezi řečí se nám svěřil, že sám si horu vyběhnul (doslova) za 2 a půl hoďky (nám to trvalo 5 a ¼).

  Zpátky jsme napřed hopskali po skalách jak kamzíci, dál už ale moc nešlo, cesta byla kamenitá a kluzká, po pár pádech na prdel už se šlo rozvážněji… Nakonec to dolu trvalo skoro stejně jako nahoru.

  Na parkovišti pod parkem jsme si, totálně vodrovnaný, stopli minivan zpátky do Kejkej. Pan řidič tam chtěl bejt očividně první. Kdyby mezi parkem a Kejkej lítalo letadlo, i to bysme byli předhonili…

  V Kejkej nás ráno pro změnu potkal Jerome. Vyprávěl nám něco o hoře Kinabalu, ale vzhledem k jeho angličtině netušíme, jestli už tam byl, nebo se tam teprve chystá. Nás čekalo k polednímu letadlo směr Tawau a pak busem do Semporny, pobřežního městečka s mořem posetym stovkama písečnejch ostrovů a ostrůvků. Např. ostrůvek Sipadan, je považovanej za jednu z pěti nejkrásnějších potápěčskejch destinací na světě.

  My se chtěli nejen potápět, ale rovnou si i udělat PADI kurs. Naše první kroky v Semporně proto vedly do Sipadan Scuba, kde dělaj‘ instruktory chlapíci z celýho světa. Od Rakušáka Jerryho jsme zjistili, že je třeba začít hned, jinak 3-denní kurz nestihneme (musí se končit min. 18 hodin před odletem, kvůli dekompresní nemoci). Hned jsme teda začali s teorií na „open water course“. Nebyla to prča, páč půlku slovíček spojenejch s potápěnim neznáme…

  A ráno hurá na první potápění – v osm už sedíme v lodičce, která nás veze k ostrovu Sibuan,vzdálenýmu asi 30 kiláků od pobřeží. Cestou míjíme stovky domů a domků vystavěnejch na kůlech přímo na moři. Korálovej útes je tu hodně vysokej, takže moře ani nešplouchne a je jako zrcadlo, takže se místní nemusí bát, že je spláchne příboj… A pozemky jsou asi drahý, takhle si pěkně bydlej zadarmo…

  Ostrůvek Sibuan má asi 100 metrů na šířku a 300 na dýlku, přesto si tu vesele bydlí asi 30 domorodců (převážně dětí). Co tu dělaj? Chlapi ráno rybaří (pěkně postaru, na ručně dlabanejch lodičkách), ženský pletou sítě a košíky a jinak se všichni válej‘. Elektřinu pochopitelně nemaj‘, ani jídlo neni kde vypěstovat (kromě těch několika kokosů, co jim nadělí pár místních palem), nějakou tu baštu přiveze jednou za čas táta z města, jinak tu plyne čas sladkym nicnedělánim ve stínu palem nebo pidichatrčky, kde bydlej'. Jenom děti, nedbajíce úmornýho vedra, neúnavně skotačí ve vodě nebo nadšeně pózujou našim foťákum.

  Díky laguně z korálovýho útesu je voda teplá jak čerstvý mlíko z vemínka a klidná jak rybník. Náš instruktor, Španěl Jim, nám ukázal, jak dát dohromady výstroj a všechny ostatní nezbytnostě, pak jsme zkoušeli různý pitomostě na mělčině – jako sundavání masky pod vodou, vyfukování vodu z brejlí, dejchání od „buddyho“, správný vyvážení (aby člověk nešel ani ke dnu ani k hladině) apod. a poté hurá na první ponor.

  Při něm jsme pochopili, proč jsou místní ostrovy pro potápěče tak vyhlášený – koráli hrajou snad všema myslitelnejma i nemyslitelnejma barvama a kolem plavou stovky a tisíce ryb a rybek všech barev, tvarů a velikostí (často se jmenujou podle vzezření – „ryba krabice“, „trumpeťák“, „ryba krokodýl“, „ryba netopejr“ apod.). Mezi rybkama si tu pádlujou karety obrovský i karety pravý. Báru, jako ostatně vždy, proháněla zákeřná a zlotřilá ryba succerfish (sice je dlouhá asi 10 cenťáků a nemá zuby, ale jeden nikdy neví).

  Druhej ponor byl ještě lepší, delší a hlubší, napřed se zase nes' ve znamení výuky, poté ale tradááá poznávat místní podmořský krásy… Večer nás čekaly další teoretický lekce, až někdy do devíti…

  Ráno vyšlo najevo, že 17. listopad neni svátek jen u nás, ale i v Semporně (slavěj‘ muslimskej svátek Hari Raya), v čase snídaně všude zavřeno a vylidněno, tak byl hlad. Potápění zase u Sibuanu, tentokrát z druhý strany ostrova, kde jsme absolvovali tři další tři ponory (nejhlubší asi 20 m trval skoro hodinu). Večer nás čekaly závěrečný zkoušky – a povedlo se – jsou z nás certifikovaný potápěči na open water. To chtělo oslavit. Za chvíli už jsme seděli v krásný hospůdce na kůlech nad mořem a cpali se obrrybou obloženou krevetama.

  S jídlem to je na Borneu podobný jako v Indonésii – poměrně jednotvárný, obvykle rejže s rejží. Nebo nudle s nudlema. Občas do toho nějaký to maso… Nejčastější je Nasi Goreng – smažená rejže, s kuřetem, hověžim nebo rybou – všechny na jedno brdo… Polívky chutnaj‘ taky úplně stejně, jen nejsou smažený. Snadnějc než v Indonésii tu ale seženete čínský jídla.

  Poslední den v Semporně už jsme se nesměli potápět, šnorchlovačku a slunění nám ale nikdo nezakázal, takže šup na loďku, směr Mantabuan, další úžasnej tropickej ostrůvek – jen palmy, písek, moře a my! Přestože na Borneu prší prakticky pořád, tady na východnim pobřeží se nebe stále jen modřilo, ani mráčku – což mělo za následek solidní spáleniny zad a hlavně míst, kde předtím nebyl neoprén (v tý vodě to při šnorchlování nepřijde, ale večer byl frišnej).

  Přímej let z Tawau do Bangkoku nenabízeli, tak jsme si zavzpomínali při  jednodenní zastávce v Kuala Lumpur. Po nákupu suvenýrů v Central Market následovalo opáčko – návštěva stejnejch míst jako před dvěma lety (okouknout, co se změnilo) – náměstí Merdeka, Petronas Towers, Mesjid Jamek a pak už tradááá na letiště, směr Bangkok, Kyjev, Praha.

  V letadle byl čas na bilancování: Proč na Borneo? Pokud chcete vidět památky a starobylý města, pak jeďte radši do Thajska, Indie nebo Číny. Jestli Vás ale zajímá krásná příroda, neprostupná džungle, hromada vopičáků a jinejch zajímavejch zviřátek, prazvláštních kytek a rostlin, nebo kultury, který se za posledních tisíc let skoro nezměnily, pak hurá na Borneo – dřív, než nám to tu všechno pokácej‘ a zglobalizujou!

3.04.2011
Borneo, část 2. střední a východní Sarawak

Po prozkoumání okolí Kuchingu naše cesty směřovaly trochu víc do vnitrozemí…

  jak se ale dostat do nitra ostrova v zemi, kde skoro nejsou silnice? No přeci po řece! Jak už to bejvá na tropickejch ostrovech, i na Borneu hodně prší.. A proto ostrovem protejká hromada potůčků, potoků, říček, řek i veleřek. A právě tyhle veletoky jsou hlavní bornejskou dopravní tepnou. Spousta lodiček a lodí, osobních i nákladních přepravuje lidi, zviřátka, obrovský kmeny a spousty dalších věcí stovky kilometrů do vnitrozemí proti proudu, kam to jen jde.

   My doufali, že nás lodička dopraví z Kuchingu až do asi šest set kiláků vzdálený Belagy, chvilku po moři a dál proti proudu řeky Batang Rejang. V lodích, stejně jako všude jinde, mají‘ oblíbenou zábavu nastavovat klimatizaci na cca 10 stupňů. Asi jakože když je venku věčně vedro, ať si taky cestující chvilku užijou pořádný kosy. Na ozkoušení zimy jsou 4 hoďky přeci jen celkem dost, tak jsme seděli ve svetrech a bundách – a nadávali jak špačci… S timhle divnym zvykem jsme se potýkali prakticky pořád – např. cestou z Baka, kdy jsme seděli s patnácti dalšíma turistmama, zmáčený od hlavy k patě prudkym lijákem, v busu v deseti stupních, byli jsme za řidičem asi třikrát, až jsme nakonec museli vyvolat vzpouru a vyslat celou delegaci, která šla orodovat za zvýšení aspoň na dvanáct… Dalšim oblíbenym zvykem bylo v lodích pouštět v telce akčňasy – bárkou jsme se přepravovali ještě několikrát a vždycky jsme si užili kvalitního karáča (uniknout se nedalo, páč bojový vzdechy a pokřiky nám vyřvávaly z repráků přímo nad hlavou).  

   Po krátký zastávce v Sibu (se sprintem do hospůdky na oběd a zpět) nás čekala další bárka, směr Kapit, tentokrát netradiční – ouzká a dlouhá, až měl člověk strach, jestli se cestou nepotopí. Kosa už se nedala vydržet ani v bundě a tak šup na střechu, pozorovat panorámata.

   Ještě před pár lety obklopovala řeku neprostupná džungle. Dřevo je ale hlavní bornejskej exportní artikl a tak dneska okolo Sibu uvidíte holý pláně se spoustou těžarskejch společností a na řece hromadu nákladních lodí, přeplněnejch tunama a tunama dřeva…

   Směrem do vnitrozemí se ráz krajiny přeci jen měnil a břehy začaly vypadat „džunglovitě“. Nákladní lodě vystřídaly čluny a pramice místních rybářů, snažících se opatřit rodině oběd. Sem tam byla k vidění vesnička či osada, kterou časem vystřídaly osamocený longhousy. Co že je to takovej longhouse? Inu, jak už název napovídá, dlouhej barák. A v tom baráku najdete v podstatě celou vesnici. Nebo, chcete-li, celou rodinu. Rodina na Borneu neznamená táta, máma a dva caparti, tady má leckdy i stovky členů. Zkrátka patříš do rodiny a je jedno, jestli jsi brácha nebo pravnuk bratrance z třetího kolena mojí prababičky. Longhouse najdete obvykle na břehu řeky a většinou stojí na několik metrů vysokejch kůlech, což má hned několik výhod – kůly za prvý pomáhaj‘ přečkat častý povodně, za druhý je většinou podlaha z dřevěnejch prken, s takovejma mezerama, že tudy propadne veškerej bordel pod baráček a doma je čisto. Na zbytcích jídla si pak pochutnávaj‘ prasátka a slepičky. Na dýlku má longhouse desítky až stovku metrů, většinou je dřevěnej (ale staví se i nový, betonový nebo zděný) a je tvořenej spoustou malinkejch bytečků, kde žije „užší rodina“, a dlouhatánskou zastřešenou verandou, kde se všichni společně scházej, aby tam spolu ženský pletly koše nebo obrovský bambusový klobouky, šily dečky apod., a chlapi aby tam zevlovali, pospávali nebo jen tak tlachali. Každýmu longhousu šéfuje „náčelník“, obvykle stařešina rodu, kterýmu je obvykle vyhrazenej největší byt uprostřed domu.

   Neni tomu tak dávno, co obyvatelé longhousů byli obávaný lovci lebek. Dajakové (souhrnnej název pro různý rody vnitrozemí Bornea) mezi sebou odedávna válčili a hlavy zabitejch nepřátel (obvykle z rozhádanýho rodu) pěkně preparovali, zbavili kůže a vykuřovali nad ohněm. Lebky pak pěkně ozdobili, naskládali do košů a pověsili si před vchodem. Čim víc měl chlapík lebek přede dveřma, tím byl větší kádr – byl víc žádanej u ženskejch a měl lepší společenský postavení. Pro to člověk udělá leccos a tak sem tam takovej Dajak picnul ze zálohy ňákou babku – na lebce to beztak nikdo nepozná, hlavně že trumfne v počtu trofejí souseda… Svoje oběti Dajakové nebaštili, maximálně si pošmákli na jeho srdci a mozku, aby na ně přešla jejich síla a odvaha. V odlehlejších oblastech Bornea údajně rituály spojený s „uzenim hlav“ stále prováděj‘. Ve většině longhousů lebky pořád visej‘ na verandách, po většinu času jsou ale zakrytý hadrem a vystavujou se jen na svátky a slavnosti.

   Dajakové jsou obvykle tetovaný od hlavy až po paty. Zkrášlujou se takhle chlapi i ženský. U ženský dřív platilo – čim tetovanější, tim krásnější a žádanější… U chlapů se tetovánim vyjadřovaly jejich vlastnosti. Např. potetovaný ruce řikaly, že je chlap statečném a úspěšnej v boji. Naopak čtverec na zadní straně krku znamenal, že je panáček zbabělec, co zdrhnul z boje… Taky se podle tetování dalo poznat společenský postavení – „aristokrati“ používali jiný ornamenty než třeba otroci. A další výhody tetování: V boji zvětšovalo sílu bojovníka a bylo důležitý i pro komunikaci s předkama, který mohli přijít ve snech, transu nebo při postech. Tetovalo se pomocí speciálně vyrobený jehly a klacíku a rozhodně se nejednalo o bezbolestnou záležitost.  Barva je směsí černýho inkoustu, cukru a vody. Vytetovat jeden vzorek trvalo přibližně jeden měsíc. Místní se nechávaj‘ tetovat i dneska, ale ornamenty už nepředstavujou odvahu ani nesouvisí s žádnejma rituálama (oblíbený jsou obrazy různě souložících párů).

   Dajakové se obvykle živí pěstovánim rejže a zeleniny, lovem a rybolovem. Jako zbraně používaj‘ (i dneska) meč, štít a otrávený šípy.

   Po několika hodinách naše bárka dorazila do Kapitu, kde nám řekli, že dál se nedostaneme – hladina je moc nízká a peřeje se proti proudu proplout nedaj‘ (eLPéčko nám zase jedou kecalo). A silnice v týhle oblasti prostě nevedou… Nezbylo nám, než se ubytovat (na doporučení Jeroma, Frantíka, kterej s náma putoval lodičkou z Kuchingu) v hodně nechutnym a špinavym kultochu v centru města. Kapit je asi šedesátitisícový město, centrum celý oblasti, kam se obyvatelé okolních vesnic a longhousů vydávaj‘ na trhy, aby prodali svojí úrodu. I dneska tam potkáte potetovaný staříky s vytahanejma ušima, který si dřív zdobili obrovskou spoustou těžkejch náušnic. K turistum se chovaj‘ nesměle, ale dobrosrdečně (když se se mnou jeden zdravil, zatahal jsem ho za to vytahaný ucho, na což se ostýchavě usmíval a já pak od Báry dostal strašnej dořev – že prej jsou na dotyky cizích lidí hodně citliví)… Na velikánskym dvoupatrovym trhu bylo k sehnání leccos – kromě spousty ovoce a zeleniny taky například chudinky živý žáby se zavázanejma nožkama…

   Pokud chcete navštívit některej z okolních longhouse, máte dvě možnosti – buď se můžete jen tak potloukat po městě, zabředávat rozhovor s místníma a čekat, jestli Vás nepozvou na nocleh (jejich obyčeje jim velí bejt pohostinný vůči cizincum), nebo si najmout místního průvodce, kterej návštěvu zajistí. Z nedostatku času (a taky vzhledem k faktu, že jen málokdo ve městě uměl anglicky, na žádnej dlouhej pokec to teda nebylo) jsme zvolili druhou variantu – po obejití pár hotelů nám dali kontakt na ženskou, která výlety zajišťuje, a tak jsme vyrazili ještě se dvěma Švajcama na jednodenní trip, do asi dvacet kiláků vzdálenýho longhousu. Baráček už tam stál asi 120 let a vypadal spíš jako skupina slumů na asi pět metrů vysokejch kůlech. Stěny a střech byly zbitý z čehokoliv, převážně ze dřeva. Prostředkem longhousu ved‘ chodníček, jehož přejití vyžadovalo notnou dávku obratnosti i odvahy – prkýnka nebyly právě u sebe a ne každý prkno uneslo váhu Evropana a tak jsme tam různě přehopkávali a „tancovali“. Pár metrů pod nohama se nám proháněli psi, prasátka, kozičky i slepičky a hledali zbytky od oběda…

   Návštěvník longhousu by měl dodržovat rituál představování a respektovat hierarchii v domě. Po vstupu do domu má hned bez vokounění a zastavování zajít za  náčelníkem, kterýmu musí říct, co tam pohledává. Náčelník je zase povinnej se o hosta postarat.

   Prozkoumali jsme zastřešenou verandu a přijali pozvání náčelníka do jeho příbytku na čaj. Byteček působil poměrně nuzně, byl ale vyzdobenej mnoha zbraněma, trofejema a vyznamenáníma, mimo jiný kůží pásovce (či kýho čerta) a jiný ulovený zvěře. Otevřenej oheň v kuchyni vystřídal plynovej vařič, jinak ale kuchyně nejspíš nedoznala za posledních 120 let změn. Po stěnách visely skelety ostrorepů, který patří k obvyklýmu jídelníčku Dajaků.

   Doma jsme zastihli celou náčelníkovu famílii. Manželka si hrála se dvěma staršíma děckama, zároveň krmila nejmladšího sviště a ještě při tom stihla fascinovaně zírat na national geographic v bedně, která je nedílnou součástí každý domácnosti (signál sosaj‘ všichni pospolu, načerno, z umně vyklepanejch satelitů vlastní výroby).

  Na longhouse je nalepená školka a škola, kam choděj‘ všichni místní svišti. Celkem legrace, když člověk pozoruje, jak jdou ze školy těch pár metrů domu, všichni navlíklí do školních uniforem.

  Ještě jsme drze vlezli k pár rodinám, okouknout, jak si bydlí, a prolezli další verandy, kde ženský pilně pracovaly a chlapi je pozorovali. Zpod hadrů vykukovaly koše, kde byly tušit lebky nepřátel, nikdo se nám s nima ale nepochlubil.

   Před odchodem si ještě Alice (naše průvodkyně) koupila za 40 ringgitů malýho, ustrašenýho makaka v kleci, kterýho místní odchytli ráno v džungli. Prej to bude její domácí mazlíček. No, nadšeně rozhodně nevypadal…

  Před odjezdem jsme se ještě fajn zabavili při výměně pneumatiky, páč jsme píchli a průvodkyně si očividně nevěděla rady (jen běhala kolem a bezradně lomila rukama). Silnice jsou okolo Kapitu celkem mizerný, je ale s podivem, kolik je ve městě aut, když uvážíme, že cesty vedou jen pár kiláků kolem města, dál už je jen neprostupná džungle a cesty pro pěší…

 Odměnou za výměnu pneumatiky nám byl ještě okružní výlet po městečku a místních pamětihodnostech (několik dalších longhousů, pevnost, muzeum, škola, nemocnice a starostův novej mercedes). A po véče hurá do našeho švábince.

   Ráno vstávačka v pět (za pár dní jsme si zvykli, že je brzo světlo a brzo tma, takže vstávat v tuhle ranní hodinu nebylo výjimkou) a šup na loďku, zpátky do Sibu, druhýho největšího města Sarawaku, kde bydlí spousta Číňanů a kde maj‘ taoistiskej chrám s pětipatrovou pagodou, před kterym zapalujou obrovský santálový „tyčinky“, tlustý a dlouhý jak kmen stromu…  Jako byl Kuching město koček, Sibu se zase snaží bejt „město labutí“ – co pár metrů potkáte aspoň jeden pomníček nebo sochu labutě, obvykle stejně krásný jako kočky v Kuchingu.

  Po obídku (ve skoro evropský pekárně) následoval asi šestihodinovej přesun do Niah. Cestou nebyl vidět kousek džungle, jen spousta palmovejch hájů. Když místní vykácej‘ prales, vysázej‘ palmy, protože palmovej olej přináší ještě víc kšeftu než vykácený dřevo – a tak původní, miliony let stará džungle pomalu ale jistě mizí.

  Do Batu Niah nás vedla hlavně touha prozkoumat nedalekej jeskynní komplex jeden z největších na světě. Velikost ale neni jedinou zajímavostí. Lidi sem mimo jiný jezdí pozorovat rorýsy druhu salanga – ptáčky žijící v jeskyních v několikasettisícovejch  koloniích, který si stavej‘ hnízda z vlastních slin. Musej‘ se mít ale na pozoru před místníma chlapíkama, který si v jeskyních staví do neuvěřitelnejch vejšek dřevěný tyče, přivázaný k sobě navzájem provazama (na něž by normální člověk dobrovolně nevylez‘), aby dosáhli na co největší množství hnízd. A proč to? Že by kradli vajíčka? I kdež, sběrače zajímaj‘ samotný hnízda. A na co jsou jim hnízda? Inu, na polívku. Byť to zní celkem nechutně, polívka z rorýsích hnízd je považovaná za jednu z největších gurmánskejch specialit, kterou si můžete dát třeba právě v Batu Niah – a vůbec se nejedná lacinou záležitost (jedna porce běžně stojí padesát americkejch dolarů).

  Další zajímavostí jeskyní Niah jsou asi 40 tisíc let starý kosterní pozůstatky pravěkejch lidí, pravděpodobně prvních lidí obývajících Borneo.

  Nás ale autobus vypliv‘ na křižovatce, asi patnáct kiláků od městečka a dál už se muselo po vlastních, nebo s ukrutně předraženejma taxikářema, rejžujících na faktu, že autobusová linka byla loni zrušená. Ale kampak na nás – to my radši pěkně stopem, s čínskym párem (kterej když viděl, jak jsme zpocený a špinavý, radši nás vykázal na korbu svýho pick-upu). Na to, jak bylo městečko malý, to tam celkem žilo – jedno z mála míst, kde lidi seděli v hospodě a popíjeli pivko i po osmý hodině. 

   Ráno obvyklý vstávání v půl šestý a po snídani (mimochodem, neslazený kafe prostě neexistuje a jiný než kondenzovaný mlíko neznaj‘) se Bára rozhodla před hospodou zachránit obrovskýho brouka, kterej se překulil na záda a neuměl se otočit. A brouk se za odměnu přichytil nohama našeho baťohu a nebylo síly, která by ho dostala pryč (byl halt silnější než já).

   A pak hurá k bráně národního parku, kolem říčky a mnoha slumů s vesele zdravícíma obyvatelema. Čisťounká říčka u brány jen vyzývala ke koupačce. Tabule na břehu nás od toho zase celkem odrazovaly (měly celkem pádný argumenty – před pár lety tu sežral klučinu krokodýl).

  Další cesta vedla po upravenejch chodníčcích k travers cave, kde se obvykle pořádaj‘ hlavní hony na hnízda. Naštěstí jsou sběrači hnízd natolik uvědomělí, že nechaj‘ rorejse vyvést mladý, aby nevyhubili celou populaci a měli kšeft i za rok. Sběr hnízd se tu proto provádí jenom 2x ročně. My jsme přijeli zrovna mimo „sběračskou sezónu“, díky čemuž jsme byli v jeskyni skoro sami a mohli nerušeně zkoumat vetchý konstrukce sběračskejch artistů. Nad hlavama nám tikaly statisíce rorejsů (tivavej zvuk ptáčci vyluzujou pro lepší orientaci pomocí echolokace).

   Další jeskyně, s příznačným názvem great cave patří mezi největší na světě. Vydali jsme se po chodníčku do nitra a za chvíli nám byly neocenitelnou pomůckou naše čelovky. V jeskyni s náma nebyla ani noha, tma vypadala fakt temně a všude lezla spousta nehezkejch zviřátek – švábi, gigantický 20 centimetroví cvrčci, štíří a jiný prevíti.

  Nad hlavou nám krom rorejsů kroužily taky spousty netopýrů, který zdálky tvořej‘ jednu obrovskou masu pokrejvající většinu stěn jeskyně. Po asi hodině bloudění, kdy se člověk bál, na co šlápne, vedla cesta dál, do painters cave, jejíž stěny pokreslili pralidi pánbů ví kdy a místní z toho nedělaj‘ žádnou extra senzaci – kresby jsou sice tak nějak oplocený, ale jinak nikde ani noha. Ještě víc nás udivila asi celkem nedávná vykopávka zachovalý prehistorický kostry, „chráněný“ jen chatrnym oplocenim s červenou páskou – kdybych si chtěl vzít jako suvenýr pravěkou ručku, už jí mám v baťohu.

  Cestou zpátky nás potkala hromada brouků roztodivnejch barev i tvarů a taky snad všichni cizinci, který jsme zatim potkali (Švajcové i Němec z Kapitu, Francouz z Kuchingu i Velšanka z Bako), tož jsme si se všema pěkně pokecali. Aby toho nebylo málo, Báru kouslo saranče a mě skočil pod nohy dvoumetrovej varan.

  Cestou zpátky na křižovatku to bylo se stopem drobet složitější. Autostop tu asi moc neznaj‘ a tak nám všichni vesele mávali, troubili, ale nezastavili. Až asi po hodině se nás zželelo klučinovi, co vypadal tak na třináct a podle toho i řídil.

  Naše další cesta vedla do Miri, asi čtvrtmilionovýho města na pobřeží severozápadního Sarawaku, kam jsme jeli jen přespat, abysme se ráno přemístili dál, do Gunung Mulu. V zapadlym hostelu, naší noclehárně jsme se pro změnu potkali s Jeromem (Francouzem) i Phelippem a Damianem (Švajcama) – inu asi neni špatný bejt doporučenym hostelem v eLPéčku.

  Ráno se Báře podařilo přesvědčit Jeroma, ať s náma letí do Gunung Mulu (ač netušim jakym jazykem, Jerome je pravej Francouz, tzn. ani po pětadvaceti letech pravidelnejch výletů do Asie se nenaučil skoro ani slovo anglicky) a tak jsme na zpožděnýho vrtuláčka čekali společně. Do Mulu bohužel nevede z Miri silnice ani žádná řeka, takže nezbejvá než cestovat vzduchem. Donedávna to šlo celkem za babku, ale krize zapracovala i tady – z osmi leteckejch společností zbyla jedna (Malaisian Air) – a ta si teď může vesele diktovat ceny, takže žádná láce. Jenže neleť tam, když se o tom eLPéčko tak rozplývá… Let trval jen půl hoďky a pohled seshora byl celkem smutnej – odtud člověk viděl, co všechno byly schopný Malajci za těch pár let vykácet. Kam oko dohlídlo, samý palmový háje, pěkně v řadách, srovnaný do pravidelnejch geometrickejch útvarů… Naštěstí jsou národní parky pro těžaře přísně zapovězený a tak se na nás aspoň posledních pár desítek kiláků vesele zelenala nefalšovaná a prastará džungle Národního parku Gunung Mulu.

  Když řikám prastará, myslím to vážně: stáří pralesů se odhaduje na 80 miliónů let, starší lesík už na světě nenajdete. Díky poměrně vysokejm horám tu můžete vidět  na rozloze 754 km² celkem 17 vegetačních pásem, s obrovskym množstvim druhů rostlin a zviřátek. Hlavnim lákadlem je jedinečnej jeskynní systém, kterej se (rád) chlubí hned několika prvenstvíma: Největší jeskyně na světě – Deer cave, největší jeskynní dóm na světě – Sarawac chamber, „nejjeskyňovatější“ hora na světe – Gunung Api (je doslova provrtaná jeskyněma) a nejdelší jeskyně v Asii – Clearwater cave. V roce 2000 se Gunung Mulu stalo součástí světovýho dědictví UNESCO… Bohužel…

  Ale jo, nespíš z toho plynou i nějaký výhody – asi hlavně díky tomu je celej park hezky udržovanej, cesty jsou dobře značený a průvodci erudovaný, na druhou stranu po vstupu do UNESCO správcum drobet stoupnul hřebínek. Ceny stouply trojnásobně a za smradlavej dorm s 30 dalšíma lidma na pokoji dáte 4 kila na osobu, ani nemrknete. Ceny za několikadenní treky džunglí, který se ještě před pár lety držely na rozumný, asijský míře, se teď úplně vymkly kontrole… Inu, naprosto chybí konkurence, všemu šéfuje jen jeden komplex. Když si musim kupovat vodu za desetinásobek běžný ceny, otvírá se mi kudla v kapse. Náš původní plán, několikadenní trek džunglí, nakonec kvůli ceně padá. Beztak to neni ta pravá romantika, se spanim na stromech apod. – všude maj‘ cestou kempy s dřevěnejma chatrčema apod. Proto se rozhodujeme, že pobudeme 3 dny, okoukneme jeskyně a projdeme jen jednodenní trasy.

  Počáteční rozčarování z vyděračskejch cen po chvíli přehlušej‘ zážitky z místní džungle. To fakt jinde neni k vidění. Hned první vejlet s průvodcem máme oči navrch hlavy a jen čučíme, co všechno tu může růst, lítat a běhat. Takovejch hmyzáků, kytek a ještěrek jako tady jsme neviděli za celej život.

  Průvodce svý řemeslo ovládá a tak vypráví a ukazuje na každýho kolem proletěvšího brouka. Trošku nám zatrne, když potkáme přes cestu upletenou pavučinu, na níž si hoví pavouk velkej jak dlaň. Podle průvodce není jeho jed pro dospělýho smrtelnej, ale celkem zabolí.

  Park je přeci jen celkem odlehlej a tak i přes svý zvučný jméno neni přeplněnej turistama. V celym parku neni během našeho pobytu víc než 100 lidí, takže se můžeme celkem bez problému ztratit a courat si sami, aniž bysme za celej den viděli nohu (teda lidskou).

  Po asi dvouhodinový cestě džunglí dorážíme k Lang’s Cave, kde je k vidění hromada krápníků stalagmitů, stalaktitů, stalagnátů a stalaghnátů (či kýho čerta); prostě jeskyně se všim všudy. A dál mažeme směrem na Deer Cave superlativní obrjeskyni (i když netušim, jak se její prvenství vlastně měřilo). V jeskyni si v naprostý tmě vesele bydlej‘ v tůňcích ráčci, pavouci (který na svý dílo neviděj‘ a asi proto jsou jejich pavučiny fakt prapodivný),

 rorejsi i tři miliony netopejrů. Za ty léta se tam nahromadila neuvěřitelná hromada netopejřiho trusu, takže má jeskyně celkem charakteristický aróma. Na netopejřích hovínkách si s chutí pochutnávaj‘ miliony a miliony švábů (pro nás švábofobiky pravá noční můra).

  Noc celkem bezesná (z třiceti lidí se bohužel vždycky najde aspoň jeden spolunocležník, kterej chrápe s intenzitou vylučující možnost spánku ostatních – a v tomhle případě síla zvuku převyšovala snad i práh bolestivosti). Přesto nastupujeme po dobrý snídani plni nadšení a energie další celodenní džunglo-jeskynní vejpravu. Škudlíme a odmítáme dát hříšný prachy za cestu lodí proti proudu řeky, proto vyrážíme o 2 hodiny dřív než všichni ostatní, směr Wind cave. Cesta je celkem náročná, na druhou stranu nepotkáme lidskou duši… Místo toho potkáváme hromadu hmyzáků, obří šneky a jiný potvory.

  K Moonmilk cave vede asi 500 schodů a každej z nich klouže tak příšerně, že se po několikerym nepříjemnym pádu dolu od jeskyně šouráme jako párek důchodců nad hrobem. Přesto se nám podaří chytnout vejpravu jen chvilinku po začátku. Vstupujeme do komplexu dlouhýho celkem asi 200 kiláků. Pro nadšence se tu daj‘ podnikat i několikadenní treky, kde se sem tam musí plavat i potápět v jeskynních říčkách.

  Další cesta vede do Cleerwater cave, která končí u ponorný řeky, kde se dá krásně čvachtat. Cestou zpátky odbočujeme na jakýsi neznačený cesty, po kterejch dojdem‘ k nějakejm jeskynim. Cestou nám krouží nad hlavou zoborožec, ohromnej barevnej pták, kterej má na zobáku navíc ještě jeden, pro okrasu, aby udělal dojem na ptačí holky. Těžko ho zahlídnete, ale často ho uslyšíte – mávání jeho obrovskejch křídel dělá takovej vyrvál, že neni možný ho přeslechnout.

  V neznámý jeskyni se pak půldruhý hoďky schováváme před hrubokrutym lijákem. Nakonec ještě cestou zahneme k Paku waterfall, kde se půlku cesty boříme po kolena v šílenym bahně plnym pijavic a bůh ví čeho ještě, abysme po hodině došli ke smutnýmu čůrku, kterej nemá právo honosit se názvem vodopád.

  V podvečer dorážíme na Bat observatory, kde chvíli sedíme a lačně sledujeme přírodní bránu do Wind cave. Za chvíli to začne! Půl hoďky před setměnim odtud vyrážej‘ na lov miliony netopejrů, což je vskutku podívaná.

Vylítaj‘ v přesnejch formacích a po výletu s jeskyně udělaj‘ vždycky jakejsi kruh (nikdo neví proč) a ještě tak další kilák letí zformovaný, než se konečně rozdělí a každej si maže dál na vlastní pěst, za svym úlovkem… Výlet všech netopýrů najednou trvá čtvrt hodiny v kuse.

  Domu se vydáváme džunglí až po setmění a máme trochu bobky. Zase jsme vděčný za čelovky – v džungli je v noci fakt tma. Ale rozhodně tam neni ticho. Ze všech stran se řinou stovky prapodivnejch zvuků, kvákání, pískání, zpívání a kvílení… Jeden radši přidá do kroku... Zvlášť, když si zasvítí čelovkou do listoví a všude vidí svítit čtyři páry očí. Pavouci jsou naštěstí díky baterkám snadno identifikovatelný (jejich oči svítěj jak diamanty), přesto ve Vás stromy obsypaný tarantulema potmě nevzbuzujou zrovna dobrej pocit.

  Ráno se ještě jdeme aspoň jednou projít džunglí, která se za rozbřesku teprve probouzí a začíná žít. Pak už ale šup do letadla a zpátky do Miri. Odtud nás čeká cesta busem do Banda Seri Begawan, hlavního města Brunejskýho sultanátu – ale o tom zase až příště….

20.02.2011
Borneo, část 1. - Sarawak

Po delší odmlce zase nějaký to povídání z cest, tentokrát z tropickýho Bornea…

… jehož malajskou část jsme prozkoumávali v říjnu a listopadu 2010.  Borneo je třetí největší ostrov světa s rozlohou asi tři čtvrtě milionu čtverečních kiláků. Najdete ho v jihovýchodní Asii mezi Indickym a Tichym oceánem. Ostrov si mezi sebou rozdělujou tři státy – indonéská část zvaná Kalimantan zabírá jižní, největší část Bornea. Na severu pak najdete malajskou část a malinkej, bohatej Brunejskej sultanát. Na ostrově žije necelejch 16 mil. lidí. Většina velkejch měst leží při pobřeží, protože vnitrozemí ostrova je (stále ještě) z velký části neprostupně zarostlý pralesem, kde žijou tisíce a tisíce druhů zvířátek i rostlinek. Vědci tam každoročně vyrážej‘ na „lov“ stovky novejch, doteď neobjevenejch druhů živočichů a rostin.

  Na Borneo je to z Prahy celkem štrapác – zvlášť pro ty, co škudlej‘ a kupujou si letenky z Varšavy – ale po 45 hodinách cesty (Praha – Pardubice – Wroclaw – Varšava – Kiev – Bangkok – Kuala Lumpur – Kuching) nás přivítalo prádelnový klima tropickýho Kuchingu, hlavního města Sarawaku, jednoho ze dvou malajskejch svazovejch států na Borneu. Kuching leží v jihozápadním cípu Sarawaku, jen asi 150 kiláků severně od rovníku.

  Lonely Planet nám tvrdil, že z letiště jezdí do centra autobus, ale kecal, takže nás po chvíli autostopu musela hodit jedna hodná Malajka s pidiautíčkem, která nám předala pár dobrejch rad vo Kuchingu a která marně doufala, že nás ubytuje ve svym penzionu. My měli ale namířeno jinam – do ubytovny diecése svatýho Tomáše, hned za křesťanskym kostelíčkem (trošku nás ráno děsily krysí bobky na posteli, hned vedle polštáře, ale za ty prachy…). Ještě jsme večer stihli dát procházečku po Riverside, hezký promenády na břehu bahnitý řeky, a popili místní (celkem dobrý) pifko na dobrou noc…

  Kuching znamená kočka. A těch je tu fakt hafo – ať už těch živejch, který Vám v žádný hospůdce nedaji pokoj a lezou Vám do jídla, dokud jim nehodíte kousek kuřecí kosti, nebo těch kamennejch, skleněnejch, plastikovejch a jinejch, tvořících obludný pomníky na skoro každý městský křižovatce a náměstíčku.

  Při snídani v místní hospůdce jsem k mýmu překvapení po objednávce mango-limetkovýho džusu dostal celou limetku a půlku manga „koupající se“ v horký vodě (rozmixování už asi bylo na mně). Čekání na kafe jsme si krátili pozorovánim pošahanýho personálu, bavícího se tim, že se snažil zašlápnout obrovskou krysu pobíhající mezi stoly (za mohutnýho skandování všech hostů). Když se jim to podařilo, Báru kupodivu na snídani přešla chuť. Zbytek dne patřil prolejzání města s několika barevnejma taoistickejma chrámama, křesťanskejma kostelama i moderníma mešitama (jako jinde v jihovýchodní Asii, i tady jsou zastoupený snad všechny známý náboženství a všichni si tu vedle sebe žijou v míru a pohodě). Odpoledne jsme dobili pěknou dřevěnou pevnost na protějším kopci, kde jsou k vidění mimo jiný „umělecký díla“ lovců lebek, který až donedávna obývali okolní pralesy. Když takovej lovec lebek přemoh‘ svýho nepřítele, udělal si z jeho hlavy takovouhle krásnou ozdobu a pověsil si jí přede dveře, aby byl v rodině váženej.

 Taky tu maj‘ zajímavej parlament (Sarawak patří sice pod Malajsii, ale má vysokou autonomii, s vlastnim parlamentem). A pak hurá na trh, kde se dá koupit úplně všechno, co se hejbe nebo roste (od sušenejch ryb po živý kuřata a králíky).

  A večer do hospůdky na druhym břehu řeky. Přes řeku nevede most, zato tam pěkně fungujou převozníci na rozkymácenejch lodičkách, kde musí všichni pasažéři složitě vyvažovat, aby se nepotopili (takže za ringitt si koupíte přepravu a ještě dobrodrůžo). Hospody jsou většinou spíš shluk spousty stánků s jídlem, každej nabízí jinou kuchyni (některý se snažej‘ tvrdit, že evropskou – jednou jsme jí zkusili – celkem sranda). Po večeři zase s pifkem na promenádě, kde běhaj‘ muslimský holky celkem moderně oblečený, v džínách i krátkejch sukýnkách. Sůva v burce je k vidění zcela výjimečně. Klučinu staršího 10-ti let nejde potkat bez cigára…

  Druhej den nás brzo ráno čekal vejlet do národního parku Bako, kterej leží na cípu pobřeží asi 50 kiláků severozápadně od Kuchingu. Autobus nás dovez‘ k říčnímu přístavu. Dál už se po souši dostat nedá a tak si v nejbližší vesničce přivydělávaj‘ místní rybáři dopravou cestovníků do parku na „motorový pramici“ za 50 ringittů (na naše asi 3 kila). Počkali jsme chvíli na další 2 pasažéry (mladý Francouze) a vyrazili, po proudu řeky, která po pár kilácích ústila do trošku rozbouřeného moře. Cestou jsme míjeli zajímavý stavby ze dřeva, který si stavěj‘ rybáři pro lepší lov (ale jak to funguje, jsem nepochopil).

  Všude byly cedule „pozor na krokodýly“, ale asi zrovna všichni spali… Lodivod nás vyhodil u Park Gate, kde nás přivítala delegace makaků jávskejch, v čele s předsedou národního výboru.  Rychle jsme se ubytovali v místnim dormu (chatičce na kůlech kousek od pobřeží), pokoukali, jak si na písčitý pláži rochní prase vousaté a mazali na Lintang – asi 4 hodinovej okruh místní džunglí.

  Cesta začíná dřevěnou lávkou vedoucí nad mořskym pobřežim, okolo mangrovníků, který jsou půl dne zpola pod mořskou hladinou. Dál pokračuje džunglí, tak neprostupnou, že se prakticky nedá sejít z cestičky (i tu musí místní zřízenci „rvát džungli“ vobden, jinak by nadobro zmizela). V džungli roste úplně všechno, včetně vzácnejch láčkovek – zajímavejch masožravek, živících se hmyzem, někdy i drobnejma hlodavcema, který lapaj‘ do láček – konvic, dlouhejch i 40 cenťáků, různýho tvaru a zabarvení, umístěnejch na konci listů. Láčkovek jsou tu k vidění desítky druhů a některý vypadaj‘ jako přírodní pisoáry.

  Cestou jsme občas vyděšeně poskakovali, že nám pod nohama leze had, ale to si jen mravenci udělali dálnici po kořenu stromu.

  Jakmile vlezete do vlhký džungle, jako by na vás vylili kýbl vody, takže vám vlastně asi nevadí, že se do hodinky přivalí déšť, po kterym nezůstane nitka suchá. Inu, deštnej prales… Cesty se většinou drápou vysoko nad pobřeží, odkud je několik úžasech vyhlídek na rozeklaný útesy, pokrytý zelení, kam se jen člověk podívá…

  Z vopičáků byli v džungli k vidění mimo makaků taky hulmani stříbrní s šíleně dlouhym ocasem, který se v tlupách povalovali na pláži a rádi pózovali před mym objektivem.

Nejzajímavější jsou jejich mrňata, páč jsou sytě oranžový, asi aby se mamkám neztratily.

  Hlavnim lákadlem parku jsou ale kahau nosatí, který jsme celej den marně hledali, kde se jen dalo, abysme pak večer zjistili, že jsou jima doslova obsypaný stromy přímo u naší chatky. Jsou to ukrutně legrační vopice s obrovskym nosem a ještě větším břichem. Ale jako všechno v přírodě, i jejich prapodivnej vzhled má nějakej účel (a nejen ten, aby nás dosytosti pobavili). Za obří břicho můžou mangrovníky, jejichž listy jsou hlavní potravou kahauů. Jako jedni z mála primátů dokážou trávit rostlinnou celulózu, k čemuž jim pomáhá jejich členitej žaludek, podobnej kravskýmu. Na rozdíl vod krav ale nemusí přežvykovat, se všim si poradí bakterie, který potravu fermentujou a taky „detoxikujou“. Negativní stránkou trávení je uvolňování obrovskýho množství plynu a tak jsou chudinky opičky pořád nafouklý a musej‘ si dávat pozor, aby se nepřežraly – to pak zkrátka prasknou.

  Ještě zajímavější je jejich nos. Nejen že ho maj‘ jen chlapi (samice jsou celkově tak poloviční), ale pořádnym frňákem se může pochlubit jenom dominantní samec. A když jde takovej alfa samec do výslužby, nebo ho kolega „sesadí“, frňák se mu zase splaskne do normálních rozměrů. A kolegovi naopak pořádně naroste. A k čemu že ho vlastně má? Kromě toho, že je pro ženský neuvěřitelně přitažlivej, taky na něj troubí. Jeho povinností je totiž svolávat tlupu a udržovat jí pohromadě, což by mu bez pořádnýho rezonátoru šlo špatně. Pravda, zvuků dělali opičáci spousta, ale nedokážu přesně říct, za co mohl nos a za to ty plyny. Kahau nenajdete prakticky v žádný ZOO, páč musí baštit skoro výhradně jen mangrovníky (jiný listy by mu mohly povraždit jeho mikroflóru), a tak si za nima musíte dojet jedině na Borneo.

  Večer jsme vyrazili na procházku noční džunglí s místnim průvodcem, kde jsme potkali pár pavouků, pakobylek, nebo obrovskou a odpornou stonožku, která si pochutnávala na sarančeti. Cestou zpátky jsme jenom pár metrů od naší chatky objevili asi 2m dlouhou jedovatou zelenou zmiji, jak se spokojeně pohupuje na větvi. Nezbylo než doufat, že neplánuje noční návštěvu. V dormu jsme pokecali s naší spolunocležnicí, Kiwačkou, která jezdí už pár měsíců sama po celym světě…

  Ráno jsme měli možnost v praxi poznat, v kolik vstávají makaci… Brzo! A jaká je lepší ranní zábava, než hra na honěnou na plechový střeše naší chatičky? Po půl šestý už nebylo možný usnout, a tak jsme vyrazili na vejlet k vodopádu Tajur. V džungli neslyšíte vlastní slovo, místní cikády pracujou s neuvěřitelnou intenzitou – zní to, jako když početná banda lesáků kácí les motorovejma pilama.

  U romantickýho vodopádku jsme dali fajn koupačku v sytě hnědý, železitý, ale zato příjemně studený vodě (33 stupňů a 100% vlhkost jinak celkem zmáhaj‘). Nohy nám na mělčince vožíraly hejna malinkejch rybek, Japonci za to platěj‘ v Thajsku těžký prachy.

Ještě jsme vokoukali další druhy láčkovek a obřích bojovejch mravenců „Skuruth-hai“ a pak hurá zpátky do kempu. Tam se strhla neuvěřitelná čina, udělala se tma uprostřed dne a moře nevypadalo, že bysme se po něm mohli ještě dneska dopravit domu…. Po asi dvou hodinách se všechno uklidnilo a nám přeci jen přijel naproti lodivod na pramičce, ke kterýmu jsme se museli dobrodit mořem, aby nás hodil zpátky, tentokrát společně se dvěma holčinama z Nový Kaledonie, který měly na Borneu konferenci (to se tak někdo má).

  V Kuchingu se nám nechtělo hledat nic novýho a tak nás na noc zase přivítali v „krysim“ Svatym Tomášovi.

  Ráno jsme zase mazali na autobus, tentokrát směr Gunung Gading, kde, když máte štěstí, můžete vidět rafflesii, kytku s největším květem na světě. A že my štěstí měli, tak jsme jí viděli. Z vesničky Lundu nás hodilo tágo k bráně národního parku, kde jsme ještě s dalšíma čtyřma harcovníkama najali místního rangera, kterej má zmapovanej celej park a ví, kde jaká raffka kvete.

  Zajímavá kytka, takhle rafflésie. Většinu života je prakticky neviditelná – nenápadně a tiše si parazituje na kořenech lián, na konci svýho života se ale na pár dní rozhodne předvést, co umí – a to pak stojí za to! Z poupátka najednou vyroste doslova během chvilky obrovskej květ s průměrem leckdy i přes metr. Z takovýho květu musí bejt hromada vůně, co? No, ani ne – rafflésie se rozmnožuje pomocí much, který láká na intenzivní zápach připomínající zahnívající maso. Ať už se muškám reprodukce povede nebo ne, raffka po pár dnech začne vodkvejtat a pak připomíná hnijící maso i na pohled.

  Ranger nás ved‘ napřed po cestičce, kde objevil zajímavou stonožku (či kýho čerta), kterou nám pak nechal lézt po rukách, a pak s námi uhnul z cesty a my se jali prodírat cestou necestou skrz neprostupnou džungli. Po chvíli jsem pochopil, že nebylo rozumný brát si sandálky, ale byla tam i slečinka se střevíčkama na podpadcích, tak jsem nebyl za největšího vola. Cestou jsme našli několik poupátek a asi po čtvrt hoďce jsme došli ke krásný kytce s květem asi 80 cenťáků v průměru. Byla hodně zvláštní na omak, jako lidská kůže…

  Odpoledne jsme ještě vyrazili k vodopádu proti proudu prudký říčky, se super koupačkou v průzračný vodě a důkladně zmokli po pořádný průtrži.

  Co se deště týče, vypadá to na Borneu každej den dost podobně – celej den celkem pěkně, sem tam i ten modrák, a najednou hodinová průtrž, která zatopí všechno živý. Posledních pár let se prej na Borneu přestalo střídat období dešťů a sucha – prší tak nějak kdykoliv a nikdo nedokáže moc určit kdy (ale skoro vždycky odpoledne).

  Mimochodem, zjišťujeme, jak jsme silně nedůvěřiví a nikoho se na Borneu na nic neptáme (na cestu, na hotel a tak), protože zkušenost z Indie a Bali nám říká, že skončíme v hotelu bráchy dotazovanýho, protože všechny ostatní hotely vyhořely apod. – ale postupem času zjišťujeme, že Malajci jsou v tomhle úplně jiný. Když přijdou s radou, opravdu chtěj‘ poradit a ne z nás dostat prachy. A ceny, který řeknou (za tágo, oblečení apod.) skutečně platí, neni to „první nástřel“ pro smlouvání. „Nechceš? Dobrá, tak čau“. Párkrát jsme za taxikářem po prvním odmítnutí museli běžet, že teda vlastně je ta cena v poho. V Indii by bylo přijetí první nabídky považovaný za neslušnost. Na druhou stranu se nám stejská po indický „komunikativnosti“ – na Borneu nás nikdo zdálky nezdraví, nevolá na nás „Helou majster“ a nechce se s náma fotit půlka vesnice. Skoro by se dalo říct, že je nezajímáme (jak žalostný zjištění, už nejsme hvězdy). Působěj‘ celkem rezervovaně a přišlo nám, že i spolu se daleko míň baví. V Indii to vypadalo, jakože autobusem vyrazila jedna velká rodina, která si toho má tolik co říct; tady každej tiše sedí, neprohodí spolu půl slova. Taky nás překvapilo, jak brzo chodí město spát – po osmej hodině večer to v ulicích vypadá jak po vymření, krámy zavřený, v ulicích jen kočky – až nás napadlo, jestli nemaj‘ po setmění zákaz vycházení.

  Večer zase do Kuchingu, k oblíbenýmu Tomášovi. Na véču jsme zavítali do čínský pouliční žrádelny, kde se Bára rozhodla po letech přerušit vegetariánství a nasadila hned vysokej kalibr – žabí stehínka! Překvapilo nás, že jsou na chuť k nerozeznání od kuřat – kdybych na vlastní oči neviděl, že patřej‘ k žabičce, cítim se podvedenej…  Jinak v trošku lepších hospůdkách si obvykle můžete vybrat rybičku z akvária (nebo válející se na ledu), kterou Vám připravěj‘ jak si naporoučíte.

  Další den po snídani (kdy jsem se nechal zlákat do ochutnávky čínskejch rejžovejch knedlíků, který nabízej‘ na každym rohu – a slibuju, že už to nikdy neudělám) se nám zachtělo vokouknout místní orangutánky a zjistit vo kolik jsou jiný, než ty sumaterský. Bornejskej druh je možný mimo jiný pozorovat v Semenggoh Wildlife Centre, kde se v rehabilitačním centru staraj‘ o orangutánky, který se snažej vrátit do přírody a 2x denně jim nechávaj‘ dobrůtky na krmící plošině, kam na zavolání chodí vždycky pár macků nadlábnout se bez práce. Park byl krásnej, ale my neměli moc času, tak jsme ho trošku proběhli, abysme stihli krmení.

  Chvíli se nic nedělo, pak přiběhli 3 samci a pak jedna máma s malym svištěm a cpali se nabídnutejma banánama a melounama. Bornejskej orangutan má oproti sumaterskýmu spíš okrouhlej obličej, je trochu tmavší a samci maj‘ širší lícní vaky a delší fousy. Taky jsou víc vegetariáni než sumaterský bráchové, který nepohrdnou sem tam nějakém termitem, hmyzákem ale i malym obratlovcem. Jinde na světě ho volně v přírodě nenajdete, i tady už již žije posledních pár tisíc.

  Chtěli jsme „ulovit“ nějakýho orangutánka sami, hloubějc v džungli ale bohužel byly všechny cesty zavřený. Tak zase tradááá do Kuchingu, odkud jsme vyráželi druhej den ráno do Sibu a dál… Ale o tom zase příště.

24.07.2010
Moskva

Začátkem července jsme si zalítli na pár dní do Moskvy – ve fotogalerii najdete fotky...

7.03.2010
Indie, část 1 - první dny v Dillí

Tak konečně jsme si udělali trochu času na něco málo o našem výletu do Indie. Času je ale málo a zážitků bylo hodně, tak to bude tak nějak po etapách J

  Z Prahy jsme letěli v pondělí 14.12. odpoledne s Turkish Airlines, čekal nás přestup v Istanbulu. Tam už bylo vidět, že míříme do Indie, na naše letadlo s náma čekalo jen pár Evropanů. Na letišti v New Delhi jsme přistáli v půl pátý ráno. Není z největších, takže nebyl problém se zorientovat – po chvilce jsme objevili stánky pro prepaid taxi, zaplatili si cestu do Pahargandže, vystáli si frontu na taxíka a za chvilku uháněli směr centrum.

   Pahargandž je město ve městě v samym centru Dillí, barevná a živá čtvrť okolo Main Bazaaru, obrovskýho tržiště, kde seženete naprosto všechno. Měli jsme zamluvenej hotel, o kterym náš taxikář v životě neslyšel, ale i tak jsme ho našli – na malym náměstíčku plným krav a prázdnejch rikš. Pokoj nic moc, ale postupně jsme měli zjistit, že to bylo jedno z nejlepších i nejdražších ubytování celého našeho výletu. Hned jsme padli do spacáků a když jsme se prospali, dali jsme si odpolední snídani v hotelový střešní restauraci, pozorujíce cvrkot na ulici. Naším prvním plánem bylo najít na vlakovym nádraží rezervační kancelář a koupit si lístky na dalších pár dnů dopředu.

   To se ukázalo těžší než jsme čekali; na nádraží jsem sice došli pěšky během chvilky, ale při hledání rezervační kanceláře pro turisty jsme se poprvé měli tu čest vyzkoušet si na vlastní kůži um místních podnikavců. Ještě jsme ani nestihli vlézt do nádražní haly a už u nás stál „zřízenec", mával nám před vobličejem jakousi legitkou a odmítal nás vpustit dál s tim, že rezervační kancelář je dočasně zavřená a nejbližší je na pár kiláků odtud na Connaught Place. Tvářili jsme se nedůvěřivě, než jsme narazili na dalšího „zřízence" se zcela shodnou historkou. I v průvodci psali, že na Connaught Place je státní turistická kancelář, tak jsme se nakonec nechali přesvědčit, chytli nejbližšího rikšáka a vyrazili. Dovezl nás před nějakou kancelář „Department of tourist office" a tvrdil, že lístky na vlak seženeme jedině tam. Moc se nám to nezdálo, tak jsem přes jeho protesty nešli dovnitř a radši trochu omrkli okolí. Kolem bylo asi 10 dalších kanceláří a všechny se jmenovaly nemlich stejně. Po ulici běhala hromada naháněčů – všichni strašně přátelský, družný a hlavně velmi ochotný nám poradit. Určitě si totiž nevíme rady, do který kanceláře vlézt – oni tady ale náhodou kousek bydlej‘, tak věděj‘,  která je ta správná a jediná státní kancelář. Po marnejch pokusech asi šestnácti naháněčů jsme se přeci jen uvolili a vlezli do tý, která vypadala nejvěrohodněji. Tam se nás ujal chlapík hned mezi dveřma a iniciativně nám začal sestavovat „program na míru" na celej měsíc. Tvrdil nám, že lístky na vlak už v tuhle dobu neseženeme: „Všechno dávno plný, pár dní před odjezdem vůbec není šance... Ale mám pro Vás záložní plán – zařídim řidiče, noclehy, jídlo, blá blá blá..." Nenechal se snadno odmítnout a byl čim dál naléhavější, takže nebylo snadný vzít vocaď roha. Jak jsme postupem času zjistili, Ind je ochotnej vymyslet si naprosto cokoliv a použít jakejchkoliv triků, jen aby Vás dostal do svýho stánku či obchodu a udělal kšeft.  Taky jsme ještě mockrát měli možnost zjistit, že provize za dohození kšeftu se dává úplně všude (v hotelích, obchodech, hospodách i „turistickejch kancelářích"), takže šikovnej naháněč se má jak prase v žitě... Tu správnou kancelář zkrátka poznat nešlo, tak jsme se vrátili na nádraží, kde jsme si konečně všimli obrovskejch, do očí bijících cedulí a směrovek na rezervační kancelář. Pochopitelně byla otevřená...

  Kupování lístků je taky celkem bojovka. Když chcete cestovat „lůžkovým vozem" potřebujete rezervaci, tzn. musíte vyplnit formulář a nechat si ověřit, jestli je ještě místo. Pokud není, dostanete se na takzvanej waiting list, kam si vás zapíšou a Vy doufáte, že těch 3.456 lidí před Váma lístky vrátí a Vy se do vlaku nakonec přeci jen dostanete. Naštěstí ale Indové věděj‘, že je turismus živí a „bílý sáhib" je aspoň pro úředníky z dob britský kolonizace pořád ještě v úctě a vážnosti, takže se pro Evropana většinou nějaký to místečko vyšťourá, na úkor chudáka Inda. Nám to dobře dopadlo – museli jsme jen vyplnit asi 20-krát úplně stejnej formulář, kde jsme uvedli snad všechno, co o sobě víme (pas jsme vždy opsali zgruntu celej) a byli šťastný, že počáteční obstrukce máme úspěšně za sebou a můžeme se konečně věnovat památkám a atmosféře rušnýho a gigantickýho Dillí.   

  Dillí je nejen největší město Indie, ale taky jedno z největších měst na světě. Některý zdroje uváděj‘ až 25 milionů obyvatel (nikdo to neví moc přesně, páč ve slumech, který tvoří většinu města, se to špatně počítá), a vzhledem k absenci vejškovejch budov a jinejch záchytnejch bodů je tam trošku obtížná orientace. Lidi jsou prostě všude! Na všech myslitelnejch i nemyslitejnejch místech. Do toho všude pobíhaj‘ krávy, prasátka, kozy, prašiví psi a spousta jinejch, menších zvířátek. Na silnicích skutečně rušno: Auta, motorky, motorikšy (motorový tříkolky), cyklorikšy (bezmotorová varianta cyklorikšy), obrnáklaďáky... – mastí si to vesele v 15 pruzích a všechno to troubí jak šílený, až z toho jde hlava kolem. Přejít silnici je nadlidskej úkon. Přechody (když už náhodou nějakej je) se absolutně neuznávaj‘, nějaká přednost chodce – chá chááá! Semaforama si taky nenechávaj řidiči kazit náladu. Nezbylo než nepřecházet a tiše závidět kravám. Krávy maj‘ totiž zase absolutní přednost. Když se taková Stračena rozhodne přecházet, celá doprava rázem stojí. Než aby Ind trefil krávu, radši způsobí hromadnou havárii. A kráva si to očividně vychutnává, rozvážně kráčí a pozoruje, jak se kvůli ní celý Dillí zastavilo. Jo jo, neni marný bejt posvátnej... Spíš než „mít se jako prase v žitě" by se totiž mělo řikat „mít se jako kráva v Indii". Jsou na každym rohu, i v tom nejcentrovatějšim centru Dillí, jen tak se poflakujou po ulicích, lehnou si, kde se jim zlíbí, vlezou kamkoliv (jednou jsme jí, nekecám, viděli v pekařství) a k večernímu choděj‘ pro almužničku po místních zelinářích. Nějakou tu dobrůtku vždycky vyškemraj‘, vždyť si tim zelinář zlepší karmu...

  Rikšové patří obvykle k nejchudším lidem Indie, často nemaj‘ nic jinýho než svojí tříkolku a zoufale se snaží sehnat nějaký rito. Za každýho zákazníka jsou vděčný a ochotný Vás vézt přes půl města za 10 rupií (asi 4 kačky). Samozřejmě napřed začnou na nesmyslech cenách (jako všichni Indi), ale po minutě smlouvání už jste na desetině. Jednou už jsme se trochu trapnili, když se s náma chlapík lopotil 15 kiláků a dostal za to 4 kačky – ale přeci ho nebudeme přeplácet a tim kazit ceny dalšim turistum J

  Po lístkový anabázi jsme se vydali do Red Fort, obrovský Červený pevnosti se spoustou paláců, divanů, zahrad a pavilonů, kde sídlili indický císaři dynastie Mughalů. Večer tam měla bejt světelná a zvuková show, což byla děsná blbost, kterou jsme vydrželi asi půl hoďky a pak mazali dom. Při véče se ze střešní hospůdky krásně pozoroval ruch centra Pahargandže. K večeru je všude hromada špíny, překvapilo nás ale, že do rána je většina odpadků pryč. Ne, že by tam snad bylo čisto, to chraň bůh, ale čekali jsme větší peklo... Vyloženě kopy odpadků jsou jen v chudinskejch čtvrtích, jinak je Ind asi přeci jen celkem čistotnej – neustále běhá s metličkou a zametá si před prahem (pochopitelně to nestíhá, páč za minutu mu tam 50 Indů naháže další bordel, ale ta snaha se cení). I oblečení měli vesměs čistější než my, občas jsme se skoro styděli.

  Dillí je mimo jiný taky hlavní město Indie, poté co ho sem Britové ve 20. letech minulýho století přestěhovali z Kalkaty. Aby bylo dostatečně reprezentativní, hned začali s monstrózní výstavbou celý čtvrti vládních budov. Ráno jsme to jeli metrem vomrknout. Dillíský metro je celkem nový a moderní (ač je ho zatím postavená sotva půlka), na první pohled působí skoro jak pařížský. V Paříži ale nenajdete na každý druhý stanici kulometný hnízdo, postavený z pytlů písku, ze kterýho Vám míří nan kebuli mrečící se kulometčík... Taky se musíte před vstupem do prostoru metra podrobit osobní prohlídce (ženský ve zvláštním prostoru, oddělenym plentou od zbytku haly). Asi novinka, vod útoků v Bombaji... V Metru jsou všude cedule, že je pod pokutou zakázáno plivání. To je celkem na místě, protože Indi plivou pořád – neustále žvejkaj‘ tzv. „pán", (betelový listy s oříškem arekový palmy s vápnem a anýzem). Nastupování a vystupování z vagonu je ohromná bojovka, nejen kvůli šílenýmu počtu Indů (když jsme jeli my, byla jich zrovna v metru celá miliarda), ale taky proto, že Ind prostě neuhne. Nevadí, že stojí uprostřed dveří a někdo jinej potřebuje ven nebo dovnitř...

   Monstrózní vládní čtvrť začíná na východě takzvanou India Gate, jakousi parafrází pařížskýho vítěznýho oblouku a byla postavená na paměť 90.000 indickejch vojáků, který zachrčeli za 1. světový. Vod Brány Indie vede širokej bulvár zvanej Rajpath (Královská cesta) až k prezidentskýmu paláci Rashtrapati Bhavan, velkolepý stavbě v britskym duchu. Celý okolí prezidentskýho paláce je střežený množstvím po zuby ozbrojenejch vojáků, který jsou jinak poblíž každý pamětihodnosti nebo na většině veřejnejch prostranství.

   Vod prezidentskýho paláce jsme se nechali hodit k největší mešitě v Indii, Jami Masjid neboli Páteční mešitě (takhle se mimochodem jmenuje snad úplně každá mešita v Indii). Bára u vchodu, kde se nechávají boty (a je zvykem dát pak nějakou rupku shoemanovi – chlapíkovi, kterej je „hlídá") vyfasovala slušivej hábit, ze kterýho jí koukali jen voči. Když jsme pozorovali místní muslimy, přišlo nám, že to zas tak s vírou nehrotěj‘ – spousta ženskejch si ani do mešit nezakrejvá hlavu a zahalený „černý můry" vidí člověk celkem vzácně. Za pár rupek jsme si vyskotačili na jeden z minaretů, odkud by byl asi, nebejt smogu, úžasnej výhled na město.

   Kousíček vod Jami Masjid stojí Red Fort, kterou jsem si chtěli prohlídnout za denního světla. Tady jsme se poprvý stali terčem nezištnýho zájmu místních – nechali jsme se vyfotit snad se všema návštevníkama, včetně několika dívčích škol a pomalu si zvykli, že každej rozhovor se odehrává přesně podle následujícího schématu: „Z jaký země jste?" „Kde to je?" „Kolik je vám let?" „Jak se jmenujete?" „Jste manželé?" (radost z kladný odpovědi) „Máte děti?" (soucitnej pohled na mě po záporný odpovědi, občas poznámka „Nefunguje?") „Co děláte doma za práci?" „Kolik vyděláváte?" „Jak jste dlouho v Indii?" „Jste tu poprvé?" „Kde už jste byli?" „Jak se vám tu líbí?"... Po čase jsme si mohli odpovědi nahrát a jen je dotyčnýmu pouštět, páč scénář rozhovoru byl nemlich stejnej, maximálně se lehce změnilo pořadí otázek.

  Milym překvapenim pro nás bylo, že Indové se opravdu rádi fotí, starý, mladý, děti, prostě všichni. Časem to bylo až lehce na obtíž – fotíte si barák a před objektiv se Vám v mžiku poskládá celá rodinka i s 36 dětma a prababičkou. Každou chvilku za náma běhali lidi, jestli se s nima můžeme vyfotit: „A kde máte foťák?" „Nemáme, vyfoťte si nás na váš." Pánbů ví, co jim na tom dělalo radost, asi fakt, že s náma pocestujou do Evropy aspoň v elektronický podobě...

  První dny tedy byly hlavně o zvykání – po chvíli už nás uprostřed ulice nepřekvapovaly krávy ani prasátka, zvykli jsme si na všudypřítomný troubení a strašlivej provoz, i naše nosy trošku přivykly zdejšímu silně aromatickýmu prostředí. A pochopili jsme, že v Indii je prostě všeho hodně: lidí, aut, rikš, odpadků... a když něco smrdí, smrdí to hodně. Na druhou stranu to samý platí o jídle, který se dá koupit všude na ulici a většinou voní nádherně!

  Třetí den jsme poprvé okusili krásy indickýho vlakování a vyrazili do Agry, kde je k vidění mj. světoznámej Tádžmahál a spousta jinejch krás, ale o tom zase příště...

  Víc fotek najdete v galerii... 

3.03.2010
Indie, část 2 – Uttarpradéš

Z Dillí naše cesty vedly do svazovýho státu Uttarpradéš, kde jsme prozkoumali Ágru a Váránasí.

  Pokračuju, kde jsem posledně skončil – ve vlaku z Dillí směr Ágra, což je asi dvoumilionový město na samym západě Uttarpradéše, dlouhou dobu sídelní město mughalský dynastie. Naše první zkušenost s indickym vlakem byla vcelku krátká (na indický poměry jel ultrarychle, 200 kiláků za 2 hodiny) a příjemná, páč jsme si zaplatili AC Class (obdoba 1. třídy u nás), dokonce nám tam přinesli i jídlo...  vlak ani neměl zpoždění, takže v půl devátý už jsme si to štrádovali ulicema čtvrti Tádž Gaňdž v Ágře se spoustou hotýlků a střešních hospůdek. Ubytovali jsme se ve špinavý špeluňce, kde naposledy měnili povlečení, když dostavili Tádž Mahal. Nadlábli jsme se v hospůdce na střeše, pozorujíce místní zajímavost – cvičitele holubů a jejich cvičence... To se takhle ráno na střechy okolních domů vyhoupne partička místních, začnou zběsile hvízdat a přitom mávat vlaječkama jako šílený. Nad hlavama jim krouží hejno holubů ve spořádanejch formacích a „lítají, jak páni pískají". Pěkně se to sledovalo, ale my už museli mazat vomrknout Tádž Mahal.

  Jet do Indie a nevidět Tádž Mahal zkrátka nejde! A tak jsme si i my koupili značně předražený vstupenky (za posledních pár let narostlo vstupný dvacetinásobně), úspěšně odpálkovali desítky naháněčů a za mohutnou branou z červenýho pískovce se kochali velikostí a krásou slavnýho mramorovýho mauzolea. Tádž Mahal je totiž velkej a krásnej. A jinak úplně přesně takovej, jak ho zná každej z fotek. Takový to genius loci se nějak nedostavilo, možná kvůli hromadě turistů, co se tam hrnula s náma. Stojí na břehu řeky, uprostřed krásně udržovaný zahrady, na vysoký podestě a z každý strany ho hlídá jedna mešita. Tenhle hromskej barák stavělo v 17. století přes třicet let asi dvacet tisíc lidí, pro Mumtáz, manželku mughalskýho císaře Šáhdžahána, tehdejšího muslimskýho vládce většiny Indie. Stěny Tádž Mahalu jsou vykládaný ametystem, onyxem, jadeitem, perletí a snad všema známejma drahejma šutrama.

 Odpoledne se nám podařilo usmlouvat fajn cenu u rikšáků, který nás pak až do večera vozili po celý Ágře a okolí. Napřed nás vzali k Chini-ka-rauza, rozpadající se nehezký hrobce s hromadou hezkejch špinavejch dětí, nadšenejch z propisek, který od nás dostaly (napřed je reklamovaly, že nepíšou, když jsme jim ale ukázali jam se vysunuje hrot, už to bylo fajn).

  Pak jsme hodili voko na hrobku Itimáduddaula, kterou pánbůví proč rikšáci nazývaj‘ „Bejby tádž", asi proto, že je malá (ale možná právě o to hezčí). Tady se mi nepodařilo zbavit se samozvanýho průvodce, kterej si pak vyžádal nekřesťanskou gáži a když jsem mu dal 30 rupek, nehezkými slůvky mě vyprovázel .

  Před setměnim jsme ještě hnali okolo místních slumů do vesničky Katčpura, odkud je za soumraku úžasnej výhled na Tádž Mahal. A po setmění je na něj zase hezkej výhled ze střešních hospůdek v Tádž Gaňdži (dlouho jsem v jedný čekal s foťáčkem a stativem, až se v noci rozsvítí, ale tyhle vymoženosti do Indie ještě nedorazily).

  Ráno jsme si prvně užili cestu indickym autobusem, páč jsme se potřebovali přemístit do asi 40 kiláků vzdálenýho Fatéhpur Síkrí, bejvalýho sídelního města největšího mughalskýho vládce Akbara. Autobus vypadal, že dosloužil tak před padesáti lety, čehož ale řidič vůbec nedbal a jel s ním rallye, takže cesta byla celkem strastiplná – taky proto, že na místě pro dva nás sedělo sedm. Ve Fatéhpur Síkrí stojí úžasná mešita, vystavěná na počest věhlasnýho súfískýho světce Salíma Číštího, kterej je pochovanej v mramorový  hrobce uprostřed.

Hned vedle mešity stojí perfektně zachovalej královskej palác s hromadou pavilonů, umělejch jezírek a nádvoří. Celej komplex se vypíná vysoko nad vesničkou a působí vskutku monumentálně, těžko člověk pochopí, proč se po patnácti letech Akbar odstěhoval zpátky do Ágry a ponechal palác svýmu osudu (prej tam bylo málo vody)...

  Po ještě strastiplnější cestě zpátky nás čekala Ágra Fort, obrovská pevnost s (jak jinak) krásnym palácem a výhledem na Tádž Mahal, kam se Akbar přestěhoval z Fatéhpur. Pevnost je skrznaskrz prolezlá vopicema, který šplhaj‘ po dívanech a altáncích a vesele se rvou. Makaci v Indii nejsou ale zdaleka tak drzí jako třeba na Bali – Indové je často mlátěj‘ holema, tak maj‘ z lidí celkem respekt.

  Večer jsme podstoupili skutečný indický vlakování, páč tentokrát jsme si zaplatili takzvaný Sleeper Class, což je druhá třída „lůžkovejch vozů". Pokud chcete vědět, jak vypadaj‘, představte si náš lůžkovej vůz, odmyslete si skla v oknech, dveře od kupíček a přimyslete si hromadu špíny, vody (doufejme) na podlaze, nějaký ty švábíky s krysičkama a hromady hlučících Indů, který na sobě ležej‘ v mnoha vrstvách (na jedno lůžko se jich vejde až sedmnáct). Spát se tam pravda moc nedá, páč jedna z velmi oblíbenejch kratochvílí místní omladiny je pouštět si ve tři ráno všechny písničky, který maj‘ v mobilu – čim hlasitěji, tim větší paráda. Na každý zastávce tam taky naklušou prodejci a nabízej‘ vám čaj a různý baštizny. Baťohy jsme nechávali zamčený zámkem na kolo na podlaze pod sedačkama, druhej den ráno jsme mohli všechny věci ždímat...

  Přes veškerý strasti jsme zdárně dorazili do Váránasí, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst hinduismu, ležícího na břehu posvátný řeky Gangy.

  Váránasí, dneska asi dvoumilionový město (na indický poměry vesnice) patří mezi nejdýl osídlený města světa a už odpradávna je považovaný za nejsvatější místo na zemi. Je to město života a barev, ale taky město smrti. Denně se sem sjíždí z celý Indie tisíce poutníků, aby provedli očistnou koupel v posvátný Ganze. K tý je snadnej přístup, díky tzv. ghátům, širokejm schodum, který se v dýlce několika kilometrů táhnou po levym břehu Gangy. Pravej břeh je naopak úplně neosídlenej, pro smrtelníky zapovězenej. Každej ghát slouží k jinýmu účelu. U jedohose provádej‘ rituální očistný koupele, u druhýho se pere prádlo... Nad každym ghátem je chrám, zasvěcenej některýmu z řady hiduistickejch bohů.

  Nejzajímavější a nejtajemnější jsou spalovací gháty. Hinduisti věří, že pokud jsou po smrti spálený ve Váránasí a poté jejich popel spočine v řece, vymaní se z koloběhu životů a dosáhnou okamžitýho stavu spásy neboli mókši. Proto sem jezdí celá spousta Indů trávit poslední dny, měsíce, ale i roky života, doslova čekat na svojí smrt. Kremaci provádej dómové (strážci ghátu) 24 hodin denně přímo na břehu řeky. Taková kremace ale vůbec neni levná záležitost. Padne na to asi tři sta kilo dřeva, který je v Indii celkem vzácný, k tomu speciální sárí pro zemřelýho, santalový dřevo proti zápachu a další rituální propriety... Když se k tomu připočte ještě cesta celý famílie do Váránasí (kremace musí proběhnout nejpozdějc 12 hodin po smrti), vyjde to klidně na padesát tisíc rupek, což je i pro početnou rodinu celkem balík. 

  Tělo se nejdřív odnese na speciálních bambusovejch nosítkách vykoupat do Gangy. Pak nejbližší příbuznej (většinou prvorozenej syn, kterýmu pro tuhle příležitost oholej hlavu)  nalije vodu z Gangy nebožtíkovi na obličej a do pusy. Pak následuje poslední fotografování. To už je ale připravená hranice... Kremace trvá asi tři hodiny, takže je to pro rodinu celkem dlouhá a drobet traumatizující podívaná. Nakonec vezmou popel a rozpráší ho do Gangy. Ne vždycky ale shoří úplně všechno, což dobře věděj‘ pejskové, který čekaj‘ u ohňů „na vejslužku"... Kliku maj‘ akorát děti, těhotný ženský, postižený (v Indii považovaný za vyvolený), svatý muži a lidi, který uštknul had – ty kremaci nepotřebujou – jen je zabalej‘ do barevnejch hábitů, zatížej‘ šutrem a hoděj‘ doprostřed Gangy.

  U Ghátu Manikarnika hoří v jakoukoliv denní dobu patnáct ohňů najednou a co deset minut nesou dalšího nebožtíka na očistnou koupel. Pohled na těla, spalovaný na otevřenejch ohních, je celkem silnej zážitek. Focení je naprostý tabu, ale jinak s turistama nikdo nemá problém. Některý šikulové si z toho naopak udělali fajn živnost – hned po příchodu se Vás ujme chlapík, kterej Vás napřed zatáhne do místa bez úniku – jakože „Mějte úctu k rodině a pojďte tadyhle stranou". Tam Vám začne vysvětlovat, jak to tam chodí, pak přejde v lamentaci, jak je dneska dřevo drahý a než se nadějete, už je kolem Vás šest chlapů a všichni z Vás tahaj‘ nehorázný příspěvky na místní hospic a kremaci nemajetnejch. Když jsme odmítli a začali zdrhat, byli drobet agresivní. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že naše karma je nadobro v pytli a že přijdem‘ do pekla....

  Po ghátech kolem Gangy posedává hromada tzv. svatejch mužů. To jsou chlapíci, který si mnohdy půl života vesele hospodařili a na starý kolena (někdy i na mladý) se rozhodli, že všeho nechaj‘, opustěj‘ rodinu a začnou se jen tak potulovat Indií. Objížděj‘ poutní místa a žijou jenom z almužen. Na první pohled se poznaj‘ většinou podle žebrací misky, trojzubce, kterej nosej‘ přes rameno a podle vodorovnejch čar nebo vlnek, namalovanejch  na čele. Celý dny jen tak polehávaj, nebo se procházej městem, tu se zastaví a prohodí pár slov s místnim, poprosí o ňákou tu rupku a zase kráčí dál. Žebránim se uživí, páč „dávat almužnu káže v Indii dobrý mrav"...

  Centrum Váránasí je tvořený spletí křivolakejch uliček, kde chválabohu neprojede ani motorikša, takže tam nesmrděj vejfukový plyny a o to víc můžete vnímat vůni místního koření, vyhlášenejch sejrů, a kravinců, kterejch je tu víc než jinde... Potkat se s krávou takhle po setmění v uličce široký přesně na šířku krávy, není vůbec legrace – kráva se zkrátka neuhne a když se rozhodne jít, tak jde... Nejeden turista už prej utrpěl nehezkej úraz... Ani po třech dnech se nám nepodařilo v uličkách zorientovat a vždycky jsme se nechali unášet davem v naději, že někdy vyplujeme na povědomym místě....

  Místní jsou tu podnikavější než jinde. Děti uměj‘ anglicky už v ranym věku, páč bez angličtiny by ten sedmiletej veslař jen těžko nahnal turisty na svůj „výletní člun", jedinej zdroj obživy...

  Pokud např. v Lonely Planet doporučej‘ nějakej hotýlek, do roka se jmenuje deset hotelů v okolí úplně stejně – a najděte pak ten správnej :-). My jsme např. bydleli v hotelu Shanti. V průvodci o něm psali, že jako jeden z mála nedává provize naháněčum – takže když jsme k němu chtěli dovézt rikšákem, dozvěděli jsme se postupně, že vyhořel, že zkrachoval, že se přejmenoval apod. Kousek vedle hotelu Shanti pak lákal nápis do Real Shanti, ještě o kousek dál stál New Shanti a Old Shanti.

  Náš hotel byl ale (doufejme) ten pravej, se střešní hospůdkou v sedmym patře, poskytující úžasnej výhled na Gangu a spalovací ghát, a taky na střechy okolních domů, kde se navečer setkávaj‘ sousedi, aby poklábosili a nebo pouštěli draky (oblíbená toť kratochvíle Indů jakýhokoliv věku). Jídlo bylo za hubičku a výborný, ačkoliv jsme se museli řídit pravidlem: co oči nevidí, to žaludek nebolí. Bylo nám např. jasný, že sejra do výtečnýho Malai Kofta kupoval kuchař na místnim tržišti (což nás trochu děsilo, když jsme si vzpomněli, že prodavač musí vždycky tlesknout, aby se pod shlukem much objevil sejra)...

  Po ghátech se člověk vydrží procházet celý hodiny a jen pozorovat lidi, jak tam posedávaj, prováděj‘ hromadný meditace a modlitby či rituální i osobní očistu, perou prádlo, hrajou kriket, naháněj turisty na projížďku lodičkou, nebo jen tak pospávaj‘ na svym člunu u břehu.

V jednu chvíli jsme mysleli, že nás šálí zrak – v Ganze se koupala Francouzka (jak jsme pak zjistili) i se svejma malejma dětma... Jestli děti ještě žijou, nevíme... Po setmění se hromada Indů schází u hlavního ghátu, kde se koná tzv. Ganga pudža. Pět brahmánskejch kněží provádí rituální modlitbu. O hudbu se stará bubeník a hráč na harmonium, všichni nadšeně zpívaj‘ a tleskaj‘.

  Ani my jsme si nenechali ujít možnost projet se po Ganze a tak jsme za rozbřesku nastoupili na lodičku, nechali se vozit kolem ghátů a poslali po řece svíčku pro štěstí. Veslař vysvětloval podrobnosti kremací apod., mimo jiný tvrdil, že v Ganze žijou delfíni... Když jsme pozorovali okolní vodu, ve který plavou nafouklý zdechlý zviřátka, a kde podle průvodce už jen namočení nohy znamená vážný zdravotní problémy, silně jsme o tom pochybovali. Po projížďce jsme se zkámošili s partou veselejch chlapíků, který na ghátu tajně popíjeli nějakou lacinou whisku. Napitej Ind je celkem vzácnej úkaz, zato haš a herák tam nabízej‘ na každym rohu...

  Když jsme si donasytosti užili Váránasí, popojeli jsme do nedalekýho Sárnáthu, jedný s nejstarších buddhistikcejch stúp. Na tomhle místě měl totiž Buddha v 6. století př. n. l. svojí první promluvu poté, co dosáh‘ osvícení. Na jeho počest tam nechal postavit ve 3. stol. př. n. l. obrovskou stúpu Ašóka, tehdejší buddhictickej vládce Indie. Taky tam nechal vztyčit slavnej Ašókův sloup, jehož hlavice se čtyřma lvama je dodneška ve státnim znaku. Kolem stúpy vyrostlo během dalšího tisíciletí asi 30 klášterů, kde žilo okolo třech tisíc mnichů. Když přišli do Indie muslimové, začal buddhismus upadat a na Sárnáth se na dalších tisíc let zapomnělo. Dneska je to ale jedno z nejsvatějších buddhistickejch poutních míst. V parku kolem 35 metrů vysoký stúpy pobejvá spousta mnichů, buď hromadně meditujících, nebo obcházejících stúpu po směru hodinovejch ručiček (což je cesta k nirváně).

  O kousek dál je zajímavej džinistickej chrám, kde nám místní mnich (či co byl zač) zaujatě vysvětloval, jak se to s těma džinistama má. Ortodoxní džinista nezabije za celej život nic živýho, ani omylem. Chodí nahej a bos, na puse má roušku, aby náhodou omylem nevdech‘ nějakýho broučka. V  ruce má metličku, kterou si opatrně zametá cestu před sebou, aby toho broučka omylem nezašláp‘... Nikdy se nestřihá ani nemyje, jí jen ze země, chodí jenom pěšky a spí jen na jednom boku (pánbůví, z proč)... Musí bejt asi celkem nepříjemný, když po padesáti letech takovýho života nakonec omylem zašlápne chrousta a jde direkt do pekla.

  Zpátky ve Váránasí jsme ještě zašli do opičího chrámu (tam si opic považujou, takže se nebojej‘ – a jsou drzý jako vopice). 

  V noci jsme vyrazili na vlakový nádraží, který působilo celkem divoce (tisíce lidí pospávajících všude, takže nebylo kam šlápnout), jízdní řád nějak chyběl a u okýnek nikdo nemluvil anglicky, takže jsme museli drobet přebíhat z nástupiště na nástupiště, abysme našli náš vlak.

  Ten byl ještě špinavější a přecpanější než minule, ale přesto jsme zdárně dojeli do Satny, městečka v dalšim svazovym státě, Madjapradéši. Ale o tom zase někdy jindy.

2.03.2010
Indie, část 3 – Madjapradéš

Poslušně hlásím, že jsem opět zde, abych opět navázal předchozí povídání, tentokrát o Madjapradéši...

  Madjapradéš je největší indickej svazovej stát, asi 4x větší než Čechy, kde žije něco kolem 60 milionů lidí. Najdete ho ve střední Indii, jihozápadně od Uttarpradéše. My jsme ho začali poznávat v Satně, nehezkym čtvrtmilionovym „městečku", odkud jsme se chtěli dostat do starobylýho Khadžuráha. Koleje tam nevedou, proto jsme se nechali rikšákem hodit na autobusový nádraží, pokecali s místní omladinou (kterou nejvíc zajímalo, kolik mám žen a milenek) a nastoupili na první delší cestu busem. Dálkový autobusy nejsou obvykle právě zánovní, řidiči si je ale většinou krásně vymódí – hrajou všema barvama a řidičova „kabinka" je plná soch bohů, oltáříků s obětinama apod. Postupem času jsme pochopili, že je to nutnost – při stylu jízdy indickejch šoférů za nima musí stát celej pantheon bohů, aby měli šanci přežít. Některejm nepomůžou ani všichni svatý – jak jsme se přesvědčili cestou, při pohledu na autobus na střeše, hned vedle mrtvý krávy (takže řidič, chudák, nejspíš rovnou mazal do pekla). Jinak jsou autobusy vážně celkem divočina – vymlácený sklo okna kabinky řidiče přímo před vaší sedačkou, kdy se při každym prudšim (tzn. každym) zabrždění bojíte, že se nabodnete na střep, všude koukaj‘ hřebíky, kusy trubek a vůbec... Soukup z BeSiPu by se obracel v hrobě (kdyby už byl mrtvej).

  Když nás autobus po čtyřhodinový cestě dovez‘ na místo, strhla se o nás bitva naháněčů (kromě nás v autobuse nebyl žádnej turista). Utvořil se kolem nás velkej shluk a každej se snažil protlačit do první řady, aby nám nacpal vizitku hotelu, do kterýho by nás rád dopravil... Nakonec jsme se rozhodli pro cyklorikšáka nad hrobem, kterej vypadal, že bez bakšiše nedožije rána. Když ale málem vypustil duši už cestou, radši jsme slezli a nechali si vézt jenom bagáž (beztak jsme byli rychlejší než von).

  Khadžuráho je malinká vesnice, kolem který je rozesetá spoust hinduistickejch a džinistickejch pískovcovejch chrámů, vystavěnejch dynastií Čandélů (o níž se toho moc nedochovalo) v 10. až 12. století našeho letopočtu. Jsou krásně zachovalý a do devatenáctýho století stály stranou zájmu, zarostlý v džungli. Z původních čtyřiaosmdesáti se jich dodneška dochovalo jen  pětadvacet. Když je v devatenáctym století objevil Angličan T. S. Burt, zhrozil se. Chrámy maj‘ totiž velice zajímavou výzdobu -  na jejich stěnách se v několika řadách nad sebou oddávaji milostnejm radovánkám tisíce kamennejch párů (a nejen párů), snad ve všech myslitelnejch polohách (a několika nemyslitelnejch – dlouho člověk musí kroutit hlavou, aby věděl, „jak to vlastně patří". Pro puritánsky vychovanýho anglickýho důstojníka to byl pořádnej šok, dívat se na (jak si poznamenal do deníčku): „Extrémně nestydané a urážlivé sochy; potupná, neřkuli odporná díla, kterými tvůrci znesvěcovali své stavby". No, je fakt, že detailní plastický vyobrazení soulože s koněm leckoho rozhodí i dneska...

  Odpolední obchůzku chrámů jsme začali východní, odlehlejší částí. Cestou nás odchytla místní omladina, která nás už nehodlala nikdy opustit. Uměli celkem dobře anglicky, tak nám vyprávěli, co se učej‘ ve škole, co celý dny dělaj‘ a podobně... Ke chrámum s náma nesměli, asi aby se nezkazili. Zato o sochách hodně rádi mluvili. K večeru nás vzali na návštěvu do jejich školy. Ta jela na etapy, ještě večer tam měl kantor asi 10 žáků. Když jsme viděli, jak třída vypadá (jen holý stěny a udusaná hlína, na který seděli různě starý svišti od sedmi do dvanácti let) a když nám učitel vyprávěl o tom, že na vesnicích učej‘ jen dobrovolníci, páč na učitele nejsou peníze, zželelo se nám jich a přispěli jsme nějakou tu rupku (ač do dneška nevíme, jestli všechno nebylo jen narychlo zinscenovaný divadlo – Indové jsou v tomhle směru skutečně podnikavý a na to, jak vytáhnout prachy z naivních turistů, maj‘ skutečně sofistikovaný fígle). Děcka pak pochopitelně chtěly bakšiš za „průvodcovství", což jsme odmítli a koupili jim aspoň samosu (trochu ohnivý pečivo plněný zeleninou, který je k dostání na každym kroku). Nakonec jsme jim museli zdrhnout, abysme se jich vůbec zbavili...

  Večer jsem si poprvé dal mutton meat, což, jak se ukázalo, nebylo ani tak skopový, jako spíš kozí maso... Že to nebyl dobrej nápad, jsem si řikal na záchodě přes noc asi dvacetkrát a pak ještě pár dní mockrát. V místních hospodách sice obvykle maso uchovávaj‘ v mrazácích, ale místní dodávka elektřiny není právě spolehlivá. Občas vypnou proud i na den a maso halt rozmrzne.. a zase zmrzne... a rozmrzne... a pak ho dostanu na talíř já...

  Druhej den jsme navštívili západní část chrámů (který jsou blíž u sebe a všechny v přijatelný vzdálenosti od záchodů). Tam jsou k vidění nejzachovalejší, největší a taky na výzdobu nejbohatší chrámy Khadžuráha. Největší a nepůsobivější z nich, Kandarija Mahadéva postavili v 11. století a zasvětili Šivovi, jednomu ze tří hlavních hinduistickejch bohů. Tady se sochaři vyřádili nejvíc – sochy všech velikostí „dováděj" ve třech řadách nad sebou a stěny chrámu jsou jima pokrytý zvenku i zevnitř od podlahy až po střechu. I zobrazení párů je tu nejodvážnější a proto okolo  běhá nejvíc nadšenejch turistů i jejich průvodců, který prokládaj‘ svojí přednášku lascivníma vtípkama...

  Na důvod vzniku reliéfů s erotickou tematikou existuje několik teorií. Podle jedný je to ilustrativní doplněk Kámasútry, který měly sloužit jako návod k milování (asi pro čtenáře s malou představivostí), jiná říká, že se jedná o zobrazení svatebního veselí boha Šivy a bohyně Parvátí. Mně se nejvíc líbí hypotéza, že sochy měly sloužit pro zabavení bohů a udržení jejich dobrý nálady, aby pak neposílali na nebohý Indy žádný pohromy...

  Celej komplex obklopuje anglickej trávník, kterej udržuje rojnice „lidskejch sekaček" škubajících trávu ručně. Ti movitější maj‘ srp...

  A pak zase busem zpátky do Satny a dál vlakem do Jabalpuru, asi milionovýho města, kde jsme jen přespali v předraženym hotelu (o kterym nám mimochodem napřed řikšák tvrdil, že vyhořel, pak že je plnej, pak nás „omylem" dovez‘ k jinýmu a když jsme ho konečně donutili k cestě k tomu správnýmu, stejně za nás ještě dostal bakšiš). Ráno, po třech hodinách spánku, jsme nastoupili sedmihodinovou jízdu předpotopnim autobusem, se čtyřma dalšíma lidma na svousedačce. Inu, ideální začátek Štědrýho dne...

  My ale doufali, že právě tenhle Štedrej den pro nás bude nezapomenutelnej, protože jsme mířili do Národního parku Káhna, jednoho z mála doposud civilizací prakticky nepoznamenanejch míst panenský madjapradéšský džungle, kde žije spousta druhů opic, ptáků, antilop a hlavně několik desítek volně žijících tygrů. Ještě před sto lety jich žilo v Indii asi 40 tisíc, za poslední století byly ale nakolik zdecimovaný, že hrozilo jejich úplný vyhynutí. Před pár lety proto lov tygrů indická vláda zakázala, což ale nebrání pytlákum vesele vraždit dál (pokuta za lov je mnohonásobně nižší než zisk z úlovku). Dneska se celková indická populace tygrů pohybuje někde okolo tisícovky, z toho asi tři sta kočiček žije právě v Madjapradéši.

  Park je sice obrovskej (okolo dvou tisíc čtverečních kilometrů) a tygrů tam běhá jen pár, takže potkat ho je fakt klika, to nám ale nebránilo, abysme plni optimismu, hned po ubytování v docela pěknym komplexu bungalowů, vystavěnýho na mýtince vyrvaný místní džungli, zaplatili hříšný prachy za džíp s průvodcem, kterej nás zaveze do srdce „kiplingovy džungle" (Kipling v ní nějakej čas pobyl a Kniha džunglí se prej odehrává právě tady).

  Džípy nemaj‘ střechu a z vyvýšenejch sedadel je do krajiny krásnej výhled. V okolních lesích se to jenom hemží zviřátkama – po stromech skáče hromada hulmanů posvátných (dlouhoocasejch opic), po savaně se prohánej‘ stohlavý stáda jelenů čitalů i antilop sambarů, divokýho turu gaurů, sloni i pávi, nad hlavou nám kroužej‘ papoušci i orli ale tygr nikde... Teda k vidění byly jeho stopy, dráp i trus, ale samotnou kóču jsme přes veškerou průvodcovu snahu nepotkali... Po třech hodinách bezcílnýho bloumání po prašnejch cestách parku se začalo stmívat a my jeli smutně zpátky do vesnice oslavit Štedrej večer. Netřeba asi zdůrazňovat, že hinduisti Vánoce extra neprožívaj‘. Přesněji řečeno, v Kánze o nich nikdo nevěděl... Chtěli jsme si užít pořádný štědrovečerní hody, ale vesnička u parku na nic takovýho není zařízená, tak jsme si objednali jedno ze tří jídel, který nabízela tmavá a prázdná hospůdka v našem resortu. Když nám po dvou hodinách kuchař přines‘ odporně zapáchající jídlo se zkaženym sejrem a žluklym máslem, poděkovali jsme se a vyrazili na hostinu jinam... Jinou hospodu ale už vesnice nenabízela, koupili jsme si teda chipsy s colou a na pokoji zasedli ke štědrovečerní tabuli. No co, aspoň jsme díky půstu měli nárok vidět zlatý prasátko. Nebo zlatýho tygra... Dohodli jsme se totiž, že vyrazíme do džungle ještě jednou. Možná v Indii znaj‘ aspoň Santu a ten přece naděluje až pětadvacátého – třeba svůj dárek dostaneme taky až zejtra...

  Ráno jsme vstávali v půl šestý do příšerný kosy – člověk by nevěřil, že ve střední Indii v nížinách taky mrzne... Nabalený snad ve všem oblečení jsme na bidýlku otevřenýho džípu i tak klepajíce kosu okoukli postupně znovu všechny včerejší zviřátka a postupem času začali propadat depresi. Na tygra mít kliku halt nebudeme. Průvodce sice zajížděl do nejodlehlejších končin, každou chvilku zastavoval a zkoumal kdejakej zvuk, ale bylo to prd platný. Po čtyřech hodinách jsme už jen apaticky seděli a těšili se na teplej oběd. Když vtom jsme si na křižovatce cest všimli, jak si to jeden štráduje prostředkem vedlejší cesty přímo k nám! Vlastně jedna.  Prej sedmi až osmiletá samice, jak nás informoval průvodce.

  Dali jsme jí přednost zprava, takže pár dalších kiláků kráčela líně pár metrů před náma a my jen pomaloučku jeli za ní a zběsile mačkali foťáky... Absolutně se náma nenechala vyvézt z míry a vykračovala si prostředkem cesty, jakoby jsme byli vzduch. Na moment zmizela do lesa, aby se pak objevila přímo za náma. Když se přiblížila tak na pět metrů, nevěděli jsme, jestli se nemáme bát, ale průvodce byl v naprostym klidu. Doufali jsme, že ví, co dělá. Tygři nemaj‘ v džungli přirozenýho nepřítele a počínaj‘ si poměrně neohroženě. Loví v noci, takže přes den se asi není čeho bát. Ačkoliv pár lidí, který si vyrazili jen tak na procházku, tam už rozsápali (od tý doby zakázali v parku pěší turistiku).

 V jednu chvíli průvodce přeci jen znervózněl, to když na nás začala tygřice výhružně řvát a naznačovala, že už bysme měli pomalu jet... My ale popojeli jen „mimo doskok" a sledovali její línou procházku ještě další hodinu. Nerušeně si kráčela dál, tu si zaskočila napít se do potoku, tu se zase šla otírat o strom. Po pár kilometrech znova odbočila do lesa a za chvilku si to střihla těsně před našim džípem na druhou stranu cesty, kde zmizela v džungli už nenávratně.

  Na zpáteční cestě kolem nás ještě na rozloučenou proběhlo divoký prase a zakroužila sova s ledňáčkem a nám svítily oči nadšenim až do večera. Přeci jen na nás Ježuch nezapomněl.. Nebo Santa? Nebo Bráhma? Nebo Jan Tleskač?

  Po obědě nás čekala další strastiplná cesta busem zpátky do Jabalpuru, kde jsme si fajnově česko-hidsky pokecali s rikšákem, kterej se rozhodl, že se nenechá odradit našim „ne" a pronásledoval nás několik kiláků a dokonce čekal před hospodou, až se najíme. Nakonec se nám ho zželelo a nechali jsme si od něj za pár rupek vozit aspoň bagáž... Večer jsme na nádraží při čekání na vlak do Bhópálu pozorovali práci gangu dětskejch žebráků a jejich dospělýho „pasáka", kterýmu co chvilku nosili odevzdat vydělanej peníz...

  Na Štěpána, po další bezesný noci ve vlaku, plný krásnejch indickéjch melodií lynoucích se z mobilů místní omladiny, nás čekal v Bhópálu, hlavnim městě Madjapradéše, přesun na autobus směr Sánčí, komplexu buddhistickejch stúp a klášterů.

  Kláštery, stúpy a chrámy na stometrovým kopci nad vesničkou Sánčí postupně vznikaly od 3. století př. n. l., kdy nechal postavit buddhistickej císař Ašóka (první vládce indický veleříše) tzv. Velkou stúpu a vztyčit další mnoha sloupů se lví hlavicí, na počest svý svatby s holčinou z nedaleký vesnice... Velká stúpa je asi 16 metrů vysoká, průměr má 35 metrů a patří mezi nejstarší sakrální stavby Indie. Je úžasně zachovalá. Když buddhismus začal  ztrácet na významu, zmizel celej komplex během pár let v bujný vegetaci a jen díky tomu zůstal ušetřenej nájezdů muslimů, včetně mughalskýho vládce Aurangzeba, kterej zničil všechno neislámský, co mu přišlo do cesty. Samotná stúpa tvoří dokonalou polokouli a obklopujou jí dva ochozy s třímetrovou balustrádou a úžasnejma tóranama (vstupníma branama) z každý světový strany. Tórany byly dostavěný později, asi  v 1. století n. l. a jsou doslova posetý bohatou reliéfní výzdobou, znázorňující výjevy z Buddhova života, se spoustou postav lidí, bohů, zvířat i symbolů. Okolo je spousta menších stúp (v jedný z nich se našly relikvie dvou nejvěrnějších Buddhovejch žáků) a celá řada více či méně zachovalejch klášterů a chrámů, který tu postupně vznikaly až do 10. století, kdy indickej buddhismus vytlačil bráhmanskej hinduismus a islám. Některý stavby působěj‘ díky sloupoví jako řecký chrámy.

  Při naší návštěvě se komplex jenom hemžil turistama a výletníkama, vesměs Indama. Jakožto jediní zástupci evropský rasy jsme způsobili celkem rozruch a za chvilku se na nás utvořila fronta na focení a „interview". Po fotografování s pětadvacátou skupinkou nám došla trpělivost a začali jsme se schovávat, místní dorostenci si nás ale stejně našli... Madjapradéš patří mezi celkem málo turisticky navštěvovaný státy, potkat Evropana je proto pro místního malej svátek. Díky tomu tu taky nejsou domorodci turismem tak zkažený a naháněčů je mnohem míň než jinde...

  Na vesnickym tržišti jsme objevili neúžasnější sladkost na světě – kokosovou samosu, který jsme spořádali asi 3 kila; večer mi pak otrnulo a dal jsem si v dhabě (pouliční hospůdce) další baštu s masem – tzn. záchodová story začala nanovo. Na místní prevíty jsou všechny endiarony krátký.

  Zpátky v Bhópálu jsme omrkli místní bazaar a Perlovou mešitu, plnou malejch muslimů, vztekle se dožadujících focení...  Při večeři byl z terásky hospůdky krásnej výhled na bhopálský Horní jezero, který brázdily stovky lodiček všech tvarů a velikostí...

  Večer jsme potkali početnou skupinu muslimů v průvodu za rakví, který se co chvíli zastavili a do rytmu zvláštního popěvku se zuřivě mlátili do prsou. Místní nám vysvětlil, že to neni pohřební průvod, ale muslimská oslava novýho roku – Muharram.

  Cestou k nádrží, na vlak do Džaipuru, hlavního města Rádžastánu, jsme neodolali a dali si u stánku drink, kterej na místě lisovali přímo ze třtiny, takže jsme si pak sranděru užili oba... O Radžastánu zase příště.

1.03.2010
Indie, část 4 – Rádžastán

Po dlouhý době se konečně dostávám k dalšímu popisu našeho putování Indií, tentokrát z Rádžastánu.

  Rádžastán je druhej největší svazovej stát Indie. Ze západu sousedí s Pákistánem a na většině území se rozkládá poušť Thár, jedna z nejsušších na světě. Navzdory poušti je ale Rádžastán plnej barev a vůní. Dřív se na území Rádžastánu rozkládalo osmnáct království, který proti sobě povětšinou válčily a tak má každý větší město mohutnou pevnost. Rádžastánem vedla hedvábná stezka a tak si, po zavedení „průchodnýho" přišli rádžové a městský radní na pěknou rupku, což poznáte hlavně podle krásy a pompéznosti paláců uprostřed pevností i hávelí (bohatejch měšťanskejch domů, obvykle s úžasnym zdobenim, vyřezánavym do pískovcovejch průčelí).

  První ochutnávku Rádžastánu jsme si dali v Džajpuru neboli Růžovym městě. Přízvisko město získalo podle barvy prakticky všech domů v centru, který ale podle nás byly spíš barvy cihlový... Uprostřed města je obrovskej a načančanej městskej palác, kterej si v 18. století sám navrhnul tehdejší rádža Džajsihn, kde můžete vidět mimo obrovskejch stříbnejch nádob na 4 tisíce litrů vody (v těch si vez‘ rádža vodu, když byl pozvanej vo Anglie, neboť anglický vodě nedůvěřoval J) taky přičmoudlýho Santu.

  Kousek od městskýho paláce si rádža navrhnul největší kamennou observatoř na světě Džantar mantar a ještě o kus dál nechal vystavět pro ženský od dvora Havá Mahal neboli Palác větru - ten má pět pater a sloužil hlavně na to, aby ženský mohly s balkonků neviděný pozorovat městskej cvrkot (pro tyhle účely sloužilo skoro 600 balkonků a ochozů s tesanejma okenníma mřížkama.

  V průvodci byla blíže nespecifikovaná zmínka o slonim trhu. To nás zaujalo a tak jsme se honili po celym městě a ptali se všech místních... Každej nás toužil někam zatáhnout, ale nikdy to nebylo na sloní trh. Místní omladina nás ale místo toho zavedla do zapadlejch uliček, kde se chystala oslava svátku Muharram. Napřed jsme navštívili čísi zahradu, kde na oslavu připravovali slona – navlíkli na něj spoustu hadrů a cingrlátek a pak ho úžasně pestrobarevně pomalovali. Dál nás kluci zavedli až přímo do centra dění, kde procházelo procesí nádherně vyzdobenejch slonů, každej si vezl svýho rádžu, občas i s rodinou.

  V ulicích pobíhala neuvěřitelná hromada lidí, většina mlátila do bubnů a kdo neměl, mlátil si aspoň do prsou. Děti byly namalovaný a nadšený, když jsme si je fotili.

  Aby džajpurští radní aspoň trochu snížili znečištění, zakázali vjezd do centra města pro auta i motorikšy. Teď tam lidi jezděj‘ na slonech.

  Ráno jsme vyrazili do muzea Indologie. Cestou se nás snažil rikšák přesvědčit, že maj‘ dneska inventuru. To už patří k místnímu koloritu, ale v tomhle případě jsme ho měli asi poslechnout. Zavřený sice nebylo, ale zato dost legrační. Lonely Planet o něm píše v superlativech, ale jak se nakonec ukázalo, jedná se o sbírku nejrozmanitějších cetek a kuriozit (typu: mapa Indie na zrnku rýže, dopis napsanej na vlase nebo skleněná postel), na kterou je místní průvodce (syn sběratele) neuvěřitelně pyšnej a vydrží o ní hodiny zaníceně vyprávět.

  Naše další kroky vedly ke Galtě (neboli Hnízdu), skupině 300 starejch chrámů kolem vodní nádrže, pár kiláků od města. Cestou do prudkýho kopce byl k vidění hotovej zvěřinec – opice prohánějící se na prasátkách, psi i kozy, všechno kolem nás vesele pobíhalo a škemralo o banány a jiný dobrůtky. U chrámů byly nádrže hned dvě – jedna pro lidi, kde se koupala skupina ženskejch v pestrobarevnejch sárí (pramen vyrážející ze skály vysoko nad městem, je posvátnej), druhá nádrž sloužila opicím, který tam udiveně pozorujou svůj odraz na vodní hladině

  Další bezesná noc ve vlaku, tentokrát směr Bíkanér, město na severozápadě Radžastánu, na hranici pouště Thár neboli Velké Indické poušti. Do Pákistánu je to odtud jen co by šikovnej kamenem dohodil. Uprostřed města stojí pevnost Džunagarh z 16. století a okolo ní se rozprostírá zachovalý starý město s hromadou hávelí. Štěstí stálo při nás, protože ve městě se zrovna odehrával Camel festival – slavnost, při který do všech možnejch krás navlíknou pro změnu velbloudy a vyrazí s nima na procesí městem. Holky vytáhnou to nejhezčí sárí, co doma najdou, na hlavu hoděj‘ vázu a šup do průvodu, společně a akrobatama a hudebníkama... Okolo pobíhaj‘ stovky místních. Velbloudi jsou vyzdobený nejen cingrlátkama, maj‘ taky do srsti vyholený složitý ornamenty. V Bikanéru má aspoň jednoho velblouda snad každej. V týhle části Rádžastánu je velmi častym dopravnim prostředkem a jejich chov zajišťuje majiteli poměrně slušnej zdroj příjmu. Jednou ročně tady probíhá největší velbloudí trh na světě.

  V Dešnóku, jen asi 20 minut busem od města mají zajímavou kuriozitku – chrám Kární Matá neboli krysí chrám. Nic pro slabší povahy. Všude okolo Vás, po zemi, stolech, oltářích i sochách se prohánej‘ tisíce a tisíce krys všech barev a velikostí. Lidi je chodí krmit a modlit se k nim. Posmíval jsem se Báře, že si vzala jen sandále, v polobotkách že se mi tam přeci jen bude běhat líp – ale jen do chvíle, než mi došlo, že vcházíme do hinduistickýho chrámu – jako všude jinde, i tady je vstup v botách zcela nepřípustnej... Nemáme celkem nic proti krysám, ale tohle nebyl zrovna náš šálek čaje... Místní věří, že když Vám „svatej hlodavec" přeběhne přes nohu, znamená to veliký požehnání. Když jsem byl požehnanej podruhý, řekl jsem si, že už jsme viděli dost. Ponožky letěly okamžitě do koše...

  Jednim z důvodů, proč lidi jezděj‘ do Bíkanéru je velbloudí safari – několikadenní výlety na velbloudech do pouště. Shodou okolností byl Silvestr a my si řikali, proč nepřivítat Novej rok na právě takovym safari, uprostřed Thárský pouště. To nám umožnil „Camelman", sympatickej chlapík z Vijay Gesthouse, kde jsme přespávali ve stanu na zahradě (pokoje neměl volný). Ráno jsme s ním a skupinkou deseti dalších lidí vyrazili do nedaleký vesničky, kde jsme si osedlali každej svýho velblouda a vyrazili napříč pouští. První zastávka byla na napojení velbloudů v nedaleký vesnici, kde na nás vesele mávalo veškerý osazenstvo. Naši hrbáči museli vypít snad pět hektolitrů vody, pili asi dvacet minut. Po hodině jízdy jsem se modlil, aby už byla zastávka na oběd – jízda na velbloudovi neni ani přinejmenším tak příjemná a romantická, jak na první pohled vypadá – z natřásání mezi hrbama máte za chvilku tak otlačenou zadnici, že máte chuť slézt a běžet vedle. Moje milá velbloudice Božka (její skutečný jméno jsem zapomněl a beztak se k ní nehodilo) taky trpěla silnejma větrama. Vlastně trpěl jsem já, ona působila celkem v pohodě. Obdivuju karavany, který jely přes pouště celej den, několik měsíců v kuse... Ale on si asi člověk zvykne na všechno... Oběd byl na pouštní poměry celkem opulentní.

  Uprostřed pouště toho moc nežije, jen tu a tam proběhne pouštní liška nebo gazela. Pak nezbylo než pokračovat odpolední částí toho mučení... Další asi 2 hodiny jsem proklínal Božku, Camelmana, safari i sebe, že jsem do toho šel dobrovolně a dokonce za to i zaplatil. Když jsme konečně dojeli do stanovýho tábora uprostřed pouště, nějakou chvilku jsem neměl ani pomyšlení na to sedat si. Bára to ale zvládla celkem bez úhony.

  Když nad pouští úchvatně zapadlo silvestrovský sluníčko a my spořádali véču, včetně vynikajícího dezertu gulab džámun, zatančili si všichni svorně kolem ohně za zvuku bubnu a harmonia dvou místních muzikantů a popíjeli rum, se kterym se Camelman vytasil – příjemný čekání na Novej rok. V noci na poušti trochu přikosívá, ale stany byly celkem teple vybavený... Ráno jsem si dal výlet po místních dunách a fotil si ještěrky, antilopy a orly, drobet jsem cestou zabloudil, takže jsem zmeškal snídani a musel šupajdit na zpáteční cestu (ta už se naštěstí odehrávala na vozíku za velbloudem).

  Zpátky v Bíkanéru jsme se jali prolejzat starý město, mj. se zajímavym džinistickym chrámem a nemocnicí pro krávy. Na místnim trhu jsme ochutnali tu nejlepší a zároveň nejsladší věc na světě, z mandlí, medu a čehosi blíže neidentifikovanýho (jmenuje se to tušim gunpa). Dal jsem si 2 nášupy a pak prožíval otravu cukrem.

  Následoval další výlet do pouště, tentokrát omrknout velbloudí dostihy... Marně jsme se za tmy snažili najít autobus zpátky... Ale ujali se nás 2 místní, že nás jako dovezou. Byli to sympaťáci – Ašak, majitel továrny na zpracování nějaký obilniny a jeho kolega (on se nazýval Ašakovym kamarádem, Ašak ho nazýval sluhou). Anglicky moc neuměli, ale moc toužili si povídat. Ašak nás vzal do svý továrny, pochlubit se (při prohlídce jsme zjistili, že „továrna" je vlastně jen plnírna obilniny do pytlů).  Přemluvili nás, ať s nima zajdeme na véču. Furt nás tahal k sobě domu, ať u něj přespíme, že nás zejtra provede po městě. Na naše námitky, že už máme zaplacený lístky přes noc na vlak, navrhnul, ať si je necháme propadnout, že nás bude po Rádžastánu vozit von. Nakonec jsme jim to vymluvili a oni nás hodili na nádraží. Pro Indy je prej čest hostit cizince... Ještě nám pak několikrát volali, dokonce i do Čech.

  Ve dvě v noci nás vlak vyhodil ve Falodi. Přijel o půl hodiny dřív, jen zvláštní shodou okolností jsem zrovna vykouk‘ z vlaku a zjistil, že jsme tam. Po zběsilym úprku z vlaku jsme se ptali místního na námi vybranej hotel. A panáček povidá, že prej že je pět kiláků vocaď, ale za padesát rupek nás tam milerád hodí (shodou okolností dělá rikšáka). Nasedli jsme, ujeli 200 metrů a byli před hotelem. No, dostal deset rupek a i to je až kam. Na získání rita neni pro rikšáka žádná lež příliš velká...

  Falodi je nezajímavý městečko uprostřed rádžastánský pustiny a jen těžko by sem nějakej turista zabloudil, kdyby jen pár kiláků odtud, ve vesničce Kíčen nebyla k vidění úžasná podívaná – obrovský hejno jeřábů panenských, čítající až 7 tisíc kusů, který sem lítaj‘ zimovat. Maj‘ asi metr na vejšku a rozpětí křídel přes 2 metry. Nebyli na svým obvyklym místě, chvíli jsme je museli hledat, až nám domorodci dali tip – místní rybníček. Už zdálky bylo vidět, že jich tam postávaj, přešpalujou a poletujou tisíce. Měli jsme je na dosah ruky i objektivu a pózovali skutečně úžasně.

  Vesnička Kíčen vypadá jako by jí někdo právě celou uplácal z hlíny. Děcka kolem nás nadšeně pobíhaly a vesničani nám aspoň mávali ze svejch skromnejch příbytků.

  Dál jsme měli namířeno do Pókáranu, městu nechvalně proslulym díky jadernejm testum, který proběhly v roce 1998 jen necelejch 20 kiláků vocaď. Tisíce lidí následkem toho onemocněly, ale podle oficiálního vyjádření státních doktorů to bylo „v důsledku vysokejch letních teplot". Kromě radioaktivity je prej ve městě taky pěkná pevnost, ale nějak se nám tam, bůhvíproč, nechtělo zdržovat, jen jsme přestoupili do dalšího autobusu a hurá do Džajsalméru.

  Džajsalméru se prozměnu neřekne jinak než Zlatý město a to díky žlutýmu pískovci, ze kterýho je postavená obrovská pevnost vysoko nad městem i zbytek domků a hávelí v „podhradí". Při pohledu z nedalekejch kopců, když západ sluníčka celý město zlatavě rozsvítí, nezbejvá, než dát názvu za pravdu. Džajsalmér leží na samym západě Rádžastánu, skoro na hranici s Pákistánem a ze všech stran ho obklopuje poušť Thár.

  Předem smluvenej rikšák nás dovez‘ do hotýlku v kopcích nad městem (kterej ved‘ symaptickej, šíleně tlustej Australan) se střešní hospůdkou s neuvěřitelnym nočnim výhledem na osvětlenou pevnost (a taky s neuvěřitelně otravnym muzikantem, co hrál „celý večer jen pro nás"; pak se dožadoval tučnýho bakšiše a nakonec nás častoval nehezkými slůvky, když dostal 20 rupek).

  Pevnost postavili v 11. století z měkkýho jurskýho pískovce asi sto metrů nad okolním městem a najdete v ní krom nádhernýho a obrovskýho Maháravalskýho paláce taky několik džinistickejch chrámů (s výzdobou stejně propracovanou jako v Khadžuráhu) a spoustu větších i menších domků, dneska povětšinou hotýlků, guesthousů a restaurací. Uvnitř pevnosti stále žijou asi dva tisíce lidí. Hradby maj‘ celkem 99 bašt a každá je originál (celá pevnost působí, jako by byla „poslepovaná"). Vydrželi jsme tam courat půl dne a po obědě v „italský restauraci" (už nám lezlo krkem indický jídlo, tak jsme chtěli zkusit něco jinýho, ale nebyl to dobrej nápad, kuchař asi Ital nebyl J) nás čekalo prozkoumávání místních hávelí, který jsou krásnější než kde jinde a vyřezávaný zdobení je bohatší než na samotnym paláci.

  Na západ sluníčka nad městem jsme se vydrápali na kopec – vyhlídku Sunset point na periferii, na jehož svahu jsou „nalepený" ty nejnuznější slumy, obvykle velikosti 2x2 metry. Jejich obyvatelé vypadali vážně zbědovaně. Dali jsme se do řeči s jednou žebračkou – třiadvacetiletá holčina, která má pět dětí a šestý je na cestě (resp. dneska už asi na světě). Někde by měli antikoncepci shazovat z letadel... Na 20 rupek, co jsme jí dali, koukala jak na dar z nebes...

  Večer jsme zkusili vyhlášený místní bhang lassí a pak užili hromadu legrace J.

  Nákup jízdenek vlakem na další dny nám jen znovu připomněl, jak v Indii funguje byrokracie. Chtěli jsme asi 18 jízdenek na další cesty a nevěděli, jaký vlaky jsou volný. Na to, aby to ouředníček za přepážkou ověřil v počítači, jsme ale museli vyplnit vždycky komplet celej formulář: Odkud chceme jet? Kam? Kdy? Číslo pasu? Platnost? Číslo víza? Platnost? Kam a kdy jsme přiletěli do Indie? Odkud a kdy poletíme z Indie? ...a dalších asi 30 kolonek, pro koupi jízdenky jistě klíčovejch. ...„Tak ukažte formulář... Aha, tak tenhle vlak je plnej... Cože? Ověřit pozdější vlak? To si ale musíte vyplnit novej formulář, milánkové!"... Za náš měsíční pobyt v Indii jsme popsali 28 kilo papírů. Mám námět, jak Indii ušetřit miliony rupií a tisíce hektarů lesa!

  Po několikahodinový peripetii s lístkama si jdeme sednout do čekárny. Pani nás zavolá zpátky ven, že pokud chceme sedět v čekárně, musíme vyplnit formulář...  Vyplníme formulář a pani nám oznámí, že sedíme v čekárně pro první třídu, kam nepatříme. Jdeme si sednout do čekárny pro druhou třídu. Ta samá pani nás zavolá zpátky, že pokud chceme sedět v čekárně, musíme vyplnit formulář. Bára dostává hysterák a spočítá to pani za celej indickej ouřední šiml. Pani začne lamentovat v hindi, určitě něco na způsob, že tady taky nemusí bejt, sklapne svojí knížku s formulářema a odkráčí středem. My se vítězoslavně usadíme v čekárně a hovíme si až do doby, než mi starší pani oznámí, že jsem v čekárně pro ženský, ať koukám vyšumět... Od tý doby mám tik, když vidim nápis čekárna.

  Cesta vlakem (jako již pravidelně) bezesná – tentokrát za to moh‘ šílenej chlapík, kterej nebyl s to pochopit, že mu díky špatnýmu označení lehátek někdo leží na jeho místě a místo toho, aby si lehnul na vedlejší volný, zpunktoval přesun komplet celýho vagonu (trochu emocionálně vyhrocený škatulata – naučili jsme se pár nadávek v hindi). A u mě za nespavost mohla taky propukající chřipka, se kterou pak ještě bylo celkem legrace...

  Vlak mířil do Džódpuru, dalšího úžasnýho „barevnýho města", tentokrát modrýho. Leží jihovýchodně od Džajsalméru. Jako jinde, i tady mu daly jméno domy nabarvený povětšinou na modrou barvu. Městská pevnost Meherangarh ze šestnáctého století se tu vypíná ještě vejš než jinde a působí opravdu impozantně a nedobytně. Je obrovská a na rozdíl od Džajsalmérský neobydlená. Dobyvatelé museli překonat sedm bran, aby pevnost ovládli (což se povedlo až Britum v 19. století). Místní královskej palác patří k nejzachovalejšim a k nejkrásnějším celýho Rádžastánu a výhledy z hradeb na modrý město, ležící čtvrt kilometru pod pevností, jsou prostě úchvatný.

  Snažil jsem se ulovit hezkou fotku pevnosti, proto jsme vyrazili k megalomanský stavbě Umaid Bhavan ze začátku 20. století. Je to jedno z největších sídel v Asii a pompéznost z něho přímo prýští.. „Padněte na prdel, tohle jsem postavil z Vašich daní..." Maháradža si ho ale moc neužil, umřel 3 roky po dostavbě...

  Ráno další cesta vlakem, tentokrát na východ, do Adžmeru. Mně propukla chřipka naplno, tak jsem se válel na pokoji a Bára si běhala po místních pamětihodnostech. Adžmer je pro změnu muslimský město, můžete tu navštívit hrob jednoho z nejposvátnějších indickejch súfi Chvádži Miomuddin Čistí. Jeho hrobka je jedno s nejsvětějších muslimskejch poutních míst v Indii. Kousek odtud stojí krásná mešita z 12. století. Za ty časy trochu zchátrala, ale pořád je patrný úžasný bohatý zdobení hinduistickejch chrámů, který tehdejší panovník využil jako materiál na stavbu mešity.

  Já už druhej den nemoh‘ usnout a přepadla mě drobet frišná zimnice, tak jsem se svěřil to Bářinejch lékařskejch rukou. Odborně mi změřila teplotu položenim ruky na čelo a prohlásila, že mám teplotu 36,8^O C a že simuluju. Po dlouhejch diskusích jsem jí donutil koupit teploměr a ten měl na věc jinej názor – něco přes 40... V Ágře nás pěkně požrali komáři, tak jsem se trochu bál malárie nebo horečky dengue – takže hurá do místní nemocnice. Podle doktora a krevních testů to byl asi jenom „prasečák" (pro nepamětníky – prasečí chřipka). Vybrali jsme si soukromou nemocnici a nemohli si vynachválit služby – všechno rychlý, lidi milí, nemocnice čistá a dobře vybavená, krevní test do hodiny – kam se hrabe naše zdravotnictví... Dostal jsem antibiotika a začal se vesele zotavovat...

  Po dlouhý době jsem se krásně vyspal a dopoledne jsme vyrazili do nedalekýho Puškáru, městečka rozprostírajícího se kolem tří posvátnech jezer. Jezera jsou ze všech stan obklopený gháty , kde lidi prováděj‘ očistný koupele. Při naší návštěvě byly ale jezera vyschlý a lidi neskutečně otravný. Zastavili nás dvě ženský, který nám bez ptaní a přes náš odpor pokreslili ruce henou. Pak za to chtěli 500 rupek. Vysvětlili jsme jim, že jim za takovou zrůdnost nedáme ani rupku... Tejden trvalo, než se to dalo jakžtakž smejt...

  Na oběd jsme si na doporučení Lonely Planet došli do Om Shiva. Po jídle jsme zjistili, že ve městě je jich dalších pět, všechny psaly na štítu „recommended by Lonely Planet". Hádám, že my ten správnej netrefili.

  Pak jsem někde našel zmínku o Crocodile lake. Název mě zlákal, tak jsme stopli cyklorikšáka, aby nás tam hodil. Ten místo aby přiznal, že neumí slovo anglicky, všechno nám odkejval a jezdil z náma půl hodiny nazdařbůh po městě, tam a zpátky. Když jel podruhý kolem místa, kde jsme zastupovali, vystoupli jsme si a on se divil, že odmítáme zaplatit.

  Po návratu do Adžméru nám zbejval čas do půlnočního odjezdu vlakem, rozhodli jsme se, že navštívíme místní kino, abysme zhlídli nějakej ten bolywoodskej trhák. Bohužel dávali jen Avatar... Ale co, v indickym kině jde prej hlavně o tu atmosféru... Po usednutí jsme zjistili, že atmosféru si neužijeme, s náma tam byli jen dva klucí. Avatar byl dabovanej v hindi, takže jsme z toho, pravda, moc neměli. Několikrát tam přišel prodavač nápojů, kterej si během filmu rozsvítil sál, aby na nás líp viděl. V půlce film stopli a pouštěli reklamy – psaný fixem na fólii, přes meotar.

Dál jsme mazali vláčkem do Udajpuru – ale o tom zase příště...

1.02.2010
Indie, část 5 – závěrečná

Dneska je tomu skoro na den přesně rok, co jsme se vrátili – nejvyšší čas dopsat zážitky.

   Reklamní upoutávky Udajpur nazývaj‘ nejromantičtějším městem Rádžastánu. Při večerním pohledu na palác vypínající se nad (na Indii až neuvěřitelně) čisťoučkym jezerem jsem jim musel dát za pravdu… Ale to předbíhám – napřed nás musela z nádraží hodit hotelová kára Ambasador (před 40 lety to musela bejt fakt limuzína) do čistýho a hezkýho hotelu Kumba Palace, s úžasnou zahradou skrz naskrz porostlou tisíci různejma kytkama… Bylo třeba dospat cestu vlakem (kupodivu jsme se tam zase moc nevyspali), takže snídaně na střeše hotýlku se konala až kolem poledního, za přítomnosti neuvěřitelně drzý veverky, která nám pořád lezla do cukřenky a odnesla si pár kostek cukru.

  Udajpurskej palác je obrovskej a členitej. Vypadá jako poslepovanej ze stovky menších staveb. Místní rádža se měl hodně rád a tak většina obrazů i soch v paláci vypodobňuje právě jeho (třeba jako zlatý slunce).

  Jezero, na jehož břehu palác stojí, skutečně skoro láká k vykoupání. Uprostřed něj nechal rádža vystavět další palác, kterej dneska slouží jako luxusní hotel. Ten jsme se rozhodli obkroužit na vypůjčený šlapací lodičce, což mě celkem zmohlo (nějak jsem po antobioticích zapomněl na chřipku). Ale západ nad palácem při pohledu z lodičky stál vážně za to. A po západu se, osvětlenej tisíci lucernama, zase fajnově pozoroval z příjemný „protibřežní“ hospůdky s evropskou kuchyní (po který už naše těla trochu volaly). Cestou domu jsme pokecali s Izraelcem a Anglánkou, se kterýma jsme v Bíkanéru absolvovali safari a pak se nám pak vždycky znenadání zjevovali snad ve všech koutech Rádžastánu.

  Druhej den jsem hnal Báru na hodně dlouhej pěší vejlet kolem druhýho udajpurskýho jezera Fateh Sagar, s vidinou senza bájo zážitku v Zahradě družiček. Na místě jsme se přesvědčili, že autor průvodce má diametrálně odlišnej vkus než my… Radši jsme se nechali hodit do Shilpgram, skanzenu se stavbama všech indickejch stylů a typů. Dobu svý největší slávy už měl podle všeho taky za sebou – kromě nás tam nebyla skoro ani noha, tak působil jak „město duchů“. Odpoledne jsme ještě trochu prolezli městskej palác (i tam, kde jsme nesměli, hlídači neuměli moc anglicky, napřed nám to asi zkoušeli vysvětlit, ale když si nevěděli rady, radši nás pustili) a pak procourali starý město.

  Průvodce se zmiňoval o 20 km vzdálenym Bagdharrah, národnim parku s jezerem plnym krokodýlů, což zkrátka nešlo nevidět. Usmlouvali jsme s místnim rikšou, kterej se prezentoval málem jako ranger parku, celkem rozumnou cenu a vyrazili na divokou a dlouho cestu… Posledních cca 5 kiláků bylo třeba jít po svejch, než jsme dorazili ke Crocodile Lake. Krokouši jsou tu ale prej k vidění hlavně ráno. Odpoledne jsme zahlídli napřed jednoho jen pár metrů od nás, kterýho ale vyplašil náš pitomej „ranger“, když řval do telefonu jak šílenej, takže než jsem stačil zaostřit objektiv, už se plácal někde vprostřed jezera (krokodýl, nikoliv ranger). Dalších pár macků pak bylo k vidění zdálky v jezeře…

  Véča nás celkem zničila, v hospodě pobíhalo asi 10 číšníků, který nám na talíře neustále doplňovali spoustu dobrůtek, dokud jsme nepraskli („Už si nedám“ pro ně nebyla odpověď). Za 10 kaček celkem hostina.

  A pak další nocleh ve vlaku, tentokrát směrem do Bharatpur, kde nás překvapila naprosto neindická kosa a taky solidní mlha. Důvodem naší zastávky tady byl pár kiláků vzdálenej národní park Keoladeo, kde přezimovávaj spousty druhů ptáků. U brány jsme si půjčili legrační polorozpadlý kola a jali se objíždět park. Zapózovali nám tam černohlaví čápi, ibisi, volavky, barevný ledňáčci i orel, z jinejch zviřátek byli k vidění sambaři, čitalové, dokonce i sveřepí šakali zavile vyli (jestlipak to mám dobře?). Na Python point se prej často vyhřívaj' krajty, ale to asi by muselo bejt aspoň trochu teplo… Večer nás z parku vyhnala asi miliarda hodně dotěrnejch komárů…

  Ráno na autobusáku (při zjištění jízdního řádu) se na poslední chvilku měnily plány – nevydali se do Sikarny omrknout Akbarovu hrobku (páč hrobek už jsme zhlídli až hanba) a vyrazili rovnou do asi pět hodin jízdy vzdálenýho Dillí. Tam jsme hned běželi omrknout co jinýho, než hrobku – tentokrát Humayunovu (což byl Akbarův fotr).

  Následoval lov darů a cetek na obrovskym tržišti Dillí Haat a pak několika hodinovej pokus o sehnání aspoň kouska normální čokolády, páč Bára zažívala zoufalej absťák, nápadně podobnej deliriu.

  Ráno nás rikša hodil od metra Indraprashda na Qutb Minar, asi 75 m vysokej minaret z 12. století, kterej se součástí nejstarší mešity v Indii. Hned vedle chlapi rozestavěli Ami Minar, kterej měl bejt vysokej přes 150 metrů, ale nějak nezbyly prachy. I takhle rozestavěnej působí celkem impozantně.

  Naše další cesty vedly do Národního muzea, který průvodce vychvaloval do nebes, ale nás celkem zklamalo – je sice obrovský, ale většina expozic je (bez vysvětlení) zamčená. Pak jsme ještě omrkli Bangla Sáhib – sikkhskej chrám, kde hrála hromada mnichů „zbožnou hudbu“ na harmonium a bubínky. Součástí chrámu je jídelna, kde každej hladovec dostane šlichtu, ať je kterýho chce vyznání…

  Večer jsme ještě chvíli pobíhali po Paharghandži, kde jsme bydleli a zavzpomínali na začátek indický odysey v naší oblíbený hospůdce Club India (kde jsme jedli první den naší cesty).

  Do odletu letadla zbejvala ještě nějaká chvilka, tak jsme dali druhej pokud návštěvy kina. Tentokrát už to bylo učebnicový: Nechutný špinavý kino (kde jsme se báli sednout na sepodačku), totálně narvaný natěšenejma divákama. Dávali nějakou super slátaninu, hlavní klaďas byl očividně bolywoodská superstar, páč kdykoliv se objevil na scéně, všichni nadšeně pískali a bujaře tleskali, když uštědřil políček padouchovi. Hromadnou extázi pak způsobila kyprá děva, když při tanečku přes celý plátno zaklepala kozama. Mimochodem, Bára taky celkem vzbudila ohlas, páč tam byla jediná holka. Příběh byl sice hodně poutavej, přesto jsme utekli o přestávce, páč bordel v kině se stupňoval a přes rychle se hromadící odpadky už nebylo vidět plátno…

  Zbylo nám posledních 160 rupek, tak bylo potřeba složitě smlouvat, aby nás za ty prachy někdo hodil na 20 kiláků vzdálený letiště, ale všechno se nakonec stihlo včas a my už mohli na letišti i v letadle jen bezstarostně rekapitulovat:

  Po počátečnim civilizačním šoku, zvykačce na špínu a neodbytnym pocitu, že jedinou ambicí každýho Inda je pořádně vás vzít na hůl; poté, co se s nima naučíte správně komunikovat, naučíte se smlouvat (a chápat to jako hru), musíte si Indii i Indy zamilovat – nikde jsme zatím nepotkali tak srdečný, milý a kontaktní lidi (někdy, pravda, až moc), jako v Indii. Pokud víte, „do čeho jedete“ a těšíte se na to, určitě vás Indie uchvátí!!!

  P.S. Už jsme nějakej pátek zpátky z našeho posledního výletu, Bornea – ale na to si budu muset udělat čas zase jindy.

31.10.2009
Itálie a Litva

V létě jsme vyjeli na pár dní do Itlošky k Lago di Garda a na skok do Litvy, tak jsme přidali nějaký fotky na rajče...

31.05.2009
Home, sweet home!

Takže jsme stále v Čechách, v matičce Praze a je tu taky pěkně, takže ve fotogalerii pár fotek z českých luhů a hájů...
Especially for our kiwi mates there are few photos from Czech in photogallery (fotogalerie)

12.07.2008
Asijská odysea, část 1.

Bangkok a Surabaya

  Konečně se po českym kolotoči podařilo nějak upravit fotky a udělat si čas na pár slov vo našem asijskym výletu... No, slov nebude pár, ale celá hromada, tak to rozdělíme na části, abyste u toho neusnuli... Začneme zase tam, kde jsme přestali, tzn. v Brisbane...

  ...odkud jsme letadýlkem s fajn vybavenim a příjemnym personálem popolítli na Taiwan. V Taipei jsme měli jen pět hodin čekačku na další letadlo, tak jsme ani nevylejzali z letiště. Nakonec se ukázalo, že to sotva stačilo k uložení noťase do úschovny zavazadel. Během šílený anabáze s tim spojený, jsem prozkoumal komplet celý (značně předimenzovaný) Taipeiský letiště. Úschovny jsou totiž jen venku, takže jsem musel projít pasovou kontrolou a při hledání cesty zpátky k Báře jsem dvě hodiny bloudil, abych nakonec zjistil, že obyčejnej smrtelník nemá možnost dostat se z odletový haly zpátky do příletový... No, ale po dalších dvou hodinách se to se zapojenim komplet celýho personálu našich aerolinek a ozbrojený eskorty nakonec povedlo J. Za dva dny pak noťase vyzvedávala máma, což bylo taky veselý – viz její historka v návštěvní knize J

  Do Bangkoku jsme přelítli vošklivějšim letadlem s protivnější posádkou... Napřed jsme chtěli patnáctihodinovou pauzu před dalšim letem strávit na letišti, když jsme ale zjistili, že stejně musíme zaplatit 2 tisíce bahtů za vízum, abysme se dostali k našim baťohum, který čekaly až za pasovou kontrolou, zajeli jsme si zchrupnout do hostelu v centru Bangkoku. Mimochodem, k vyřízení víza je potřeba asi pět úředníků (razítko na lejstro přeci nemůže dát ten samej, co ho podepisuje) a když přijedete v noci, musíte si jednoho po druhym postupně vzbudit, protože chrápou na karimatce za přepážkou, s klapkama na vočích J.

  Dopoledne jsme z hostelu vyrazili do města na rychlou „předpoznávačku" centra. Místní týpek nám stopnul tuk-tuk – trošku divokou předpotopní motorovou tříkolku, která nás 2 hodiny vozila po městě za pár kaček – prej proto, že je zrovna buddhistickej svátek a vláda nabízí super promo akce pro podporu turismu. Až pozdějc jsme pochopili, že jde jen vo kšeft – na různejch památkách, kam nás chlapík dovez‘ (stojící Buddha, Lucky Buddha, apod.), nás totiž „náhodní kolemjdoucí" (zřejmě předem domluvená klaka) ujišťovali, jak se zrovna dneska hrozně vyplatí nakupovat safíry, páč vzhledem k významnýmu svátku je prodej oproštěnej od 200% daně... A zvláštní náhodou byl zrovna cestou mezi dvěma památkama krám se safírama, kde nám dročkář zastavil... Když jsme dlouho a vehementně odmítali jít dovnitř, nakonec nám vysvětlil, že bez provizí, co dostane, nebude mít na benzín.  Ať prej jdeme dovnitř aspoň na minutu, von vybere bakšiš a můžem‘ mazat dál J. No, odolali jsme celý smečce zuřivejch prodejců, tak nás to stálo místo hromady prachů jen asi 5 minut času. Pak už byl ale čas vrátit se zpátky na letiště, kde nás už netrpělivě čekalo letadýlko směr hlavní město Indonésie – Jakarta. Během letu jsme dali pokec s jihočechem žijícim v Thajsku, co seděl hned za náma. V Jakartě na letišti nezbylo než přečkat 10 hodin do dalšího letu (doufali jsme, že si tam někde zchrupnem, ale přes noc vtipně celý letiště zamykaj‘ – spaní před terminálem na chodníku bylo celkem frišný J). Ale přežili jsme bez úhony a ráno nastoupili poslední let dlouhýho a únavnýho přeletovýho maratonu – do Surabayi, druhýho největšího města Indonésie.

Indonésie

   Prozkoumávání Indonésie jsme začali v Surabayi, hlavnim městě východní Jávy. Přestože má bezmála 5 milionů obyvatel, neni v ní absolutně nic turisticky zajímavýho... Já jsem si jí jako výchozí bod indonéský odysey (přes Bářin odpor) vybral proto, že je relativně blízko Bali a já si naivně myslel, že tam bude vzhledem k velikosti snadnější koupit starý auto, se kterym bysme projeli celou Indonésii a za měsíc ho zase prodali... O tom, že to nebyl dobrej nápad, si povíme pozdějc J. Z letiště jsme se přepravili busem na hlavní autobusový nádraží, kde jsme udělali první zkušenost s jávanskejma naháněčema... 1.345 lidí tam čeká na oběť, na kterou by se mohli lačně vrhnout a nabízet jí zaručeně nejlevnější cestu autobusem prakticky kamkoliv... Ještě jsme je neuměli odmítat a ignorovat, takže jsme během chvíle seděli v nějakym autobuse – prej do centra města... Po asi čtvrt hodině čekání na odjezd se nám to přestalo zdát a začali jsme zjišťovat od spolucestujících, jestli jsme tam dobře... No, autobus jel do Semarangu, asi 300 kiláků jinde J Voni Jávanci neuměj‘ prakticky vůbec anglicky, což jim ale nebrání, aby Vám vodkejvali cokoliv – hlavně když seženou zákazníka pro přepravce... No, po dalších peripetiích jsme se dostali do centra a jali se lovit slušný ubytování...

  Byli jsme připravený na nižší komfort, ale to, co nám nabízeli, bylo trochu moc – 4 holý stěny vymalovaný plísní, jenom postel uprostřed pokoje, obvykle v suterénu, bez oken... Asi napotřetí se nám podařilo najít „luxusní hotel" – zvolili jsme pokoj superior (nedokážu si představit nižší kategorie), prospali se po únavný cestě a večer vyrazili poznávat „krásy" města.

  Surabaya nám učarovala! Teda aspoň mně J Nikdy jsme neviděli tolik špíny na jedný hromadě – odpadky se asi nikdy nevyvážely, lidi hážou bordel rovnou z voken před barák. Večer je trochu bojovka jít podél ulice – chodníky se nevedou, kanály jsou stoky, který tečou hned vedle silnice – po setmění neni kam šlápnout přes šváby a krysy... Ale lidi jsou tam neuvěřitelně přátelský – byli jsme asi první Evropani, který kdy viděli (vono taky, kdo normální by tam jezdil), tak na nás všichni do jednoho vesele pokřikovali a už zdálky nás zdravili. Teda jenom mě – Surabaya je, stejně jako převážná část Jávy, muslimská, takže s holkama se nebavěj‘ (jenom je vočumujou J). Se mnou se ale zase chtěl bavit úplně každej – ačkoliv jejich anglická slovní zásoba obvykle končí u „Haló majster", experti zvládaj i „Ver jů from?", zbytek konverzace teda obvykle probíhal indonésko-česky...

  Pokud chcete v Surabaye něco pojíst, máte 3 možnosti – buď fastfood (Mekáček a Colonel z Kentucky už dobyli i Indonésii), restoran – tzn. kamennou hospodu, který jsou v pětimilionový Surabaye tak tři a všechny dobře schovaný, nebo hojně rozšířenej warung – tzv. „pouliční restaurace". Spíš by se slušelo říct stoleček, dvě židle a vařič, na kterym Vám kuchař uvaří jednu z mnoha pochutin těžko popsatelnýho tvaru, vůně i konzistence – obvykle to vypadá jako něco, co našel na ulici a hodil vařit do vody, kterou podle vůně nabral v nedaleký stoce... Nejednou jsme viděli, že nádobí umejvaj‘ přímo v místní „řece" (která si zasluhuje vlastní kapitolu). Chuť jídel popsat nemůžu, protože jsme nenašli odvahu a běželi se zbaběle schovat ke klaunu Ronaldovi do Mekáčka...

  Druhej den jsme se vypravili znovu do centra města, prozkoumat „vedlejší uličky"... Zabloudili jsme do oblasti slumů (což ostatně není velkej problém, podle mýho tvoří slumy 90% města), procházeli jsme místní trh – kde se prodává zboží nejspíš vesměs nalezený na skládce a potraviny očividně hodně dlouho po datu trvanlivosti. Zelenina se tam válí přímo na bahnitý zemi a vesele hnije. Mezi tim tam pobíhaj‘ prašiví psi, kočky, kozy a spousta menších a míň sympatickejch zviřátek...

  Dál jsme dobloudili až k „řece"... No, ta nechutná stoka, co protejká středem města, nemá právo nést název řeka – v proudu hnědozelenýho bahna plave prostě všechno – mrtvý krysy, zbytky jídla, kelímky z Mekáče... Přesto v její bezprostřední blízkosti žije, obvykle jenom ve stanech, neskutečný množství lidí, který v řece a kolem ní tráví většinu dne – pani stojí uprostřed po pás a pere špinavý prádlo, vedle provádí rodinka s 6 dětma ranní očistu (se studem muslimskejch dívek to asi taky nebude tak žhavý, páč se koupou všechny nahatý) a pár metrů proti proudu chlapík vesele s... vykonává velkou potřebu... ale to je vlastně fuk – veškerá kanalizace města je svedená sem, tak proč ne přímo do řeky... Večer  jsou všechny mosty obsypaný rybářema, který se snaží něco v tý stoce ulovit a když se jim to podaří (nechápem‘, jak tam proboha něco ještě může žít), nejspíš to pak prodávaj‘ do místních warungů (a kdoví z čeho byl Bářin McFish)... Trochu se bojíme, že i voda, co tekla z kohoutku a sprchy na „hotelu" měla s řekou co dočinění – barva a vůně to napovídala – tak jsme očistě moc nedali. Balená voda je tam za babku, tak jsme si s ní čistili zuby a když bylo nehůř, i jsme se pod ní sprchovali J

  Když jsme si donasytosti užili města a jeho zajímavostí, jali jsme se shánět vozítko... Po mnoha marnejch pokusech domluvit se anglicky, nás pár lidí nasměrovalo do centra bysnysu s ojetejma kárama – na ulici z obou stran lemovanou spoustou autobazarů. Auta byly ale obrovský, skoro nový  a šíleně drahý (my měli představu ňáký obdoby naší 20letý corolly). Po pár hodinách bezvýslednýho hledání jsme se zkusili zeptat v autosalónu, jestli by třeba nevěděli vo nějakym vodlehlejšim bazaru... chlapík Farhan, kterej jedinej uměl trochu anglicky, se nás okamžitě ujal a jak se zdálo, uložil si za povinnost nám auto sehnat a dělat nám celej den společníka – do lovu káry zapojil i svoje kamarády a my jezdili z dalšíma třema lidma v malym autíčku po celý Surabaye – nechceme se chlubit, ale málem jsme byli majiteli luxusního mercedesa za 15 milionů.. A k obchodu nedošlo jen proto, že nám cena za takovej vrak přišla trochu nadsazená... Ono je to na naše sice jen 20 tisíc, a auto bylo moc pěkný – když před 40 lety vyjelo prvně do ulic, určitě to byla parádní limuzína – ale nám se zdálo, že svoje nejlepší léta už má přeci jen za sebou... Ještě jsme projeli pár míst a málem jsme pak koupili civica z roku 84, ale cena taky nebyla odpovídající jeho bídnýmu stavu, tak jsme celej nápad s koupí auta nakonec zavrhli (resp. konečně jsem poslech‘ Báru) a složitě se pak z byznysu vymlouvali J. Farhan a jeho kámoš André nás pak provezli po několika pamětihodnostech města (za zmínku stojí snad jen místní obrovská mešita – mesjid Ampel), vzal nás k sobě domu, představil ženě a pak nás pozval na jídlo – naštěstí do jednoho z restoranů  - v tomhle případě luxusní hospůdky s tradičníma indonéskejma jídlama, neskutečně pálivejma... Farhan měl pramalou slovní zásobu, ale obrovskou snahu si s náma povídat, tak jsme zjistili plno zajímavostí o městě, jávanský společnosti, hospodářství a vůbec... Např. von je původem ze Saudský Arábie, ortodoxní muslim a jeho nejlepší kámoš André je čínskej katolík (ty maj‘ prej na Jávě celkem silnou komunitu – asi pozůstatek holandský kolonizace) – takže s náboženskou nesnášenlivostí to tam fakt není tak žhavý...

  Z koupě auta teda sešlo... Jak jsme se taky od Farhana dozvěděli, v Surabaye a vlastně na celý Jávě prakticky neexistuje střední vrstva (jsou tam bohatý – který si starý auta nekupujou, a chudý, co nemaj‘ ani na kolo, natož auto), tzn. neexistuje trh s dvacetiletejma kraksnama. Kromě ceny nás ale od koupě odradila taky místní doprava... Semafory se tam totiž nevedou... A pokud přece, nikdo si jima nenechá kazit příjemně plynulou jízdu... Na přechodu (což je výjimečnej úkaz) platí absolutní přednost vozidla... Přechází se stylem „mávátko" – tzn. že vlezete do osmi až desetiproudý silnice, do souvislý řady ďábelsky rychle frčících aut a motorek, zběsile máváte jak na 1. máje a doufáte, že auto, co se na Vás řítí, to přeci jen na poslední chvíli ubrzdí a nerozmázne Vás... Jinak na pruhy se taky moc nedá – na osmiproudou silnici se vedle sebe v klidu vejde aut deset, místy dvanáct... Motorek je v Surabaye asi 3x tolik, než lidí a dá se na nich jezdit prostě všude – na chodníku (pokud náhodou někde je), skrz park, občas i po schodech... Kdo tvrdí, že pět lidí se na malej moped prostě nevejde, nebyl na Jávě J.

  Další oblíbenej dopravní prostředek je tuk-tuk – kolo s křesílkem vepředu. Na křesílku leží rozcapenej řidič a pospává, nebo běhá vokolo a snaží se Vás nalákat na prima povození za babku... Onehdy jsem se vracel na hotel pozdě večer z netový kavárny a chtěl si zkrátit cestu, tak jsem neodolal chlapíkově naléhání, usmlouval to za hubičku a nastoupil jízdu do kilák vzdálenýho hotelu... Vedle mě šla ňáká slečinka a jestli prej může jet taky... Křesílko nevypadalo, že by bylo pro dva, ale vrozená zdvořilost mi nedovolila odmítnout, tak jsme vyrazili pěkně ve třech po silnici proti směru zuřivý dopravy... Po pár metrech jsem chtěl nabídnout rikšovi (kterej měl tak 35 kilo i botama), že já budu šlapat a on ať si jde sednout dopředu, páč nás předháněla i jednonohá stařenka s nůší, ale pak jsme si řek‘, že si to za ty prachy aspoň dýl vychutnám... Slečinka se se mnou v pidikřesýlku dost mačkala, vesele se mnou tlachala (pochopitelně indonésky) a já si řikal, že to s tim postavenim ženskejch na muslimský Jávě není tak zlý, když se můžou mačkat a vybavovat z cizincema... A vona se z ní v cílový stanici vyklubala kurva J ...Nu, dlouho mi bylo vysvětlovati, že se jedná o trapné nedorozumění, že jsem jí chtěl jen zkrátit cestu (mj. jsem vehementně ukazoval na snubák, ale to očividně nebyla dostatečná výmluva J).  Když konečně pochopila, že z kšeftu nic nebude, zklamaně mávla na nejbližší tuk-tuk a mazala zpátky na „základnu". Pak už jsem měl vod Báry zákaz vycházení po setmění bez dozoru J

  Jak už jsem psal, s angličtinou je na Jávě celkem kříž. Co je ale horší – Jávanci strašně neradi přiznávaj‘, že anglicky neuměj‘ a proto Vám všechno vodkejvou. Např. v místnim i-site (Surabaya má kupodivu infocentrum)... Nápis nade dveřma v angličtině vypadal mnohoslibně – že by anglicky mluvící personál?... Byli tam dva zaměstnanci, oba spali (asi polední siesta) a oba jsme našim příchodem dost vylekali (turistu tam asi ještě neviděli)... Dali jsme s nima fajn pokec: „Jezdí odtud autobus do Denpasaru?" „Jes!" „A odkud?" „Jes!" „Máte ňáký jízdní řády?" „Jes" „Můžete nám je ukázat?" „Jes"...  no, hezky jsme poděkovali a zase běželi...

  Rozhodli jsme se teda necestovat po vlastní ose, na dlouhý štreky využít bus nebo letadlo a auto si půjčovat jen na cesty po okolí... Pro cestu ze Surabayi do Denpasaru, hlavního města Bali, jsme nechytli vhodný letadlo a zvolili teda noční autobus. Už jsme byli trochu obrněný proti naháněčum, takže jsme se 3x ujistili, jestli autobus skutečně jede do kýžený cílový stanice, i cenu jsme dlouho smlouvali, všechno jsme ale dojednali a zaplatili u přepážky – dřív, než jsme si prohlídli autobus... No, poučení pro příště... Netřeba asi podotýkat, že nebyl v úplně ideálnim technickym stavu ani úplně čistej... Avízovanej „Komfort klín tojlet" byl arabskej hajzl (ostatně jako skoro všude) – tzn. díra v zemi, místo hajzlpapíru jen káď plná vody, s miskou „na polejvání" (teda přesnej způsob užití jsme nikdy nepochopili a všude s sebou radši nosili ubrousky). První 2 hodiny jsme čekali až se zaplní autobus (na přesnej odjezd se tam moc nehraje), čekání nám „zpříjemňovali" prodavači čehokoliv – nastoupili, naházeli na nás obrovskou hromadu blikajících psů, mluvících propisek a podobnejch nezbytností, prošli celej autobus, cestou zpátky si všechno zase posbírali, sem tam zkásli šílence, co si něco koupil a zase zmizeli. Pak přišli „estrádní umělci" – obvykle klučina s dvoustrunnou kytarou a výběrčí almužen, který vystřihli úžasně secvičenou kakofonii zvuků, po zkásnutí nechali „rozezpívanou" hitovku v půlce a mazali... prvních pět „vystoupení" se dalo snést, dalších patnáct už jsme měli chuť vraždit... Jako zlatej hřeb přišly žebravý holčičky se smutnejma básničkama (nebo co) – který byly tak úžasný, že je prostě nešlo vodmítnout – tak jsme rozdali všechny drobný... Mimochodem, holčičky z nás byly naprosto paf – jedna se u nás zasekla a vydržela na nás nehnutě zírat tak dlouho, dokud jí nepřišel vodtáhnout táta (nebo šéf), mrzutej, že utíká kšeft...

  No, cesta se protáhla ze slibovanejch deseti hodin na patnáct a noc byla dost frišná... Švábíci si to štrádovali v osmistupech, káď plná vody (doufáme) na záchodě se pochopitelně při cestě po šílenejch jávanskejch silnicích rozlila po celym autobuse a Bára mi půl cesty nadávala, proč jsme nejeli tim krásnym autobusem, co stál na nádraží hned vedle a vyjel 2 hodiny před náma. Druhou půlku cesty už byla zticha, protože jsme právě tenhle krásnej autobus potkali rozsekanej u silnice a všechny jeho cestující strčili k nám do uličky.... Náš autobus se pak taky porouchal, ale oprava netrvala ani hodinu J. Řidič si po opravě neumyl ruce zaflákaný vod voleje, což jsme ocenili hlavně v cílový stanici, kdy nám velice ochotně pomáhal vyndavat batohy... Mimochodem kromě našich batohů už bylo v úložnym prostoru jen asi 30 živejch slepic a obrovská bedna plná cvrčků, který se během jízdy prokousali ven a nalezli nám do všech věcí... Bára pak ještě našla v krosně ještěrku, ale nebyla si jistá, jestli už si jí neveze z Austrálie J.

...na Bali jsme přesto dorazili celkem ve zdraví a dobrý náladě, ale o tom zase příště...

P.S. fotek ze Surabayi moc neni, páč fotit si ty chudáky ve slumech nám bylo přeci jen trošku trapný.

11.07.2008
Asijská odysea část 2.

A pokračujeme v kecičkách, tentokrát vo Bali...

  ...což je turisticky nejnavštěvovanější indonéskej ostrov. Leží východně od Jávy (od který ho dělí dvoukilometrovej průliv) jen pár stupňů pod rovníkem. Je sopečnýho původu (jako ostatně převážná část Indonésie), a je plnej malebnejch rejžovejch terasovejch políček, hinduistickejch chrámů, aktivních sopek, krásnejch dětí a eště krásnějších vopic... Rozlohou je malej, z jednoho konce na druhej to neni vzdušnou čarou ani 150 kiláků, mačká se na něm ale přes 3 miliony lidí. Je poměrně hornatej, nejvyšší horou je přes tři kiláky vysoká Gunung Agung. Indickej oceán, kterej ho obklopuje, je místy celkem divokej, několik pláží patří mezi nejoblíbenější surfařský destinace na světě... Naprostá většina Balijců (přes 95%) je hinduistickýho vyznání. Víru berou vážně – náboženství a s nim spojený slavnosti, festivaly a zvyky ovlivňujou komplet celej život Balijců... Stejně důležitý je pro ně umění a řemeslo – snad každej umí vyřezávat nebo tesat masky a sochy démonů, tepat stříbro, nebo aspoň předvést tradiční balijskej tanec, popř. hrát na tradiční nástroje – gamelany.

  My jsme si našli v Denpasaru (asi půlmilionovym hlavnim městě Bali, ležícim na jihu ostrova) fajn ubytování v rodinnym penzionu – pokoj čistej, voda nepáchla – zkrátka komfort! Vyrazili jsme do města, do hinduistickýho chrámu Pura Jagatnatha, kam nás nechtěli pustit bez tradičního sárongu – pruh látky různejch vzorů a materiálů, kterej se omotává kolem těla jako sukně a nosej‘ ho do chrámu chlapi i ženský (akorát způsob omotání se liší). Toho uměj‘ místní hbitě využít a za „mírný poplatek" vám ho rádi půjčí... Mimochodem, Bali je plný turistů a místní se jim  naučili prodávat cokoliv – od „průvodcovskejch služeb" (pár informací, za který pak vyžadujou nesmyslný sumy), přes dohazovače bydlení, dopravy, masáží atd. až po půjčení naprosto čehokoliv – třeba imbecilního kloboučku s mašličkou, u kterýho vám tvrděj‘, že bez něj vás do chrámu prostě nepustěj‘... My jsme si ale sárong koupili na nočnim trhu pro místní (takže za dobrou cenu) a pak už jsme všude lezli jen s vlastnim J. V Denpasaru toho jinak k vidění už moc neni – muzeum (toho času kvůli hindu svátku zavřený), pár chrámů a taky křesťanskej kostel (snad jedinej na celym Bali)... Ráno při snídani v penzionu nám majitel nabídnul zúčastnit se náboženskýho obřadu, při kterym kněz vysvěcoval rodinnej chrám postavenej ve dvoře domu (na Bali běžnej úkaz – zámožnější rodiny mívaj‘ doma chrám, kterej si nezadá s leckterou katedrálou u nás; ty míň majetný maj‘, jako v tomhle případě, třeba aspoň zahradní altánek se spoustou oltářků, soch bohů a všemožnejch obřadních „rekvizit"). Po skončení odřadu ještě prošlo procesí s knězem v čele všechny sochy bohů v domě a každý darovali obětinu...

  Malá vsuvka o balijskym náboženství: Hinduismus byl v minulosti hojně rozšířenej po celý západní a střední Indonésii, po vytlačení islámem se ale z celýho souostroví udržel jen na Bali. Vo to vážnějc Balijci svojí víru berou – náboženský cítění ovlivňuje ráz celýho ostrova. Hinduismus sem přišel kolem 8. až 9. století z jižní Indie. Postupem času nenásilně asimiloval s vírou místních, aby vzniknul unikátní balijskej hinduismus, protkanej buddhistickejma, animistickejma i tantrickejma prvkama, zvanej agama hindu Bali... Podobně jako v Indii je hlavní božská trojice Brahma, Višna a Šivu, Balijci jí ale chápou jako manifestaci nejvyšší božský bytosti Sang Huang Widhi Wasa. Pak maj‘ celou řadu vlastních bohů – jedna z hlavních je bohyně rejže a plodnosti Dewi Shri. Dobrý bohové sídlej‘ obvykle v horách a zajišťujou prosperitu, zlý škoděj‘ z moře. Na Bali je víc než 20.000 chrámů všech velikostí i důležitosti. Každá vesnice má nejmíň tři – chrám předků, ochránců a mrtvých. Nejdůležitější – chrám předků obvykle stojí na čestnym místě, co nejblíž k horám. Do chrámů chodí věřící denně, darovat obětiny sochám bohů. Obětních darů je několik typů – od každodenní „obětní misky" až po obrovský obřadní koše a mísy. Každodenní obětní miska je obvykle vyrobená z palmovejch listů, sestává z rejže, vonný tyčinky, několika kvítků, kousků ovoce a něcěho na ozdobu, a všichni věřící jí dávaj‘ ráno na zem před domovní vchod zlejm bohum a do domácích nebo vesnickejch chrámů bohum dobrejm. Obřadní koše a mísy přináší často celý procesí ženskejch na hlavách do hlavního vesnickýho chrámu, během nejrůznějších festivalů a slavností. Jsou leckdy několikaposchoďový, plný ovoce, kytek a okrasnejch nesmyslů, ale najde se tam třeba i celý pečený kuře...

  Měli jsme v plánu celý Bali projet půjčenym autem, proto jsme se přemístili do Kuty, hlavního turistickýho letoviska na Bali, poněvadž jsou tam (díky silný konkurenci) nejnižší ceny... Jako dopravu jsme využili bemo – dodávku, která vobjíždí město a sbírá lidi, dokud se úplně nenaplní, pak teprv‘ jede do cílový stanice. Člověk s tim ztratí tak hodinu, což je sice celkem votrava (Kuta byla asi 10 kiláků od Denpasaru), ale zase potká zajímavý lidi, který si rádi zkrátěj‘ čekání konverzací... Pro místní jsou za jízdu úplně jiný ceny než pro turisty a jako všude je potřeba dlouho smlouvat, po jízdě vám stejně znova řeknou trojnásobnou cenu a musí se začít smlouvat nanovo J

  Kuta je balijský Bibione, akorát moře je ještě vo něco špinavější, pouliční prodavači vo něco vlezlejší a doprava vo něco zuřivější. Všechno se tam točí kolem turistů (chvíli má člověk skoro pocit, že je v Evropě), kromě hotelů – vod těch nejluxusnějších až po úplný kůčy, tam neni nic k vidění... Ale je tam bezkonkurenčně nejlevnějc na celym Bali a vlastně nejlevnější místo, kde jsme kdy byli vůbec – a proto to byl dobrej výchozí bod na výlety po okolí... Chtěli jsme si taky jednou trochu užít, tak jsme si vybrali luxusní hotel (na naše za 3 stovky pro voba i s opulentní snídaní), jídlo v hospodě se dalo pořídit za 15 korun na osobu, hodinová thajská masáž vyšla na 70 korun a půldenní půjčení surfu na padíka... Obešli jsme snad všechny místní půjčovny aut a nakonec usmlouvali cenu na 120 korun na den. Benzín je taky vo fous levnější než u nás – litr vyšel na příjemnejch 7 kaček J.

  S půjčenym autíčkem (malej džípek – Suzuki Katana, všeobecně zvanej Jimmy), jsme vyrazili na jih, na poloostrov Bukit, mrknout na vyhlášenou Nusa Dua Beach (nevíme kdo a proč jí vyhlásil, prostě písek a moře...) a pak na nejjižnější část ostrova – Bali Cliff, kde jsme poprvé potkali vopice – makaky jávský. Hopsali všude kolem cesty dolů k moři a netopýřímu chrámu – a my je (jako ostatně u všech předchozích „novejch" zvířat) fotili jak šílený, ačkoliv jsme jich pak viděli ještě tisíce a tisíce J. Odpoledne jsme se jeli podívat na Pura Luhur Uluwatu – chrám na útesech vysoko nad mořem, kde jsou stovky opic, zvyklejch na lidi, zvědavejch, drzejch a nenechavejch – rády kradou turistum sponky do vlasů, mobily apod J Nejvíc je fascinoval náš foťák, respektive jejich vlastní vodraz v polarizačnim filtru – s jednim makakem jsem se vo něj tahal asi pět minut – chytil mi objektiv a čuměl do něj z pěticentimetrový vzdálenosti, naprosto vykulenej, že se vidí... Tak jsem jen mačkal spoušť... J U chrámu jsme se taky prvně setkali s tim, že se s náma toužilo několik místních vyfotit... Večer jsme pokoukali západ sluníčka na Jimbaran Beach, která neni tak přeturistovaná jako Kuta, ale koupačka stejně nic moc... Při odlivu, těsně před západem sluníčka, se tam nashromáždí neuvěřitelný množství místní omladiny a všichni začnou hrát fotbal, nebo tam mladý Balijci balí Balijky...

  ...když jsme u fotbalu, všichni Indonézani jsou jim naprosto posedlí – buď ho hrajou nebo vo něm mluvěj‘ (v tom druhym jsou mnohem lepší)... Euro08 tam všichni hltali a nemluvili vo ničem jinym. Stačilo se kdekoliv zmínit, že jsme z „Čeko" (jak řikaj‘ naší milý vlasti) a okamžitě jsme slyšeli: „Jan Koler, Poborsky, Rosicky, Pítr Ček,..." No, obvykle jich jmenovali asi patnáct, ale já – fotbalovej analfabet – bohužel neznám zdaleka tolik českejch hráčů jako Indonézani, takže si další jména nepamatuju J No, trochu jsem se styděl, když mě poučovali, kdo hraje v jakym týmu apod. J

  Další den jsme vyzvedli na letišti Katku s Vaškem (který za náma přilítli do Denpasaru) a pak vyrazili do Ubudu, Balijskýho centra umění, kultury a řemesel, plnýho kamenickejch, řezbářskejch, stříbrnickejch a jinejch dílniček, taky mnoha divadel kde předváděj‘ Balijskej tanec a balet... My jsme si prošli zajímavý muzeum Puri Lukisan, kde jsou k vidění všechny školy Balijskýho umění, a pak zažili déšť, kterej ani trochu nepatřil do vobdobí sucha (suchá na nás během půl minuty nebyla ani nitka...). Dál na severu na nás čekal u městečka Tampaksiring chrám Gunung Kawi z 11. století, kterej je vytesanej do skály po vobou stranách malebný říčky. Obchodníci nám tam poměrně nevodbytně cpali hromadu cetek, po našem vytrvalym odmítání byli schopný snížit cenu i na pět procent původní... A ještě severnějc jsme v chrámu Tirta Empul pozorovali místní, jak prováděj‘ rituální duševní i fyzickou očistu v posvátnym prameni, vyvěrajícim uprostřed hindu chrámu (jeho zázračný léčbný účinky se prej využívaly už v 10. století). Mimochodem, pramenitá voda je na Bali posvátná leckde, v balijskym náboženství hraje důležitou roli tzv. „svatá voda", kterou připravuje brahmánskej kněz...

  A pak už jen pitka s Katkou a Vaškem, za pár kaček v Kuťanskym warungu... Místní pivo zvaný Bintang je sice na balijský poměry drahý, ale nezadá si s nejlepšíma českejma! Asi proto, že na jeho výrobu dohlíží Heineken...

  Trochu jsme doufali, že na Bali bude doprava aspoň vo něco lepší než v Surabaye, ale je nemlich stejná! První chvíli jsem z toho byl dost vyjukanej, ale kupodivu si na to člověk celkem rychle zvykne... Všichni totiž jezdí, s prominutim, jak prasata, ale nikdo nebourá! Jak se zdá, všichni se řídí jednoduchym pravidlem: „Hlídej si toho před sebou, tebe si zas hlídá ten vzadu" – a vono to funguje! Chlapík si spokojeně přejíždí přes 3 pruhy aniž by se mrknul do zrcátka a ten za nim, co to musel na místě zadupnout, se vůbec nevzteká – vždyť před půl minutou udělal to samý... Motorky házej myšky skoro neuvěřitelný, předjížděj zleva, zprava, zeshora i zespoda a nikomu to nevadí – vždyť každej šofér má doma motorku, se kterou jezdí zrovna tak... Všichni sice vydatně trouběj‘, ale neni to naše troubení: „Co děláš, vole?", spíš to znamená: „Pozor jedu!" A protože jede každej, tak každej troubí. Vzniká teda zajímavá kakofonie zvuků – a vaše troubení pochopitelně nikoho na nic neupozorní, protože v tom hluku si ho nemá nikdo šanci všimnout – spíš by ho asi vylekalo náhlý ticho... Přes tohle všechno jsme skutečně neviděli za celou dobu ani jednu bouračku – kromě těch našich J. Doprava je místy pomalejší, ale pořád to jede, žádný zácpy... Všechno plyne v takový zvláštní symbióze – přišlo mi, že jsem jedinej, kdo jí narušuje... Časem se mi ale tenhle styl dostal pod kůži a já si připadal na silnici bezpečnejc‘ než v Čechách (mimochodem, teď s tim mám doma trochu problémy – pokud se nezabiju, dostanu minimálně brzo přes držku J. Už proto, že pořád jezdim vlevo J).

  Ráno jsme vyrazili zase do Ubudu.. Když jsme čekali na semaforu (tady kupodivu červenou respektovali), přiklusali chlapíci, mlátili na vokno a nabízeli noviny ve všech možnejch jazycích. Řikám jim, že leda tak český... Ani nemrkli a vytáhli Hospodářky J. Cena nebyla zrovna nízká (mj. je k ní potřeba připočítat pokuta, páč jsem při dohadování ceny prošvih‘ zelenou a projel červenou zrovna kolem jedinejch policajtů na celym Bali) a noviny byly měsíc starý (datum na titulní straně pěkně vyretušovaný J), ale stejně bylo fajn si je takhle po roce přečíst J. V Ubudu jsme zašli do opičí rezervace Monkey Forest Sanctuary, což je les s hinduistickym chrámem, kterej je plnej vopic – jsou jich tam tisíce a jsou drzý jak vopice! Lidi jim tam často nosej baštiznu, na což si mršky zvykly natolik, že každýmu lezou do baťohu a berou si jí samy.  Nebo po vás vyšplhaj‘ a pak s váma dělaj‘ psí kusy – mně jeden vopičák vylez‘ za krk, napřed mi chtěl zvětšit nosní dírky a pak se mi dlouho snažil utrhnout cedulku vzadu na tričku... Jinak tam pobíhaly po střechách chrámu, blbly a praly se... No a Báru zase tradičně jedna hryzla (jako snad všechny zvířata, co jsme zatím na cestách viděli J).

  Měli jsme v plánu objet autem ostrov, tak jsme vyrazili na východ do Gianyaru, kde jsme chtěli pojíst na místnim, trochu divokym trhu... Kousek od něj byl hinduistickej chrám, kde právě probíhala jedna z církevních slavností – ženský navlečený do tradičních hábitů nesly na hlavách obětní koše plný ovoce, pečenejch kuřátek a jinejch pochutin – pak se vydaly společně s muzikantama na pouť městem a byla to velká paráda. Ptal jsem se postupně asi 15 lidí, co je to za slávu, ale anglicky neuměl v celý vesnici nikdo ani žbleptnout...

  Po baště ve warungu s krásnym výhledem na terasovitý políčka (Bali je přeci jen čistší než Surabaya, tak jsme si troufli jíst i ve warunzích) nás čekalo Pura Besakih - chrám v tisíci metrech, na úpatí nejvyšší hory Bali, činný sopky Gunung Agung (neboli Matky Hory). Hora je pro Balijce posvátná nejen kvůli vejšce, místní k ní maj‘ respekt hlavně kvůli její aktivitě (sídlí v ní hlavní Balijský božstvo). Zhruba jednou za sto let začne soptit a ničí na co přijde... Naposledy to bylo v roce 1963, shodou okolností právě v termínu oslav Svátku největší oběti, nejdůležitějšího Balijskýho obřadu, kterej se koná jen jednou za století, právě v Pura Besakih... Během oslav začala hora trochu prskat, naplno pak spustila pár dní poté. Proudy lávy pohřbily několik vesnic a celý město, včetně dvou tisíc lidí; ostrov pokryl popel, kterej zničil všechnu úrodu a na Bali propuk‘ hladomor... Jen chrám Pura Besakih zůstal zázrakem ušetřenej... Ve skutečnosti to není jeden chrám, ale komplex celkem dvaceti tří chrámů různýho stáří a velikosti (nejstarší byl údajně založenej v 8. století), Balijci ho považujou za matku všech chrámů a hlavní hinduistickej „svatostánek"... My jsme tam přijeli v podvečer, což mělo tu výhodu, že jsme tam byli jediný turisti... A tu nevýhodu, že jsme tam byli jediný turisti J. Páč se na nás napřed vrhla celá smečka zuřivejch prodejců čehokoliv (celkem neodbytný a agresivní – Bára nakonec nevydržela a koupila 20 hnusnejch pohledů, jen aby vod tý báby a její průpovídky vo patnácti hladovejch krcích měla pokoj), pak nás začal votravovat „průvodce" – bez něj prej dovnitř nesmíme, sami bysme narušili posvátnost chrámu a kdesi cosi... Nakonec jsme mu podlehli, tak nás proved‘... Koneckonců povídání o chrámovejch obřadech a hindu božstvech bylo celkem zajímavý... Ještě ale nebyl všem dnům konec – čekal nás nálet „žebravých holčiček", který měly anglický básničky „Půr čajld, nou many, nou fůd, rýly hangry..." naučený tak dojemně a tklivě, že se prostě nedaly poslat někam (už proto, že vám visely na noze)... Počas nevyšel – mlha a trochu poprchávalo (čehož okamžitě využili „pronajímatelé deštníků"), takže místo slibovanýho úžasnýho výhledu bylo vidět prd... Průvodce nás nechal do všech chrámů jen nakouknout (dovnitř prej směj‘ jen hinduisti), ale pak jsme mu utekli a prolezli je všechny... Nakonec se aspoň na chvíli sopka vynořila zpod mraků a nám se naskyt‘ úžasnej, až mystickej pohled na sopku v mlžnym oparu, přes stovku chrámovejch pagod... Večer byl ve znamení hledání noclehu v Semarapuře (v celym městě funguje jen jeden hotel – dobře schovanej, hnusnej a drahej).

  Mimochodem, v ceně noclehu většinou bejvá i snídaně; obvykle ale maj‘ na výběr jen Nasi Goreng – smaženou rejži s kouskama kuřecího masa, takže Bára, vegoška, která ráno nepozře nic teplýho a slanýho, zažila nejednu útrapu J). Posnídali jsme teda (já rejži, Bára na speciální přání hnusný suchý tousty s chemickou marmeládou) a hodili voko na místní síň spravedlnosti (Getrha Gosa), pozůstatek panovnickýho paláce (Semarapura bejvala kdysi centrem významný Balijský říše), s krásnejma stropníma malbama z hinduistickejch eposů, s celkem sugestivnim zobrazenim pekla (kam se hrabe křesťanský J).

  Dál jsme zápasili s místníma cestama po východnim pobřeží do Tenganan, vesničky původních obyvatel Bali Aga, který žili na ostrově ještě před příchodem hinduistickejch Jávanců. Jsou prej hrozně konzervativní a uchovávaj‘ si po staletí svojí původní kulturu. Mluvili jinym jazykem (aspoň nám to tak přišlo) a živili se, kromě obligátního prodeje cetek, taky chovem bojovejch kohoutů na kohoutí zápasy (oblíbená Balijská kratochvíle)... Další cesta vedla přes Amlapura... Právě tohle město se v roce 1963 stalo obětí „hněvu božstva sídlícího v Gunung Agung". Před výbuchem se jmenovalo Karangasem. Nezbylo z něj skoro nic... Pak si postavili nový a změnili mu název, aby potlačili vošklivý vzpomínky... Jen místní Rádža si prozíravě postavil palác na kopci, takže se zachoval a my ho mohli prolézt (sem tam jsme vlezli někomu do bytu, páč ve velký části paláce se zabydleli místní, kterejm se asi po tom neštěstí nechtělo začínat vod píky).  

  Po baště v japonský hospůdce (po indonéský stravě vítaná změna) s úúúžasnym výhledem na rejžový terásky a vesničku Tirta Gangga, jsme v Amedu (kousek od nejvýchodnějšího výběžku Bali) chvíli marně hledali slušnou pláž, páč v průvodci slibovali bezva senza šnorchlování... Bylo vedro k zalknutí, všechny babky sušící buráky a sklízející rejži se vysvlíkly do půl těla (tahle fajn móda, ještě před pár lety hojně rozšířená, se dneska bohužel drží už jen u „dříve narozených") a my mazali kousek dál na sever – do Tulambenu, kterej si prej co do šnorchlovačky s Amedem nezadá... Hned první pohled pod hladinu nás tak nadchnul, že jsme se rozhodli zaplatit si tu potápění. Mimo úžasnejch útesů a spousty ryb je tam totiž taky k vidění vrak lodi Liberty, americkýho křižníku, potopenýho Japkama ve 2. světový válce. Válí se na boku, v hloubce 2 až 30 metrů, jen kousek vod břehu a za těch pár desítek let stih‘ kompletně porůst korálama... Vobešli jsme pár společností a vybrali si Liberty Dive Comp., v jejichž resortu jsme i přespali.. Večer za náma dorazili Vašek s Katkou, tak jsme ukecali množstevní slevu J. Chlapík byl sympaťák, uměl skvěle anglicky a pár slov česky (kámoš instruktor je prej Čehun). Tentokrát jsme se přiznali, že nejsme v potápění moc kovaný, tak nám před ponorem dal instruktáž a my se nemuseli tolik bát J. První ponor byl asi půlhodinovej, do hloubky přes 20 metrů a bylo fakt na co koukat (kromě snad všech ryb nám známejch ze Samoy a Cookovek se nám ukázala taky třeba barracuda).

  Při občersvení před druhym ponorem jsme zpovídali Jackieho, našeho instruktora, jak je to s balijskou vírou a společností... Von sám je starej s náma, má 3 děti a bude jich mít víc – prej je to nutnost, aby mu měl kdo zaplatit ngaben, neboli kremaci... Náboženský obřady mu spolknou měsíčně půl vejplaty (a to určitě patří k líp situovanejm) a slavnost spojená s kremací je ta finančně nejnáročnější – 3 děti jí sotva utáhnou... Po snacku jsme hupsli znovu do neoprénů na druhej, asi 40 minutovej ponor, během kterýho jsme sklesali „po palubě" vraku do hloubky asi 18 metrů. Mrkli se i dovnitř (jestli se to tak dá říct, páč z něj moc nezbylo) a během ponoru viděli mj. klauna (toho z Hledá se Nemo J) a pěknýho žraloka... Jackie nás i fotil digiťákem v podvodnim pouzdru, ale foťák nebyl kdovíjakej, takže fotky jen vo málo lepší než ze Samoy...

  Odpoledne bylo ve znamení přejezdu po východnim pobřeží na sever do Singaraji a pak do vnitrozemí na nejvýš položenej chrám na Bali, Pura Puncak Penulisan, údajně s úžasnym výhledem na celý Bali (no, nezbejvá, než věřit, přes mlhu nebyl vidět pořádně ani samotnej chrám) a pak na Pura Ulun Danu Batur – krásnej chrám se spoustou pagod, s fajn pokoukánim na sopku a jezero Batur. Kousek vod chrámu nás „vodchyt" chlapík na motorce a dotáh‘ nás do příjemnýho hotelu na břehu jezera Danau Batur (cenu jsme ukecali na třetinu a neni se co divit – byli jsme tam sami, takže asi každá rupie dobrá). Večer nás zase dohnali Katka a Vašík – napřed jsme chtěli společně zdolat aktivní sopku Gunung Batur, ale šmejdi balijský maj‘ vobšancovanou jedinou přístupovou cestu – nahoru jen s průvodcem, za nesmyslný ceny. Tak jsme se na to vyprdli a radši si dali výlet po vokolí jezera, skrz vesničky, kam asi turista nezavítá (např. Songan). Ty byly plný krásnejch dětí, který houfně mazaly do školy podél silnice, ve školních uniformách – vesele nám mávali, ale když jsme vyndali foťák, byly pryč, jako když střelí (asi drobet stydlivý J).

  Společnej přejezd k dalšímu jezeru, Danau Bratan, byl trochu divokej... Napřed stoupání vod jezera Batur do ukrutnýho kopce na jedničku, klesání z ukrutnýho kopce k jezeru Batur – zpátky do hotelu pro mobil (pochopitelně muj J), pak stoupání vod jezera Batur do ukrutnýho kopce na jedničku a nakonec několik hodin po šílenejch cestách plnejch kráterů,  rychlostí asi 30 kiláků v hodině (kopce takový, že jsme náš rádoby teréňáček museli nahoru tlačit). Do Bedugulu na břehu jezera jsme přijeli až pozdě odpoledne. U Pura Ulun Danu Bratan, chrámu zpola na břehu jezera, zpola na ostrůvcích v jezeru, byla mlha a mrholilo, celkem to ale dodávalo místu na jeho kouzlu...

  Pro změnu jsme se rozloučili s K+V a hnali zpátky do Ubudu. Cestou jsme chtěli stihnout vodní palác a chrám v Mengwi, ale bloudili jsme kolem něj asi dvě hodiny a dorazili k němu 5 minut po zavíračce. Tak jsme se ubytovali v Ubudu v pokoji s úžasně vyřezávanejma dveřma a ještě hezčim zařízenim (mimochodem, na Bali platí pravidlo: čim turističtější oblast, tim levnější a hezčí ubytování – asi díky silný konkurenci) a večer zhlídli ve starym soudnim dvoře z 16. století představení balijskýho tance – Legong Dance. Je to v podstatě něco mezi divadlem, baletem a tancem, inscenace vyprávějící vždycky jeden příběh z nejznámějšího hindu eposu Ramajany. Tanečníci jsou v úžasnejch, zlatem vyšívanejch kostýmech a v ještě úžasnějších maskách (dřevěnejch i „mejkapovejch") – a příběh „zatancujou" tak, že dokonce i já jsem pochopil, vo čem to je J. O hudební stránku věci se stará několik desítek hráčů na gamelan - bambusový xylofony, na který se hraje železnym kladívkem, a gongy upevněný na vyřezávanejch trámech.

  Ráno jsme se vraceli mrknout do Mengwi – že aspoň nezabloudíme, když už víme kudy... Zabloudili jsme 4x! Pochopitelně jsme se s Bárou pohádali, ale asi to nebyla chyba navigátora – změť silnic kolem Ubudu je celkem divoká a s dopravnim značenim se nikde na Bali moc nepářou – místní cestu znaj‘ a cizinec... – ten tu nemá za volantem co pohledávat! Přijedete na hlavní a vyberte si, jestli vpravo nebo vlevo. Krom toho, všechny mapy Bali, co jsou k dostání, kreslily asi po paměti osmiletý děti... Když už přece jenom najdete ukazatel, zjistíte, že je velkou zábavou Balijců psát místní názvy totálně jinak, než jsou v průvodci a mapě. Ptát se místních na cestu je taky fajn – obvykle vám nerozuměj‘ a hned vám začnou zabízet zaručeně nejlevnější cetky, který maj‘ pro všechny případy stále při ruce...

  Mengwi byl snad první chrám, kde nám přálo počasí, takže máme konečně taky pěkný fotky dlouhý řady pagod místního chrámu... Dál nás v průvodci zaujal chrám Pura Rambut Siwi, prej dramaticky se tyčící na útesu vysoko nad mořem, na jihozápadě Bali... Hnali jsme se tam asi 3 hodiny a stál celkem za prd (průvodce asi dostal úplatek), mj. se znovu potvrdilo pravidlo: čim odlehlejší a míň turistama navštěvovaná památka, tim dražší vstup; úžasný ale byly rejžový terasovitý políčka v kopcovitym terénu cestou! Občas se mezi teráskama krčil malinkej chrám nebo aspoň pagoda, obvykle prej zasvěcený bohyni rejže Dewi Shri, která patří mezi nejuctívanější (například v každý domácnosti nesměla dřív chybět obrovská postel s nebesama, na který se nespalo, páč byla určená právě pro Dewi Shri)... Vono se není moc co divit, kromě turismu živí Balijce hlavně rejže – a možná právě díky Dewi maj‘ úrodu 2x až 3x do roka... A pokud ne kvůli ní, pak kvůli sopkám – jejich vulkanická činnost vypouští do ovzduší látky, který obohacujou a zúrodňujou půdu. Možná proto sídlí i v sopkách „dobré božstvo" – po zmaru, co výbuch přinese, přichází zase úroda a rozkvět...

  Západ sluníčka jsme pozorovali u Pura Tanah Lot, chrámu vystavěnym na skalnatym ostrůvku přímo v moři, kterej je doslova vobsypanej turistama. Převážně ale z okolních ostrovů (hlavně Jávy), evropskou rasu jsme tam zastupovali jenom my – což mělo za následek, že se na nás utvořila obrovská fronta fotografů – každej Indonésan se s náma chtěl vyfotit... Napřed nám to lichotilo, pak už jsme museli utíkat, páč bysme tam byli ještě teď J. Mimo jiné nám tam zase dokazovaly svůj um žebravý holčičky – tentokrát se nám svojí smutnou písničkou snažily prodat předražený pohledy – jedný jsme řekli, že se s ní za búra vyfotíme... Bohužel jsme udělali fotku dřív, než jsme jí dali prachy (aby neutekla) – nemáme teda zachycenej její výraz po inkasování „provize za modelling", tolik štěstí v očích a tak krásnej úsměv jsme v životě neviděli J...

  Večer zase do našeho oblíbenýho hotelu v Kutě, pro změnu shledání s K+V a pitka v místnim warungu. Ráno jsme se věnovali – Bárou dlouho toužebně očekávaný činnosti – chytání bronzu na místní pláži. To jsme s Vaškem dlouho nevydrželi a šli si radši za babku půjčit surf... Vlny jsou tam naprosto ideální, takže se mi párkrát povedlo i zvednout J. Báru to pak taky chytlo a aspoň se vozila po vlnách, vydrželi jsme tam teda blbnout celý dopoledne a pořádně se spálili... Po obídku a pár koktejlech v plážový hospě jsme zašli na thajskou masáž (pro Báru další vrcholnej okamžik dovolený). Chlapík, co mě masíroval (celkem saďour), nadšeně vyprávěl, jak se před rokem kousek vod místa, kde jsme se potápěli, ztratili tři český potápěči (dva prej našli živý vo 300 kiláků jinde – a ty pak společně s mym masérem, jakožto překladatelem, sjezdili celou Indonésii při bezvýslednym pátránim po ztracenym bráchovi)...

  Večer jsme pak absolvovali další cestu autobusem zpátky na Jávu. Zařekli jsme se sice, že jedna zkušenost bohatě stačila, bohužel ale do místa, kam jsme se chystali – Gunung Bromo na východní Jávě, žádný letadla ani vlaky nemíří... Zase o něco chytřejší jsme si všechny autobusy pořádně prohlídli, stejně ale nebylo moc z čeho vybírat, takže jsme po chvíli seděli ve vraku podobnym jako minule. Sedli jsme si daleko vod záchoda a sklopili si sedačky před náma – na nohy, doufajíce, že se bus nenaplní (bylo 5 minut před odjezdem)... Jak se ale postupně plnil, poposedali jsme si furt víc dozadu, až jsme nakonec skončili u toho smradlavýho hajzlu a autobus byl beztak narvanej (zkrátka čeká, až se naplní, jinak nejede J) Úložnej prostor byl plnej, tak se nám válely batohy v uličce hned vedle toho hajzlíku... Cesta probíhala dost podobně jako předtim, jen švábi byli vo něco větší a na zastávce chytrej řidič začal napouštět káď na hajzlíku hadicí, na kterou zapomněl, takže za chvíli byl celej autobus pod vodou – a jako první pochopitelně naše batohy... Zbytek cesty jsme teda dojeli s mokrejma krosnama na klíně J. V pět ráno nás vyhodili v Probbolingu a my se jali lovit hotel – ale o tom zase příště...

V galerii spousta fotek z Bali....

10.07.2008
Asijská odysea část 3.

A jede se dál – Jáva

  ...ještě před úsvitem jsme teda stáli na autobusový zastávce v Probbolingu, zase zpátky na východní Jávě, jen kousek od úžasnýho horskýho Národního parku Tengger-Bromo-Semeru. Napřed ale pár informací o Jávě...

Jáva

...leží západně od Bali a jihovýchodně od Sumatry. Je centrem dění celý Indonésie, najdete tu největší města (včetně Jakarty) a taky většinu indonéskýho průmyslu a obchodu... Víc než 130 milionů obyvatel dělá z Jávy nejlidnatější ostrov světa, hustotu osídlení má větší než Holandsko. V praxi to znamená, že krom několika horskejch oblastí a národních parků je problém narazit na trochu panenský přírody... Často není pozat, kde končí jedno město a začíná druhý – jedete souvislou zastavenou plochou i několik hodin, ač podle mapy není široko daleko žádný větší město...

  Celá Jáva je vlastně souvislej pás sopek, vyhaslejch i aktivních, včetně několika nejaktivnějších na světě. Každou chvíli si tu nějaká pšoukne a nadělá hromadu paseky. Nejznámější je asi výbuch Krakatau, sopky na ostrůvku mezi Jávou a Sumatrou. Na konci 19. století „vyvrhla" 20 krychlovejch kilometrů šutrů a způsobila v okolí tmu na tejden... Nejvyšší jávskou sopkou je aktivní Gunung Semeru (3.676m). Zemětřesení je tu na dennim pořádku, poslední větší po sobě nechalo před dvěma lety pět tisíc obětí a dvě stě tisíc lidí bez střechy nad hlavou...

  Jáva byla dlouhej čas hinduistickou baštou, dneska je ale veskrze islámská. Mešitu vidíte (a slyšíte) skoro na každym rohu, muslimský mravy jsou tu ale drobet uvolněnější – ženský běhaj‘ leckdy bez šátků, s modlenim se to nepřehání, i to pivečko si vobčas daj‘, když se Alláh nekouká... Jávanskej islám je tolerantní nejen vůči ostatním náboženstvím, ale například i vůči homosexualitě apod...

  Turismu neni na Jávě zdaleka tolik jako na Bali (který turismus živí), tak je tu mnohem víc patrná chudoba... Lidi se ze všech koutů Indonésie stěhujou do „země zaslíbené" – prosperující Jávy a jejích velkejch měst. Tady ale zjistěj‘, že vzhledem k nulový kvalifikaci a většinou i jazykovejm bariérám (v Indonésii je obrovský množství řečí a úředním jazykem „Bahasa Indonesia" mluví málokdo) vo práci nezavadej‘ a upadnou do ještě větší bídy – nemaj‘ kde bydlet a město je vyhání z centra na periferie, kde si stavěj‘ slumy, nebo bydlej pod mostama. S jídlem je taky svízel – přišli i vo tu trochu ourody, co jim doma na Sulawesi, Borneu a dalších odlehlejch koutech souostroví poskytovalo jejich skromný políčko – tak se teď živěj‘ všelijak – převážně prodejem čehokoliv... Prodej neni ale ve srovnáni s Bali tak agresivní, taky jsme skoro neviděli nikoho žebrat. Shodli jsme se s Bárou, že lidi, co si uměj‘ anglicky říct vo prachy, se nějak probijou – víc potřebujou pomoc typy, jako byl třeba chlapík v Solu na střední Jávě – nahej, bezzubej, vypadal jak z koncentráku, dlabal nějakou polívku (či co) nalitou v igeliťáku... Bára k němu došla a podala mu 20 tisíc rupií (na naše asi 35 korun, pro Jávance i několikadenní obživa). Nechápavě si bankovku prohlížel, pak jí zmačkal a strčil kamsi do torby – a my pochopili, že tu jsou i lidi, co možná nikdy peníze neviděli...

   Ale zpátky k nám: V Probbolingu jsme zatoužili dospat strastiplnou cestu busem (původní plán schrupnout si cestou nějak nevyšel J), ňákou chvíli jsme teda hledali jedinej hotel ve městě a trochu si dáchli... Hotel byl taky legrační, postele nebyly povlečený a neměly peřiny... Bára se rozhodla vzít to do svejch rukou a došlápla si na portýra.. Ten jí oznámil, že peřiny nemaj‘, ale za to jí může dát mejdlo... Po chvíli zbytečný diskuze Bára rezignovala a poprosila aspoň vo ručník... Ten taky neměl, ale ochotně jí za to nabídnul toaletní papír... Bára samym rozlícenim nemohla usnout, ale já spal jak andílek – stejně bylo a pokoji 45 stupňů, tak jakýpak přikrejvání...

  Dopoledne jsme šli do městečka zjišťovat, jak se dostat do hor... Ceny za tágo byly směšně vysoký a místní neochotný rozumný dohodě... Nakonec jsme domluvili bemo, dodávku pro místní za přijatelnou cenu (i tak určitě 5x vyšší než pro domorodce). Když po půl hodině do dodávky pro 8 lidí přistoupilo dalších 6, divila se Bára, na co ještě čekáme, když už jsme plný. Pak se divila ještě mnohem víc... Vyjeli jsme po další hodině a bylo nás tam celkem 28! Nepřehánim, fakt jsem to počítal – i když asi na pětkrát, páč to nebylo vůbec snadný – sedící byli v několika vrstvách, pár klučinů vlálo venku na stupátkách, tři seděli na střeše... Na tý byla kromě nich ještě naše bagáž a asi komplet celá úroda okolí Probbolinga, kterou jeli místná farmáři prodávat do hor... Cestou přistoupil chlapík s kolem (to šlo na střechu) a další s deseti 20-ti litrovejma kanistrama vody (ty šly mezi nás J). No cesta byla fajn – klučinové vzadu z nás byli hotoví, pořád si nás fotili a jeden mi svojí indoangličtinou nabízel výhodnou výměnu – muj slušivej klobouček za jeho zasoplenou děravou kšiltovku – že prej jako abysme na sebe měli vzpomínku (no, kšeft jsem mu rozmluvil, vzpomínku na něj mám stejně i bez kšiltovky J).

 Bemo nás dovezlo do Cemoro Lawang, vesnice u samýho jícnu mohutnýho kráteru Tengger Massif. Přímo od našeho hotelu se nabízel přímo neuvěřitelnej pohled na měsíční krajinu uvnitř kráteru. Tengger je starodávná gigantická sopka, její kráter má průměr přes 10 kiláků a uvnitř je naprostá rovina, jak vyschlý solný jezero. Tuhle rovinu narušujou tři sopky, který v kráteru postupem času vyrostly – skoro pravidelnej kužel vyhaslý Gunung Batok, stále aktivní Gunung Bromo a Gunung Kursi. Večer jsme vyrazili na procházku kolem miniaturních políček s pórkem, mrkví a jinou zeleninou, co roste jen takhle vysoko, u políček stály ještě miniaturnější domečky domorodců... Je až neuvěřitelný, v čem jsou lidi schopný žít. Tu a tam jsme nahlídli dovnitř – jen plotna a postel. Elektřina jen pro prominenty...

  Z nedostaku času a taky kvůli nepravdivejm údajům v průvodci jsme na vyhlídku z bezmála 2.800 m vysoký hory Gunung Penanjakan nevyrazili po svejch, ale nechali jsme se tam vyvézt, po vzoru americkejch a japonskejch páprdů,  džípem (pak jsme zjistili, že výšlap by nebyl tak hroznej a dlouhej, jak ho průvodce popisoval)... I tak jsme vstávali ve 3 ráno – nejhezčí výhled na trojici sopek uprostřed kráteru je prej totiž za úsvitu. Na sluníčko jsme sice čekali s početnou partou Japonců, ale stálo to skutečně za to – v kráteru leží ráno mlha, z Gunung Bromo stoupaj‘ oblaka páry scenérii sopek v kráteru doplňuje dál na jihu Gunung Semeru – největší a jedna z nejaktivnějších sopek na Jávě, která si občas pšoukne a vypustí oblak hrající všema barvama... No, posuďte sami J

  Japonci asi nepochopili, na co maj‘ koukat, a tak si místo úžasnejch sopek v ranních červáncích fotili přímo východ sluníčka – a pro jistotu ještě s bleskem J Aspoň se s náma netlačili – mačkali se na druhý straně vyhlídkový plošiny... Pak nás svezli džípem do kráteru, pod Bromo, na jehož úpatí je hindu chrám... Cestou pěšky nahoru ke kráteru jsme hodili řeč se slovenskym emigrantem, co žije ve Švajcu a vobjíždí svět s baťohem na zádech... Z jícnu kráteru Gunung Bromo se valí oblaka páry a sirnejch výparů. Na procházce okolo po jeho vrcholku (resp. spíš „proběžce", páč nebyl čas) je trošku dusno, o to hezčí jsou ale výhledy po okolí a dovnitř sopky...

  Po snídani nás hodilo další bemo (podstatně prázdnější) zpátky do Probbolinga (cestou jsme sledovali v několika vesnicích volby guvernéra, což je společenská událost č. 1, vesničani se hoděj‘ do gala, muzika vyhrává a všichni se dobře baví... V bemu jsme se seznámili s Monikou – Polkou, která studuje fotografii a v rámci svý diplomky vyrazila na střední Sumatru fotit zvláštní etnikum Minangkabau -  matriarchálních muslimů (anglicky moc neuměla, ale česko-polsky jsme se dorozuměli celkem v poho). Ve městě nás čekala dodávka, která nás měla zavézt do Yogyakarty, centra střední Jávy (už jsme totiž nehodlali znovu podstupovat další cestu busem)... V dodávce pro 10 lidí jsme tentokrát jeli jen my s Monikou, takže komfort! Doufali jsme, že dospíme ranní brzkou vstávačku, z čehož nás řidič vyved‘, páč troubil na úplně všechno živý i mrtvý okolo, v intervalu sedmi sekund. Malinko na překážku byl taky fakt, že řidič neuměl žbleptnout anglicky. Prostá žádost vo zastávku na záchod se tim proměnila ve velkou bojovku... Potřeba jíst se pantomimicky hraje přeci jen líp (páč nemusíte mít strach, že omylem „zahrajete" něco, co diváka k smrti urazí), takže řidič celkem rychle pochopil a zastavil nám v nejbližší hospodě... Tamní personál pro změnu neuměl ani slovo a jídelníček neměli ani v mateřštině, tak přišly na řadu naše malířský schopnosti... Monika je taky vegoška, tzn. pro objednání bezmasýho jídla bylo potřeba namalovat prasátko, kravičku, kuřátko, ovečku – a všechno pěkně škrtnout. Pak namalovat mrkvičku, cibulku a rajčátko – a souhlasně kejvat hlavou J Když „šenkýřka" konečně pochopila, čeho si žádáme, zamítavě zakroutila hlavou, tak jsme stejně vodtáhli s nepořízenou (po týhle zkušenosti jsme si koupili anglicko-indonéskej slovník a naučili se pár základních slovíček a frází) J.

  Do Yogyakarty neboli „Jogjy", jak píšou a řikaj‘ místní, jsme přifrčeli po setmění. Sehnat střechu nad hlavou nebylo vůbec lehký – i v Jogje byly volby a hotely byly plný rodin z okolních vesnic, který si jely do města užít volebních oslav... Naháněči za náma běhali jak splašený a byli neodbytný. Po několika vlastních neúspěších jsme se svěřili do jejich péče, takže s náma proběhli celý město a výsledek byl stejnej – houby s voctem... Nakonec se nám přeci jen poštěstilo v drahym, ale celkem fajn hotelu, dokonce jsme pak objevili i skoroevropskou hospodu, kde jsem okusil wienerschnitzel v zajímavym jávanskym pojetí J.

  Jogja je centrem jávanský kultury a umění. Celá provincie okolo města je jakejsi stát ve státě – sultanát s víceméně nezávislou samosprávou... Jogja je mimo jiný město univerzit a studentů. Většina jávanskejch revolucí začíná právě tady – ať už to byl vzpoura proti Holanďanum, která vedla až k nezávislosti Indonésie, nebo svržení diktátorskýho prezidenta Suharta na konci 90. let.

  Suharto byl „šikovnej chlapík", kterej se ujal vlády po puči v r. 1965, při převratu nechal pobít přes milion lidí – většinou komunistů (mimochodem za silný podpory americkýho prezidenta Johnsona), během dvaatřicetiletý vlády krvavě potlačil nejedno hnutí za nezávislost (např. ve Východnim Timoru, nebo v provinciích Aceh a Papua – výsledkem bylo asi 300.000 mrtvejch), uvrhnul zemi do hluboký ekonomický krize, sám se ale celkem zabezpečil -  zpronevěřil v přepočtu přes 10 miliard kaček. Je považovanej za jednoho z největších tyranů druhý poloviny 20. století. Soudní proces po jeho svržení byl přerušenej kvůli zdravotnímu stavu, letos vodešel pykat za svý hříchy do muslimskýho pekla.

  Demoška je v Jogje na dennim pořádku, taky jsme jednu zažili – tentokrát se studentum nelíbilo, že Indonésie vystoupila z OPEC a ceny benzínu vyskočily vo 30% – ze sedmi na deset korun za litr – pro nás pořád za hubičku, pro chudý Jávance, který na benzín nejen jezděj‘, ale i na něm vařej‘ apod., je to ukrutná darda...  Zásob ropy má Indonésie na spoustu let dopředu, kvůli zastaralejm technologiim těžby není ale schopná pokrejt poptávku a musí si ropu kupovat vod OPECu. Stejně je ale úžasně levná – nejen že neni zatížená spotřební daní, dokonce je státem dotovaná – vláda místo investic do infrastruktury cpe prachy do uměle udržovanejch nízkejch cen benzínu, což je vzhledem k zoufalý ekonomický situaci neúnosný, proto teď dotace rušej a lidi se vztekaj‘... Cena benzínu je mimochodem po fotbalu nejčastější téma, který s náma s velkou chutí místní probírali.

  Jogja je taky město muzeí. Nejhezčí je Sono Budoyo, s výstavou všeho jávanskýho a balijskýho umění (masky topeng, loutky, tradiční dýky kris, batiky, dřevořezby a tak). Ujal se nás tam klučina, kterej vyrábí dvojrozměrný loutky wayang kulit používaný při loutkový stínohře. Se zajímavym výkladem nás proved‘ celym muzeem... Pak nám ještě ve svý dílničce předved‘, jak loutky vyrábí (jsou z hovězí kůže, pestrobarevně vymalovaný a bohatě zdobený) a my mu slíbili, že večer přijdem‘ na jeho představení. Nakonec nám stopnul levnýho bečaka – rikšu, kterej s náma dofuněl do art centra, kde vyráběj‘ a prodávaj‘ vyhlášený batiky, Mistress nám předvedla technologii výroby (ty složitější maj‘ desítky barev a výroba jedný trvá asi měsíc), její starej se nám pak jal nabízet její díla. Aby vyniklo její mistrovství, přines‘ pro srovnání – podle jeho slov – nekvalitní práci studenta – do který jsme se okamžitě zamilovali a skoupili snad všechny jeho batiky, co měli na skladě (k prodavačově značný nelibosti) J. Potkali jsme tam zase Moniku, tak jsme jí taky pozvali na večerní loutkový představení...

  Odpoledne nás čekal obrovskej palác Kraton – sídlo sultánů – vlastně opevněný město ve městě, ve kterym žije 25 tisíc lidí, vesměs sloužících sultánovi. Palác byl ale bohužel z velký části poškozenej zemětřesenim a většina jeho přepychovejch pavilonů je veřejnosti uzavřená, páč tam současnej sultán stále pobejvá... Místní průvodce nás aspoň proved‘ po polozbořenym harému a zcelazbořenym vodnim paláci; spíš než vo provádění se ale zajímal vo to, jak nám něco prodat nebo vyžebrat ňákou tu rupii, takže nic moc... Večer jsme se pro změnu potkali s Vaškem a Kačkou, který za náma přilítli z Denpasaru, zašli na dlabanec do naší oblíbený poloevropský hospody s příznačnym názvem Superman a pak mazali na stínohru wayang kulit. Hráli zase jeden z eposů Ramajany, všechny loutky obsluhoval jeden „vodič", o hudební stránku se staral orchestr gamelan. Neměli jsme ale ani tucha, o čem představení je, tak jsme utekli asi po hodině, k očividný lítosti loutkáře – muzejního průvodce... Do hotelu to byl kus cesty, tak jsme se nechali ukecat vozkou a nechali si jako správný bařtipáni vytřást duši na vozíku taženym polochcíplou herkou J

  Na střední Jávě bejvalo centrum raně středověký říše Mataram, po který zbyly v okolí Jogjy dvě největší jávanský památky – buddhistickej památník Borobudur a hinduistickej komplex chrámů Prambanan. K těm jsme se chtěli dobravit půjčenym autem, zjistili jsme ale, že půjčovný je v Jogje nesrovnatelně (asi pětinásobně) dražší než na Bali. Páč jsme toho vo zmiňovanejch památkách moc nevěděli, zatoužili jsme po „odbornym výkladu" a zaplatili si celodenní výlet s průvodcem... To se ukázalo jako dobrej nápad – průvodce uměl skvěle anglicky, hodně věděl a byl sdílnej... Cestou nám ochotně odpovídal na všetečný otázky vo kultuře, hospodářství, rodinnym uspořádání, tabákovym průmyslu a spoustě dalších zajímavostí Jávy... Např. americký Marlboro jsou z jávanskýho tabáku, na Jávě vypěstovaný, usušený i zabalený J. Krabka tu stojí 9 kaček (na Zélandu 15x tolik J). Naše první zastávka byla u Prambanan – největšího hinduistickýho komplexu v jihovýchodní Asii – byl dokončenej okolo roku 850 n.l. a celkem záhy po dokončení osiřel, po záhadnym zániku říše Mataram.

  Z většiny chrámů zbyly jen ruiny, hlavní chrámy (Šivův – skoro 50 metrů vysokej, Višnův, Brahmův a dalších pět menších) naštěstí celkem ustály řadu zemětřesení, který oblast za ty století postihly. Hodně taky pomohla intenzivní (ač vleklá) rekonstrukce, která probíhá už vod začátku 20. století a je spolufinancovaná UNESCO. Bohužel zemětřesení, který přišlo před dvěma lety, znova komplex silně poškodilo – dva hlavní chrámy jsou pod lešenim, základy snad zaplaťbrahma vydržely... Chrámy jsou bohatě zdobený sochama a reliéfama, výjevama z Ramajány... Proti varování v průvodci i známejch, bylo v komplexu jen pár turistů, většinou Jávanci (což znamenalo zase párkrát postát coby model ve společnosti sličných Indonézanek J).

  Dál jsme mířili do vesničky Kaliurang, ležící na svazích Gunung Merapi (v překladu Ohňový Hory), bezmála 3 kiláky vysoký sopky, údajně nejaktivnější a nejnebezpečnější na světě... Jak to ovšem bejvá na ostrovech, osamocená sopka dokáže pěkně zadržet postup oblačnosti a mraky se okolo ní vesele shlukujou – tzn. výhled vůbec žádnej L. Nezbylo, než věřit průvodci, že výhled vocaď na kouřící kráter je skutečně jedinečnej... Aspoň jsme ochutnali tzv. snakefruit, zajímavý ovoce z místních sadů, jehož slupka vypadá jak hadí kůže...

  A potom zas do nížin, kolem čajovejch a tabákovejch polí, do chrámu Mendut s obrovskou sochou Buddhy a jeho dvou žáků, která měla přijít na vrchol památníku Borobudur, ale je tak obrovská, že jí tam nevyzvedli... Socha je ještě zajímavá tím, že Buddha nesedí ve svý obvyklý lotosový pozici, ale má obě chodidla položený na zemi. Na obídek jsme zašli do celkem luxusní hospůdky – byli jsme tam sami, tak se všechen personál věnoval jen nám – což bylo drobet na škodu... 12 číšnic na 2 hosty je přeci jen moc – vobšancovaly nás ze všech stran a my měli strach vzhlídnout vod jídla – v tu vteřinu u nás stály tři a o překot se ptaly, čeho že si žádáme... Ubrousek jsem neměl čas položit – vodtrhávaly mi ho přímo vod huby, zatimco další mazaly pro nový... I na záchod mě dovedly, trochu jsem se bál, že mi budou asistovat i tam J V Indonézii se u personálu asi hodností hlavně devótnost – klaněly se až k zemi a v životě jsme neslyšeli tak servilně pronesený „Exkjůůůůzmíííííííí"... Zbytek personálu nám dokonce pro dobrý chutnání zahrál loutkový představení wayang kulit J

  A nakonec nás čekala největší buddhistická stavba světa – chrám Borobudur. Ten nechali vystavět na uměle navršenym kopci panovníci říše Mataran v druhý půlce 8. století jako symbol posvátný indický hory Suméru, buddhistickýho středu vesmíru. Chrám sestává z devíti teras – šesti spodních čtvercovejch, třech horních kruhovech. Hrana čtvercový základny měří přes 120 metrů. Ke stavbě byl použitej výhradně andezit – sopečná hornina těžená v korytě nedaleký řeky (kterou vobčas, když si sopka Merapi usmyslí, teče místo vody láva). Jednotlivý terasy jsou vlastně zobrazenim mahajany, buddhistický cesty k osvícení. Mniši i poutníci procházeli po jednotlivejch kamennejch terasách skoro pět kilometrů dlouhou symbolickou cestu až k „nirváně" – nejvyšší, centrální stúpě (zvoncovitý svatyni) s nedokončenou sochou Buddhy uvnitř. Na horních třech terasách je takovejch stúp ještě 72 – v každý sedí Buddha, vždycky s jinym gestem rukou... Až pozdě jsme se dozvěděli, že je potřeba vycházet odzdola nahoru a zleva doprava, jinak se přikláníme ke zlu... No, ještěže buddhisti nemaj‘ peklo – nejhůř se v příštim životě narodíme jako švábi...

  Na dolních šesti terasách je přes 1500 výpravnejch reliéfních desek z Buddhova života a další hromada jeho soch (v celym chrámu je jich přes 500). Památník budovala říře Mataram přes 50 let a jen chvilku po dokončení konvertovala k hinduismu, opustila ho a vrhla se stejnou vervou na budování Prambananu J. Časem upad‘ Boroburud v zapomnění, znovuobjevenej byl až na začátku 19. století a až na konci 20. stol. se začal intenzivně opravovat. Předloňskýho zemětřesení zůstal ušetřenej (řádilo jen pár kiláků vocaď), lidský blbosti ale ušetřenej nezůstal – radikální fundamentalista vyhodil do vzduchu část nejvyšší svatyně a zničil její krásný zdobení...

  My jsme vydrželi prolejzat památník přes 3 hodiny, mimo jiný proto, že se na nás záhy zase utvořila fronta na focení a my neměli sílu odmítat (ceny za vstupný jsou dvojí – Jávanec platí desetinu ceny co my, takže si to celkem může dovolit a díky tomu tam byla spousta dětí na školním výletě) J. Byli jsme naprosto unešený, nerušenou cestu k nirváně nám kazili jen místní holobrádci, který to nahoru brali zkratkou, přes sochy i stúpy. Celej památník, ač součástí UNESCO, není totiž prakticky vůbec hlídanej (a těch pár zřízenců se místo dohledu dloube v nose), takže místní omladina leze všude, vokopává sochy a dělá stupidity na stúpách. Těžko říct, jak bude Borobudur vypadat za 10 let. Jinak ale zase skoro žádný turisti (až na pár Japonců, který jsou samozřejmě všude)... Počkali jsme si na západ, kdy na obzoru z mlhy vykoukla i sopka Merapi a při tom pohledu došli osvícení!

  Když už se nám Merapi ukázala, zaujala nás natolik, že jsme si druhej den půjčili s KaV motorky a vyrazili jí zkoumat zblízka – do vesničky Selo, odkud se obvykle vyráží na vrcholek  „Ohňový Hory". Název je na místě – od 17. století napočítali Jávanci přes 60 jejích erupcí, který maj‘ na svědomí desetitisíce obětí. V roce 1006 pravděpodobně způsobila zánik říše Mataram, naposledy soptila přesně 1000 let poté – před dvěma lety... Dneska je pod odbornym dohledem, ze všech čtyř světovejch stran jí hlídá seismická observatoř, takže se teď naštěstí dá celkem dopředu určit, kdy zas bude blbout a včas varovat lidi. Naneštěstí domorodci žijící na jejích svazích nechtěj‘ za žádnejch okolností opustit svý příbytky – věřej‘, že maj‘ umřít tam, kde se narodili a celej život hospodařili – proto i přes veškerý varování s sebou každá erupce nese i oběti na životech... Každej rok vysílá sultán z Jogjy procesí, který přináší tisíce obětin na uplacení a uchlácholení ducha Ohňový Hory. My jsme cestou dorazili k jedný z observatoří na svahu sopky, v asi patnácti stech metrech... Je zapadlá v lesích (v týhle vejšce už rostou na Jávě jehličnany) a vypadala opuštěně. Nakonec se nám přeci jen zjevil sympatickej Jávanec, co měl zrovna službu... Trošku jsme se mu nacpali do kanclu a nechali si všechno ukázat... Neuměl ani slovo anglicky, ale přeci jen jsme se nějak domluvili – ukazoval nám záznamy seismografu z posledního, předloňskýho „pšouku", vzal nás do bunkru v podzemí, kam se běhá schovávat (vypadá jak atomovej kryt a dá se tam prej přežít i 14 dní). Prosili jsme ho, jestli nemá nějaký fotky hory při erupci – což nepochopil – napřed vyfotil nás, pak se vyfotil s náma, teprv‘ po naší kvalitní pantomimě vytáh‘ fotky z předloňskýho sopkočertění a „rád" nám je prodal J Pak začal přístroj trochu skotačit – hlásit zvýšenou sopečnou aktivitu -  a my radši mazali dál...

  Bylo sice celkem jasno, ale pára stoupající z kráteru tvořila kolem vrcholku mlžnej mrak, kterej nesliboval zrovna krásnej výhled – rozmysleli jsme si teda výstup nahoru a mazali do Ketep, horský vesničky údajně s nejhezčim výhledem na sopku. Ta ale mezitim „chytla" další mrak, takže zas nezbejvá, než věřit... Posnídali jsme (číšníkovy jazykový schopnosti způsobily, že ani jeden z nás nedostal to, co si objednal J), rozloučili se s KaV, který odpoledne letěli do Kuala Lumpur, a uháněli dál do Selo. Tam se nám konečně Ohňová hora „odhalila" a předvedla v celý svý kráse... člověk by nevěřil, že tahle mírumilovně vyhlížející hora, porostlá travičkou a jen tak lehce pokuřující, dokáže nadělat takovou paseku...

  Následoval divokej přejezd k další sopce – Gunung Lawu se dvěma starejma hindu chrámama na jejích svazích, který jsme toužili navštívit ... Průvodce nás se vzdáleností tahal za fusekli, tak jsme urazili na cestách necestách asi 120 kiláků (místo avízovanejch 30-ti),  pětkrát jsme zabloudili a asi padesátkrát se ptali za cestu (z toho 45 lidí vůbec netušilo, co po nich chceme). Cesta vedla kolem čajovejch a kávovejch políček, sklon horskejch silniček občas motorka nezvládla a Bára musela šlapat do kopce po svejch. U chrámu Candi Sukuh nám drobet sprchlo a nebyla tam ani noha... Za to tam byla spousta jinejch částí těla – stavitelé chrámu vyznávali kult plodnosti a falickej kult, tzn. je tam celá spousta zajímavejch soch, který bysme v hinduistickym chrámu nečekali J. Celej chrám z 15. století má spíš inckej než asijskej vzhled... Pár kiláků vod něj je o něco větší Candi Ceto s podobnejma erotickejma motivama – např. v jedný z hlavních svatyň chrámu tvoří oltář místo sochy boha obří kamennej pantáta J

  Přejezd zpátky do 120 km vzdálený Jogjy na motorce po setmění, s přilbou s tmavym sklem... no, nebylo to příjemný J Hondička (175ccm, poloautomat) sice svištěla pěkně, cesty jsou ale takový, že se neustále kličkuje mezi dírama (v noci nic moc), řidiči snad jezděj ještě divočejc než ve dne. Motorka má tu výhodu, že se všude procpe. Rychle jsem pochytil manýry místních motorkářů a házel jednu myšku za druhou – kupodivu se nikdo nevztekal – jsou zvyklí. Na světlech se všechny motorky protlačí dopředu a pak závoděj‘, kdo dřív vystartuje (celkem zábava J). Nevýhodou ale je, jak všichni počítaj‘, že se můžeš uhnout. Nejednou se proti nám hnal v našem pruhu nákladák, zběsile troubící, což v překladu asi znamenalo: „Jedu ti v pruhu, tak koukej uhnout na krajnici." Asi zapomněl, že jávanský cesty krajnice nemaj‘... Když si to proti mně potmě šinul v mym pruhu motorkář, do poslední chvíle jsem čekal, že se uhne... Neuhnul... Zaplaťpánbů jsme se potkali jen zrcátkama, i tak jsem to sotva ustál... Jak dopad von, těžko říct, ale asi dobře, ani nepřibrzdil... Sháněli jsme pak nový zrcátko – prodávali jen kompletní sadu, originál vod hondy – za padesát kaček. Vivat Jáva!

  A ráno znovu na východ, do Solo, finančního centra oblasti, města soutěžícího s Jogjou o to, kdo je centrem jávanský kultury. Krom dalšího Kratonu dalšího sultána (tentokrát hezkýho a turistum přístupnějšího, se sbírkou kočárů, sultánovejch nosítek apod.) je v Solo k vidění několik krásnejch trhů se starožitnostma. V jednom jsme strávili přes hodinu a nakoupili hromadu krás – ručně vyřezávaný loutky, masky a tak. Krámečky byly starý snad tři sta let a prodávající taky J. Kousek od Sola je Sangiran – vesnice, kde byly nalezený pozůstatky opočlověka žijícího tu před 1,5 mil. lety. Dneska je tam muzeum – nevelký, ale kupodivu pěkně udělaný... Domu jsme tentokrát mazali radši za světla, i tak to byla bojovka J cestou nám na rozloučenou zapózovala Merapi při západu, rudě ozářená a zlověstně kouřící. Večer jsme v Jogje pokoupili další suvenýry (jávanský masky, batikovou košili apod.) a přes net koupili na druhej den letenku do Jakarty.

  Brzo ráno jsme využili pro cestu na letiště chloubu Yogyakarty – místní moderní MHD. Co do modernosti a čistoty skutečně zaslouží pochvalu, dobře jsme se ale bavili při pozorování místního personálu. To takhle přijdete k pokladně před zastávkou (mimochodem, ty maj‘ stavěný na asijský proporce, tzn. statnej jinoch s batohem na zádech se do budky halt nevejde), kde vám pani prodá lístek, kterej máte strčit do turniketu. Ale nestrčíte, protože u něj stojí chlapík, co to udělá za vás, počká až na druhý straně vyleze a odnese ho vrátit pani do pokladny. V budce, kam se celkem vejdou 4 normální lidi, se s váma mačkaj‘ další dva zřízenci dohlížející s píšťalkou v ústech na vystupování a nastupování – zda vše probíhá dle regulí J. V autobuse jsou kromě řidiče další 2 zaměstnanci – jeden před odjezdem z každý zastávky projde celej autobus a zkontroluje, jestli všichni správně seděj‘, jestli Váš batoh nepřekáží v cestě a podobný důležitostě; druhej zapisuje, kolik lidí na zastávce nastoupilo a vystoupilo. Na každý třetí zastávce ještě přistoupí (asi) inspektor, zkontroluje papír zapisovače, něco si opíše a zase vystoupí. Všichni maj‘ krásný nový čistý úbory a všichni jsou očividně patřičně hrdý na svojí práci. Nevim, jak to vypadá přes den, ale takhle brzo ráno, kdy jsme byli jediný cestující, vycházelo v průměru asi 6,3 zaměstnance na jednoho pasažéra. Těžko říct, kdo to platí J

  Mimochodem, tahle přezaměstnanost je na Jávě k vidění všude – práci jednoho zastává čtyři až pět lidí – jeden nese kufr, druhej otevírá dveře... Na pumpě čeká dvanáct zaměstanců na auto, aby mohl jeden z nich načepovat. Pokud už náhodou někdo opravuje silnici, je kolem jednoho kopáče sedmnáct přihlížejících... Pracovní morálka je obecně taková nižší J Dlouho jsme se snažili vypozorovat, kdy je čas siesty a kdy čas práce, protože kolem silnic, na stavbách apod. byla často k vidění celá parta dělňasů – jak se válej‘ na hromadě písku, pokuřujou nebo prostě chrápou. V jakoukoliv denní dobu... Pracovat jsme je ale téměř nezastihli J. Teda chlapy – ženský dřou jak mezci – obdělávaj‘ pole, nosej nůše s kamenim, zedničej‘ – obvykle k tomu maj na zádech aspoň jednoho sviště. Musej‘ mít taky stašnou páru. Onehdy jsme stoupaje do schodů chrámu potkali stoletou stařenu, táhnoucí na ramenou obrovskou fošnu. Napřed jsem jí chtěl nabídnout pomoc, když jsme si pak fušnu pořádně prohlíd‘, rozmyslel jsem si to – tu bych rozhodně neunes‘... Chlapi mezitim seděj‘ v hospodě a pařej‘ vrchcáby, nebo jen tak dřepěj‘ na prahu a pozorujou cvrkot. Ani přes svý ohromný nerostný bohatství a obrovskej potenciál nebude Indonésie asi nikdy bohatá – lidi si totiž nespojujou prosperitu s prací – prachy nemaj‘ pracovitý, prachy maj‘ mocný. Oni jsou chudý, to je prostě daný a jiný to nebude. Všichni svorně nadávaj‘ na bohatý Číňany – jejich jediná modla jsou prej peníze. Ale že jávanský Číňani maj prachy prostě proto, že se uměj‘ ohánět, to nikdo nevidí... Vono proč se honit – kromě velkejch měst je všude dost palem s ovocem, banán roste kousek od vás, takže hladomor nehrozí. A co jinýho člověk potřebuje J.

  Letenky jsou přes asijský nízkonákladovky celkem za hubičku a přeprava co do komfortu naprosto nesrovnatelná s autobusem. Ačkoliv i místní záchody se očividně daj‘ používat „po asijsku" J. V Jogje jsme si koupili rovnou i přelet do Medanu, hlavního města Sumatry. Chtěli jsme strávit den v Jakartě, pak si půjčit auto, přejet na jihovýchodní cíp Sumatry, do známýho národního parku Way Kambas, údajně plnýho slonů a tygrů sumaterskejch. Plánovač ale udělal chybu! Cesta se totiž v Indonézii nedá měřit na vzdálenost, ale čas... Vzdušnou čarou je to z Jakarty ani ne 150 kiláků, autem se tam prej ale jede víc než 10 hodin, po strastiplnejch cestách. Měli jsme na výlet jen dva dny, krom toho půjčovný aut je v Jakartě neuvěřitelně vysoký (zlatá Jogja), tak jsme se na to vyprdli – a tím pádem „zkejsli" v Jakartě skoro tři dny.

  Jakarta se drží (se svejma 15 až 18 miliony obyvatel) v žebříčku deseti největších měst světa, určitě taky zaujímá přední místo v žebříčku nejšpinavějších a nejsmradlavějších měst. Konkurovat jí může snad jenom Surabaya J Je to město kontrastů – ve čtvrti Golden Triangle žije v přepychu smetánka celý Asie, pár bloků odtud živořej‘ lidi na ulicích nebo ve slumech – chatrčích z vlnitýho plechu, v příšerný špíně a naprostý chudobě. Je až obdivuhodný, jak málo místnímu magnátovi vadí přítomnost obrovský páchnoucí skládky, hemžící se švábama a krysama, hned vedle jeho luxusní zářivě bílý haciendy.. A možná ho to naopak těší – když vidí ten kontrast, připadá si ještě bohatší... Před vstupem do přepychový zahrady obklopující usedlost, hlídaj‘ chlapíci se samopalama, všechny krysy ale asi neuhlídaj‘ J

  Za holandský okupace se Jakarta jmenovala Batavia a byla centrem jejich indonéský kolonie. Kota – starý město podle průvodce „skrývá tu nejlepší holandskou i indonéskou architekturu"... Buď byl sjetej, nebo měl při psaní na krku kudlu místního patriota... „Staroměstské náměstí – samé srdce staré Koty" je odporný a špinavý, „skvosty holandské architektury" nebyly nikdy opravovaný a ty, co ještě nespadly, spadnou za měsíc. A že cestu z náměstí k přístavu Sunda Kelapa nazval „promenádou lemovanou další krásnou holandskou architekturou" mu nikdy nezapomeneme!!! Brodili jsme se odpadkama prostředkem silnice (chodníky nevedou), tu a tam jsme zapadli do otevřenýho kanálu. V Sunda Kelapa nás čekaly „malebnější plachetnice a úžasnější makassarské škunery, než jste si kdy vůbec dokázali představit" – pár špinavejch člunů, používanejch jako rybářský lodě... Po rozpálenym, zpocenym a smradlavym dni strávenym v Jakartě jsem i já  začal tohle město nesnášet (přestože jinak jsem neustále přesvědčoval Báru, že tohle je přeci ta zajímavá a typická Indonésie, ten důvod naší cesty za poznánim jinejch krajů). Zabloudili jsme do odlehlejch neturistickejch čtvrtí města (teda pokud se vo nějaký dá říct, že je turistická), kde jsme se snažili působit co nejnápadnějc a splynout s davem. I přes veškerou snahu (turistickej klobouček, na krku foťák a v ruce Lonely Planet – to jsou přeci dokonalý mimikry J) jsme byli centrem pozornosti dalekýho okolí – potisící jsme odpovídali na všetečný dotazy křičený přes ulici i z okna třetího patra – a toužili po samotě na jednom z opuštěnejch ostrůvků nedalekýho souostroví Thousand Islands.

  Toužili jsme ještě druhej den ráno, než nám panička v jedinym íčku ve městě řekla ceny výletu (Jakarta je jako jiný hlavní města rozvojovejch zemí – nesrovnatelně dražší než zbytek země)... Beztak prej platí heslo – čim vzdálenější je jeden z tisíce ostrůvků od Jakarty, tim čistší voda – a my si při pohledu na moře v přístavu řikali, jak daleko by asi musel bejt, abysme vůbec do tý vody vlezli... Krom toho po atolech na Cookovkách a Whitsunday Islands v Oz by nás tohle asi jen těžko nadchlo... Odpočinek jsme ale potřebovali jako sůl – tak jsme se rozhodli pro Taman Impian Jaya Ancol – obrovskej zábavní komplex, s různejma Dysneylandama a podobnejma kratochvílema... My měli v plánu plácnout se v komplexu bazénů, tobogánů, umělejch vln a tak. No, atrakce bysme si asi víc užili, kdyby nám bylo vo dvacet let míň, ale bylo tam čisto (na Jakartu až neuvěřitelně) a prázdno (byl všední den), takže celkem relax a aspoň jsme se jednou pořádně umyli (s proudem i čistotou vody tekoucí ze sprch místních hotelů je celkem kříž). Půjčili jsme si nafukovací duše a několik hodin jsme se nechali unášet proudem umělý říčky, která „protejkala" dokola celýho komplexu. Po obědě ale postupně začaly proudit davy školáků a školaček snad ze všech škol Jakarty, který tak, jak byli – ve školních uniformách – naskákali do říčky a začali korzovat kolem dokola... Chvíli jsme to nevěřícně pozorovali (stejně jako oni nevěřícně pozorovali nás – šílence jen v plavkách), když pak už nebylo možný přes samý školačky strčit do „řeky" ani prst, šli jsme radši hodit voko na Jakarstkou katedrálu a mešity. Jediná katedrála ve městě byla plná Číňanů (jak řikal Farhan, tvořej na Jávě velkou křesťanskou komunitu), kousek odtud je největší (nikoliv však nejhezčí) mešita v jihovýchodní Asii Mesjit Istiqual (zdálky vypadá jak obrovský vězení). A pak busem k hotelu. Doprava po Jakartě je celkem šílená. Tohle obrovský město nemá metro, o veřejnou dopravu se staraj‘ jen autobusy. Jakartský zastupitele ctí aspoň fakt, že vyhradili jízdní pruhy, kam můžou opravdu jen autobusy (pro jistotu oddělený zídkou), tzn. zácpa je sice taky, ale ne taková jako pro auta – dvanáctiproudý silnice jsou totiž od rána do večera ucpaný, všichni popojížděj‘ krokem a troubí jak trubky... Pěší doprava je v Jakartě asi nejrychlejší...

  Poslední den na Jávě jsme strávili v Jakartskejch muzeích a památnících. Hned ráno, dřív než se město zahalilo do smogovýho oparu, jsme se nechali vyvézt na monstrózní 120 metrů vysokej národní památník Monas na náměstí Merdeka, odkud byl hezkej výhled na vošklivý město a kde byla obrovská hromada mlaďoučkejch Jávanek toužících jen po fotce s náma... Když jsme po čtvrt hodině ohlašovali poslední 3 fotky připadali jsme si jako celebrity J Ale jinak už nám to celkem lezlo na nervy – žádosti jsme do poslední chvíle ignorovali, holky byly ale celkem neodbytný (a zas neuměly slovo anglicky) a když už jsme pak odmítali, fotily si nás tajně – vždycky se u nás nějaká náhodou zastavila, zrovna když druhá fotila J. A jedna z nás byla tak nervózní, že měla foťák objektivem k vobličeji. Když jsem jí na to upozorňoval, snažil jsem se nesmát, ale neudržel jsem se a vona, chudinka, zrudla až na patách a tiše se vodplazila J. V podzemí památníku je historický muzeum s ideově zabarvenejma diorámama znázorňujícíma historii bojů o nezávislost. Zrovna se tam konal banket a sláva u příležitosti zahájení vysílání wifi zadarmo do celýho města (v něčem je ta Asie přeci jen napřed) a my, jako jediný Evropani v sále, jsme se stali čestnejma hostama (resp. pořadatel to nabídnul Báře, já se jenom svez‘ J). Tak jsme mrkli na jávanský tradiční tance a mazali dál. Mimochodem, podobnejch památníků je v Jakartě celá spousta – prezident Sukarno (komunistickej, prosovětsky orientovanej předchůdce Suharta) se rozhodl udělat ošklivou Jakartu ještě o něco ošklivější, tak nechal vystavět desítky památníků, vesměs se stylu „sovětských socialistických hrdinů"... Místní jim dávaj‘ veselý přezdívky – např. Monas je „Sukarnovo poslední vztyčení", kousek vedle je „Pizza Man" apod.

  Hned naproti náměstí stojí Národní muzeum. To nás moc příjemně překvapilo rozsáhlostí svojí sbírky, moderností i způsobem vedení. Čtyři obrovský podlaží jsou doslova nabytý sbírkama snad všeho umění a řemesel jihovýchodní Asie, dochovanejch zbytků paláců, obrovskejch soch Buddhů a hinduistickejch bohů, krásnejch sbírek zlatejch klenotů apod. Vstupný vyšlo na 1 korunu... škoda jenom, že nedovolovali fotit...

  Na oběd jsme si zašli do luxusní italský hospody a byli u vytržení z „obyčejnejch" italskejch jídel. Indonéský stravě jsme totiž na chuť ani po měsíci nepřišli – je šíleně jednotvárná, ať se pokrm jmenuje jakkoliv, vždycky je to smažená suchá rejže s masem. A když ne rejže, tak rejžový nudle. Jednou jsem zkoušel vysloveně nazdařbůh vybrat z lídelníčku – podle záhadnosti jeho názvu (byl v Indonézštině, takže jsem stejně netušil), že se jako nechám překvapit.. A ejhle – smažená suchá rejže s masem! Co je ale třeba pochválit, jsou džusy! Náš strach z ukrutnejch zažívacích problémů časem polevil a dokonce i ve špinavý Jakartě jsme si dávali džusy z rozmixovanýho tropickýho ovoce (všeho, co tam roste – a že ho je), ředěný místní, nejspíš kohoutkovou vodou... Bára věřila v magickou sílu probiotik a já se řídil heslem – co oči nevidí, to žaludek nebolí (kupodivu jsme celou Indonézii přežili bez větších problémů, takže na tom asi něco je). V každým hospodě i nejzapadlejšim warungu měli celou hromadu druhů, všechny výborný a všechny z čerstvýho ovoce. Aby ne, když jim to roste za chalupou. Další pochvala patří jávanskýmu kafi – maj‘ ho pochopitelně všude a vždycky výborný! Akorát je škoda, že mozek indonéskýho personálu neni schopnej vstřebat a správně vyhodnotit žádost o kafe s mlíkem bez cukru. Za prvé: Kafe bez cukru – to je asi nějaká zvláštní evropská úchylka – Jávanec by asi radši umřel žízní. A vzhledem k nízkejm jazykovejm schopnostem číšníků a neochotě ptát se na naší objednávku znovu, nás čekalo nepřeberný množství různejch variací – kafe s cukrem bez mlíka, mlíko s cukrem bez kafe, kafe s extra porcí cukru... soutěž o nejzajímavější variaci vyhrál chlapík, kterej mi z nějakýho neznámýho důvodu přines‘ čtyři kafe, každý jiný, ani jedno s mlíkem bez cukru. Ale vždycky se tvářili tak šťastně, že vyhověli našim bizardnim přánim, tudíž jsme neměli sílu nic namítat a vesele pili, co nám přinesli.

  Ještě jsme hodili voko do Národní galerie (taky hezky vedený, i když díla něterejch umělců byly dost morbidní a šel z nich strach) a už šupky na letiště, odkud nás letadýlko přepravilo do Medanu, hlavního města Sumatry. Ale vo tom zase příště. Jako vždycky fotky v galerii...

9.07.2008
Asijská odysea část 4.

Rozloučení s Indonésií – Sumatra

  Do Medanu, asi dvou a půl milionovýho města na severovýchodě ostrova, hlavního a největšího města Sumatry, jsme přilítli pozdě večer, na letišti už na nás čekal chlapík, od kterýho jsme si půjčovali auto.. Nebylo zrovna nejlevnější a pro nás dva drobet předimenzovaný (osmimístná Toyota Kijang), menší jsme ale nesehnali a jinak než půjčenym autem se po Sumatře moc dopravovat nedá... Chlapík nás hodil do hotýlku, kde nám při vyplňování formulářů zahráli českou hymnu. Nakonec jsme ale zjistili, že to nebylo na přivítanou významných hostů, že jen personál hotelu čučel na Euro, zrovna když jsme hráli proti Švajcum J

  Ale jako vždycky, nejdřív něco málo ze sumaterskejch reálií J:

  Sumatra je šestej největší ostrov světa. Na dýlku měří přes 1.700 kiláků, širokej je asi 400 km. Podél západního pobřeží se vypíná vysoký a strmý horský pásmo, na východě jsou převážně bažiny. Rovník rozděluje ostrov na skoro přesný půlky. Rozsáhlý plochy původních sumaterskejch lesů už musely ustoupit plantážim, furt je ale Sumatra z velký části pokrytá deštnym pralesem, kterej je domovem spousty vzácnejch a ohroženejch zvířat, např. dvourohýho nosorožce, sumaterskýho tygra nebo slona indickýho. Džungle severní Sumatry je taky jedno ze dvou posledních míst na světě, kde přežívá orangutan (mimochodem, slovo pochází z indonéštiny a znamená lesní člověk). Co se podnebí týče – jak se dá asi očekávat kolem rovníku – vedro a vlhko jak v prádelně... Ale vzhledem k tomu, že spousta turistickejch destinací je uprostřed hor, vobčas v noci i přikosívá... V horách tu najdete spoustu sopečnejch jezer i klidnejch horskejch městeček. Sumatra je snad nejpestřejší směsice etnik a kultur celý Indonésie. Žije tu asi 41 milionů lidí, hustota je ale nesrovnatelně menší než na Jávě a Bali. Na severu, kolem Banda Aceh žijou převážně ortodoxní muslimové, který stále bojujou za nezávislost a odtržení od zbytku severní Sumatry, hlavně od Bataků – stejně ortodoxních křesťanů. V padesátejch letech si provincie Aceh vyhlásila nezávislou Islámskou republiku, dneska má oblast zvláštní, napůl autonomní postavení... Stále to tam ale skřípe a pro turisty – nemuslimy prej neni Aceh extra bezpečnej... Jinak jsou na Sumatře zastoupený snad všechny známý náboženství a spousta jedinečnejch etnik, včetně zajímavýho matriarchálního muslimskýho zřízení Minangkabau v západní provincii, nebo ještě zajímavějších divochů Mentawaji. Ale o nich pozdějc‘...

  V Medanu jsme se ani pořádně nerozhlídli, páč nás čekala dlouhá míle přes Berastagi, příjemný horský městečko ve vysočině Kalo, k Danau Toba, obrovskýmu jezeru, který vzniklo před statisícema let, jak jinak než výbuchem obří sopky (celý jezero, přes 100 kiláků dlouhý a přes 500 metrů hluboký, je vlastně obří kráter – největší jezero vulkanickýho původu na světě). Uprostřed najdete turistama prakticky nedotčenej ostrov Samosir, plnej krásnejch batackejch vesnic. Bataci jsou známý svojí přímostí a divokou povahou. Údajně přišli z Himaláje a Burmy a až do konce 18. století baštili nepřátele. Pak ale přišli holandský misionáři, takže je potkal osud mnoha jinejch divochů – jsou ortodoxní křesťani – převážně protestanti (kolem 90%, zbytek jsou muslimové a buddhisti). Kolem jezera jich žije asi 3 miliony, v šesti různejch kmenech. Jejich dřívější bojovnost vystřídala pohostinnost, stravu taky změnili od základu J. Batacký příbytky stojí na kůlech, vchází se do nich po schůdkách a střecha (původně došková, dneska bohužel vesměs plechová) má tvar buvolích rohů.

  My jsme ale u jezera moc nepobyli a kvaltovali dál. Naivně jsme si mysleli, že stihneme do večera dorazit do 750 kiláků vzdálenýho Bukittingi. Cesty jsou ale na  Sumatře skutečně příšerný – pohybovali jsme se průměrnou rychlostí 40 kilků v hodině a i tak to bylo vo hubu (minimálně vo ložiska). Ještě rádi jsme vzpomínali na balijský a jávský silnice – tohle se nedá srovnat s ničim... Chvíli celkem pěkná cesta s relativně novym asfaltem, pak dva metry hlubokej kráter přes celou silnici, kterej se dá objet jen cestou v poli, „proklestěnou" těma před náma... Sem tam roste uprostřed cesty strom, nebo se na ní aspoň válí vodní buvol (těch je všude hromada). Během silnýho období dešťů, který se na Sumatře dostavuje koncem září, dostanou cesty silně zabrat a na jejich opravu nejsou prachy ani chuť... Když voda strhne kus mostu, hoděj‘ se přes silnici dvě tlustý fošny – a je spraveno J. Sjet z cesty obvykle znamená okamžitě zapadnout – okolo silnic jsou povětšinou bažiny (jednou jsme s našim autíčkem chvíli bojovali, za přihlížení mnoha místních – nikdo nepomoh‘, páč jsme jim předtim odmítli dát almužnu)...

  Když už nebylo vidět na krok a Bukittingi stále na míle daleko (v noci se skutečně jet nedá), „rozbili jsme tábor" v přístavu Sibolga na západnim pobřeží – místě, kde autor průvodce asi prožil dost frišnou noc, a trochu nám nahnal strach prohlášeníma typu: „Sibolga stojí za návštěvu snad jen proto, abyste si mohli rozšířit seznam 10 nejhorších brlohů, na které jste po cestě narazili! Pokud do města přijedete po setmění, znamená to, že tu budete muset strávit noc – chvěním hrůzou" apod., do nejbližšího města to ale bylo asi 200 kiláků (tzn. 5 hodin jízdy J), tak jsme si se přeci jen ubytovali v hnusnym a drahym hotelu, snědli odporný a ukrutně pálivý jídlo, který nám ukuchtil přímo „pan hoteliér", a noc přežili ve zdraví a celkem i bez chvění J.

  Okolo Sibolgy je spousta příbytků vystavěná na kůlech přímo na moři nebo u ústí řek – všichni tam žijou mnohem víc u vody a s vodou. Každym kilákem se měnila nejen krajina, ale i „architektura" a lidi... Všude nás obklopovala neuvěřitelně bujná vegetace – džungle skoro všude – máte pocit, že vám roste před očima. Opuštěný domky se stanou během pár chvil součástí pralesa a člověk se skoro bojí zastavit, aby ho nepotkalo to samý. Ač je půda neuvěřitelně úrodná, vyrvat jí džungli je často nad síly místních, takže rejžovejch políček kolem je jen poskrovnu...

  Příbytky domorodců vypadaj‘ na Sumatře ještě nuznějc‘ než ve zbytku náma prozkoumaný Indonésie – malinký zchátralý domečky velikosti i vzezření chlívku, s plechovou stříškou, zbouchaný z čehokoliv, do čeho se dá zatlouct hřebík... Ani na tý nejmenší „kůlničce" ale nechybí satelit – i když od pohledu podomácku vyráběnej (jak nám vysvětlil jeden místní, všichni vesele sosaj‘ signál načerno)... Párkrát jsme nahlídli dovnitř – doma žádnej nábytek – jenom 2-3 rohože na spaní – a uprostřed místnosti velká televize. Kolem ní sedí 10 dětí (většina před chaloupkou, páč dovnitř by se nevešly) a čučej‘ na seriály (mimochodem, indonéský telenovely jsou asi nejdrsnější – kam se hrabe Esmeralda J. A v televizi kromě nich a fotbalu nic jinýho nedávaj‘).

  Hygiena obvykle probíhá v místní říčce – děcka v ní trávěj‘ celej den, dospělí si jdou v podvečer vystát frontu na „obecní umejvárnu" – plentu v meandru říčky nebo potůčku. Lidi na Sumatře vypadaj‘ chudší a línější, než všude jinde... Pracovat jsme neviděli jedinýho chlapa. Měli jsme pocit, že prostě všichni jen tak postávaj‘ nebo posedávaj‘ – celý dny... Dokonce ani my – turisti a naše prachy – jsme je nezajímali. Nenašli jsme např. hospodu, kde by nám udělali snídani – všechny byly otevřený, ve všech byl personál, ale všude nám oznámili, že obsluhujou až vod poledne (to na Bali byli schopný jet pro mlíko do kafe přes půl města – jen abysme neutekli ke konkurenci)... Ve většině vesnic, kam jsme zabloudili, nejsou na turisty vůbec zvyklí, děti jsou stydlivější a před foťákem utíkaj‘, jak když střelí, dospělí jsou trochu rezervovanější, ale pořád nesrovnatelně přátelštější než Evropani... Večer, když teplota klesne z třiceti stupňů, na pouhopouhejch dvacet šest, navlečou se domorodci do vaťáků, dokonce čepic a rukavic! Koukali jsme na to jak blázni! Vzhledem ke stálejm celoročnim teplotám jsou nejspíš trošku zhejčkaný – český Vánoce by asi jen těžko rozdejchali J.

  Po pár hodinách jsme se napojili na tzv. transsumaterskou magistrálu, hlavní dopravní tepnu ostrova a těšili se, jak to konečně posviští J Ani náhodou... Cesta byla nemlich stejná, místy horší – sem tam asfaltová, povětšinou prašná... Potkávačka dvou náklaďáků proti sobě (kterejch tam pochopitelně jezdí celá spousta, páč je to v podstatě jediná zásobovací cesta ze severu k jihu) zablokuje dopravu na několik minut (v lepšim případě), nedej bože, když má ňákej nehodu, což je mimochodem taky poměrně častej jev – pod tíhou plně naložený obrkáry se každou chvíli zřítí krajnice a už se válí na střeše, do půlky zapadlá v bahně... To se pak sběhne celá vesnice, všichni běhaj‘ kolem a bezradně loměj‘ rukama...

  V jednu chvíli se před náma objevil neskutečnej úkaz – pravá, nefalšovaná dálnice! Spadla jak z nebe a když jsme se po kiláku jízdy ujistili, že nejde o fata morganu, konečně jsme si to rozesvištěli... Po dalšim kiláku skončila v poli. Bez varování, bez jediný cedule a bez aspoň náhradní silničky – prostě najednou louka... No, brzdy mělo auto slušný (nutnost pro přežití místních), tak se to obešlo bez újmy – votočili jsme se a vesele mazali zpátky k nejbližší odbočce... Asi došly prachy (ale na spoustu značek s piktogramem dálnice jich bylo dost J)...

  K polednímu jsme si svištěli kolem rovníku, kterej jsme měli v plánu „přeměřit" pomocí trychtýře, pro tenhle účel umně zhotovenýho z flašky... Kdo nezná – na severní polokouli se v trychtýři tvoří vodní vír proti směru hodinovejch ručiček, na jihu po směru a přesně na rovníku se voda netočí vůbec, ale odtejká z trychtýře úplně rovně – prej za to může Coriolisova síla – vliv rotace Země na pohybující se tělesa ... Padly na to tři litry pitný vody, ale povedlo se – našli jsme ho metr vod čáry zaznačený Sumatrancema... Těžko říct, do jaký míry zapůsobila sugesce (resp. moje touha pokus dokázat, která možná ovlivňovala podvědomej pohyb ruky) a do jaký míry může bejt měření přesný, ale potvrdilo se to dokonce několikrát...  Možná místní prostě přišli a nakreslili čáru, kde se jim zlíbilo – s ohledem na jejich pracovní nasazení a smysl pro rovný linie, pozorovatelnej na okolních stavbách, by to nebylo moc překvapivý. No, zase bych nechtěl srážet jejich podnikavost – přesto, že jsme byli u Equator Monument jediný turisti a přestože kolem poledního na rovníku celkem připaluje, iniciativně kolem nás pobíhalo deset chlapíků, který nám napřed nabízeli trička s nápisem „Překročil jsem rovník" a podobný cetky, poté pobaveně a se zájmem pozorovali naše počínání... Mysleli jsme, že se smějou našemu vybavení a za chvíli se vytasí s pořádnejma obrtrychtýřema (páč v Africe je to prej oblíbenej způsob, jak tahat z turistů prachy), když jsme ale „pokus" dokončili, začali se zvědavě vyptávat, co to tady blbnem‘... Poskyt‘ jsem jim „zanícený odborný výklad spojený s demonstrací" (co jsem nevěděl, to jsem si vymyslel J) a oni z toho byli div živí. Navrhli jsme jim, že to můžou za mrzkej peníz předvádět turistum, na což nadšeně přitakávali a hned, jak jsme odjeli, na tuty mazali pro trychtýř a kýbl vody J... Doufejme, že už jim tam vod tý doby tou příšernou cestou ňákej turista přijel J

  Pár kilometrů jižně pod rovníkem bejvá k vidění rafflesie – rostlina s největšíma květama na světě – po jeho otevření má květ průměr přes metr a odporně páchne, páč se k sobě snaží přilákat mouchy (potřebný k opylování) vůní připomínající rozkládající se mršinu... Ve skutečnosti jde o parazita žijícího obvykle na liánách a je to vlastně jenom květ – to znamená, že když nekvete, není na co koukat. A že zrovna nekvet‘, nebylo na co koukat J. Do květu se prej dostane jen na pár dní v roce....

  K večernímu jsme dorazili do Bukittinggi. Výrazně se změnil nejen ráz krajiny (zase jsme vystoupali do vysoký vrchoviny, plný sopek), ale i lidi a jejich obydlí. Zevlounů výrazně ubylo – i chlapi měli co na práci – makali na svejch rejžovejch políčkách (pěkně postaru, jak Přemysl Oráč, za bůvolem) nebo si zvelebovali svoje stavení (jev na Sumatře jinak nevídanej). A domečky skutečně zvelebený jsou – podstatně větší než jinde, sem tam natřený, „vily prominentů" dokonce malovaný. A leckde byla před domem i udržovaná zahrádka! Obecně kraj působil (asi hlavně právě díky pracovitosti místních) o poznání bohatší než jinde. Bára měla na věc jasnej názor – tady musí doma šéfovat ženský! A měla recht. Přijížděli jsme  totiž do oblasti společenství Minangkabau. Tohle etnikum  patří mezi nejpozoruhodnější z celý Indonésie. Jsou to oddaný a ortodoxní muslimové s matriarchálnim uspořádánim. Nejstarší ženská je hlavou rodiny a majetek, tituly i postavení se dědí „po přeslici". Úloha chlapů je plodit a vychovávat děti – ale výchovu nemá na starosti otec, nýbrž bratr matky – role manžela je teda v podstatě jen inseminační J. Pro nás byl kulturní rozdíl na první pohled patrnej například v tom, že nás začaly ženský zdravit, taky maj‘ holky naprosto odlišnej styl oblíkání než zbytek muslimský Indonésie.

  Bukittinggi samotný je krásně (na místní poměry) upravený horský městečko se spoustou zajímavejch atypickejch staveb, příjemnejch kavárniček a ještě příjemnějších hotýlků. Večer jsme si zašli do místní hospůdky na ten úplně nejlepší dezert na světě! Dadih campur je rejže se třtinovym cukrem, tropickym ovocem a hlavně bůvolim jogurtem. Kdo neochutná, neuvěří!!! Druhej den jsme začali procházku přes úžasnou lávku do smutnýho zoo s malejma klecema a spoustou špíny (chudáci krokodýli skoro nejsou vidět pod nánosem odpadků, asi se k nim uklízeči bojí lézt) – ale zase jsem se tam pěkně pomazlil s přítulnym tapírem J. Dál cesta vedla do muzea ve stylu Minangkabau, mimo jiný s ukrutně strašidelnejma vycpanejma tříhlavejma telatama a osminohejma pejskama... Hned za městem je výhled na úžasnej kaňon, z parku plnýho drzejch makaků (jeden nám vzal průvodce a odmítal ho vrátit)...

  Odpoledne jsme bloudili po okolí a usilovně hledali Rumah Gadang Payarugung, palác vládců oblasti. Po několika hodinách se snaha konečně vyplatila a my se jali dobejvat dovnitř zajímavýho sídla, ve stylu Minangkabau – podlouhlý stavení připomínající palubu lodi, se střechou tvaru bůvolích rohů. Pani domácí uměla pramálo anglicky, ale jak jsme pochopili, byla potomkem někdejšího vládce a celkem ochotně nás provedla. Místní králové si nežili nad poměry – palác byl nevelkej a tmavej. Ložnice vládce (resp. vládkyně) byla velká asi jako špajz, pár dalších, menších kójí pro rodinu a ve středu jedna podlouhlá společná místnost přes celou „palubu". Kromě prosklený předsíně měl palác už jen dvě okýnka velikosti střílny románskejch hradů...

  Večer, zpátky v Bukittinggi, nám byl (po zdlábnutí dalšího pokrmu zajímavý a dost netypický místní kuchyně) nabídnutej šestidenní track na nedalekym ostrově Siberut. Trpěli jsme nedostatkem času (a Bára taky jávanskou chřipkou, kterou si přivezla z Jogjakarty), tak jsme museli odmítnout, doteďka si ale kvůli tomu drbem hlavy... Ostrůvek Siberut, vzdálenej asi 100 kiláků od západního pobřeží Sumatry, je totiž zajímavej spoustou endemickejch druhů rostlin v místní neprodyšný džungli, zcela ojedinělej je ale svejma obyvatelema, zvanejma Mentawaji. Ještě před čtyřiceti lety byli obávanejma lidožroutama. Během posledních let vyměnili v jídelníčku lidi za opice, dodneška ale žijou v džungli stejnym způsobem jako jejich předkové. Kromě opic, který loví oštěpama nebo šípama z ebenovýho dřeva, se ládujou jen moukou z kmene ságový palmy. Maj‘ tetovaný komplet celý těla a na sobě jenom bederní roušku (ženský sukýnku z palmovýho listí). Všechny zuby si brousí do špiček, což jim dodává celkem strašidelný vzezření. Dodneška si zdobí vchody domů lebkama bejvalejch obětí jejich hladu J. V turistech ale poznali užitečný lidi, který jim přinášej magický dárky typu tužka, zapalovač apod. Bohužel tohle asi povede k jejich postupnýmu „zcivilizování". Přesto bysme si jen velmi neradi nechali tuhle zkušenost ujít, takže naše příští cesta do Indonésie (kam se chystáme určitě znova vypravit) povede přes Siberut!

  A ráno hurá k Danau Minanjau – dalšímu jezeru sopečnýho původu... Je menší než Danau Toba, ale o to hezčí! Kráter okolo se zvedá prudce nahoru, díky čemuž jezero působí skutečně sopkovitě J Sestup serpentýnama k vodě je skutečně jedinečnej zážitek, kterej ještě umocňuje obrovský stádo zvědavejch vopičáků, pozorujících na patnících a telegrafních sloupech projíždějící auta místo televize... Jeden opičí klučina mě zaujal natolik, že jsem si ho musel okamžitě vyfotit... Kdo by v tý chvíli myslel na blinkr a na zrcátko... Předjíždějící motorkář za mnou ale asi tenhle manévr nečekal, tak došlo k droboučký kolizi... Ale co, jeho motorka ani předtim nevypadala zánovně a naše nablejskaný autíčko vrátil litr benzínu a hodinový intenzivní drhnutí laku motorky z nárazníku zase skoro do původního stavu J.

  Chlapík se se mnou chvíli dohadoval, ale jeho neznalost angličtiny způsobila, že jsme se ňák na ničem nedohodli... Dole u jezera na nás čekalo neuvěřitelný množství mešit a přátelský lidi... Jeden muslimskej kněz se mě snažil vehementně získat pro islám, dlouze mi vysvětloval, že neexistuje žádný tolerantnější náboženství a že křesťan je jen málo poučenej muslim... Se zlou jsem se potázal, když jsem kápnul božskou, že jsem bez vyznání – to pro něj byla naprosto nepochopitelná věc... Přesto jsem byl pověřenej úkolem šířit v Čechách intenzivně jeho víru. Takže – abych učinil povinnosti za dost: koukejte konvertovat na islám, nebo Vás Allah ztrestá!!!

  Že je svět malej jsme se přesvědčili večer na náměstí v Bukittinggi, kde si to proti nám štrádovala Monika – Polka z Jogjakarty. Najala si prej průvoce, kterej jí vozí po okolních vesničkách a ona fotí každodenní život Minangkabauců (jako svojí disertačku, či tak něco). Mimo jiný jí prej pozvali na svatbu, což je pro domorodce obrovská událost, kdy se nevěsta nastrojí do přepychovejch, zlatem vykládanejch hadrů, ověsí se tunou zlatejch šperků (hlavně vysokou zlatou korunou) a napatlá další tunou líčidel. Veřejná slavnost bejvá provázená různejma kulturníma vložkama – tradičníma tancema, koncertama apod.

  Ráno jsme vstávali v pět hodin (dokonce se nám večer předtim podařilo přemluvit personál, aby vstal s náma a udělal nám snídani), páč nás čekala šílená cesta zpátky do Medanu. Po cestě se začalo hlásit o slovo ložisko. Auto začalo hopsat ještě víc, než mohly způsobit krátery v silnici – nastal čas hledat servis. Nejbližší větší město bylo zase pár set kiláků daleko a hrozba upadnutí kola podle výkyvů zatraceně blízko, jali jsme se teda lovit opravnu v nejbližší vesnici. Cedulek okolo moc nebylo a náš anglicko-indonéskej slovník na téma autoservis trapně mlčel, nezbylo než se ptát... Znovu pomohla pantomima, takže jsme nakonec byli nasměrovaný k „servisu". Ten jsme už zdálky poznali – kolem kůlničky na dříví stálo dvacet vraků, okolo kterejch pobíhala parta podivnejch individuí... Zkusili jsme poprosit o pomoc... Anglickou gramotnost autoopravců asi netřeba rozebírat – takže horor... Po dlouhejch peripetiích nás zavezli ke kolegovi (podstatně větší servis – 40 vraků), kterej nám pantomimicky zahrál, že opravu bez problémů provede, musíme mu ale půjčit nářadí, on že žádný nemá... Naštěstí byla naše kára celkem vybavená, takže se moh‘ směle vrhnout do díla... Během několika minut se postupně přidalo asi tak 16 jeho kolegů, každej přišel se svou troškou do mlejna – jeden dělal, sedm okounělo a zbylejch osm se s náma snažilo navázat družnej hovor... Bylo zase kolem poledního, krásně jasno a vesnička ležela jen pár kiláků od rovníku, takže nás trošku udivovalo pár místních, navlečenejch v lacláčích se slušivou bundou, na nohou holinky po kolena... Při pohledu na jejich způsob práce jsme ani v nejmenšim nevěřili, že by kdy mohli dát disk zase dohromady, přesto se po zhruba dvou hodinách dílo podařilo a my vyrazili dál...

  Sibolgu jsme tentokrát vynechali a vzali to „zkratkou" vnitrozemim po transsumaterský magistrále... Cesta místy vedla polem a my museli co chvíli zastavovat a plánovat, jak a kudy jet, abysme nadobro nezapadli. Na pár kilometrech se místní říčka rozhodla změnit svoje původní koryto a téct si naší „silnicí" (původně prašnou, teď bažinou). Jen zázrakem jsme projeli bez úhony a svištěli si dál až k místu, kde jsme píchli. Začala se dělat tma, tak jsme se rychle pustili do výměny kola... Trochu nám to ale zhatil fakt, že klíč si (snad omylem) nechali chlapíci, co nám měnili ložisko... Kolem rovníku se setmí během pár minut, tak jsme po chvíli začali drobet propadat beznaději... Najednou se ale odkudsi vynořilo auto, úplně stejný jako naše, vyskákalo vocaď deset lidí, všichni nám začli nabízet pomoc a upozorňovat nás, že zdejší oblast je strašně nebezpečná a obzvlášť po setmění by se tu neměl žádnej turista zdržovat...

  Naše vozítko mělo specielní mechanismus na sundavání rezervy – byla přidělaná na podvozku a bylo jí třeba „vyšroubovat" pomocí zvláštní tyče s hákem na konci, k tomu určený... Tyč v našem autě k tomu ale určená nebyla. To jsem zjistil až poté, co se zasekla v trubce vedoucí k rezervě – následkem čehož nešla ani vytočit rezerva, ani zavřít kufr... Ženská, která měla očividně v grupě hlavní slovo, nám nabídla, že nám půjčej‘ svojí rezervu, dovezou ná do jejich guesthouse, nechaj‘ nás tam přespat a ráno celou situaci nějak vyřešíme... Když jsem našel v píchlý pneumatice zabodlej deseticentimetrovej hřebík, pojal jsem podezření, že půjde o nějakou kulišárnu – nejednou jsme četli o těhle „partičkách", co nabízej‘ pomoc s výměnou kola, poté, co sami strčej‘ hřebík pod pneumatiku... Moc jinejch možností jsme ale neměli, vděčně jsme teda přijali a svištěli za nima, s jejich rezervou a otevřenym kufrem do sto kiláků vzdálenýho města na véču... Strčili nám do auta jednu sister, tak jsme jí začali zpovídat, co jsou vlastně zač. Dozvěděli jsme se, že jde o křesťanskou charitu která jezdí pomáhat do tamní oblasti, postižený před třema nedělema silnym zemětřesenim. Konečně jsme si začali dávat do souvislostí příšernej stav místních vozovek a obydlí (posledních padesát kiláků to byl fakt brutus, i na sumaterský poměry) a taky se začali stydět za naší kritiku produktivity práce místních... (mimochodem: tímto uštědřujeme morální políček serveru iDnes – v Jakartě jsme si zjišťovali aktuální situaci na Sumatře a ani zmínka...).

  Řádová sestra mluvila celkem dobře anglicky, tak jsme vyzvěděli spoustu podrobností o tý pohromě – měla prej dvě vlny – první slabší, takže všichni utekli do bezpečí, druhá silnější už teda naštěstí nepřinesla žádný oběti na životech, škoda na majetku ale byla prej obrovská, i přes nuzný příbytky domorodců...

  V nejbližšim městě jsme dali véču – Báru pozvali na jídlo, já se mezitim mořil s vyndavánim tyče, nadobro zaseklý v trubce...  Po hodině bezvýsledný snahy jsem šel přisednout k „tabuli" a pozoroval, jak vesele všichni dlabou rejžovou polívku rukama (do tý doby bych nevěřil, že je to technicky možný) a taky, jak se prohání pod našima nohama hejno tučnejch, dobře živenejch potkanů (hostama v hospodě se vůbec nedali rušit)...

  Naše podezření na zločince se ale definitivně rozplynulo teprv‘ ve chvíli, kdy nás přivezli do svýho působiště – křesťanský školy s kostelem. Ubytovali nás v parádnim pokoji s (po dlouhý době) příjemnou sprchou a čistym povlečenim. Ráno nás čekala opulentní snídaně evropskýho stylu (bože, jak dlouho už jsme neměli vajíčko naměkko) a pak dlouhá anabáze s jejich řidičem, po místních opravnách za účelem vyjmutí tyče z trubky (který nakonec proběhlo poměrně razantnim způsobem, za pomoci kotoučový brusky J) a opravy pneumatiky. Zastyděli jsme se podruhé a přispěli přes organizaci nějakej ten krejcar na pomoc místnim... No, dneska to všude líčíme tak, že jak jsme zaslechli o zemětřesení na Sumatře, neváhali jsme sednout na letadlo, mazali přímo do epicentra toho neštěstí, spojili se s místní křesťanskou organizací a přispěli na pomoc v řádu statisíců (že to bylo v rupiích není důležitý J)...

  Řádová sestra nás ještě provedla po škole a povyprávěla o charitě, pak jsme koupili novej „trhák" na pneumatiku a mazali dál směr Medan... Všechny včerejší anabáze přišly dvanáctýho ve čtvrtek, takže jsme se klepali, co nás čeká dneska – ale kupodivu žádná katastrofa – asi jsme si trochu rozhasili „biokalendář" těma věčnejma časovejma posunama J.

  Po výbornym ženšenovym kafi v kavárničce s luxusnim výhledem na Danau Toba, jsme se uhnuli směrem k východnímu pobřeží. Blíž k hlavnímu městu Sumatry byla cesta místama celkem slušná, ač značně ucpaná, páč kolem Medanu je celkem velká hustota obyvatel... Provoz ve městě odpovídal spíš jávskejm poměrum... Zažili jsme drobnou kolizi -  řidič auta vpravo se znenadála rozhodl‘ navštívit náš pruh, proto jsem prudce strhnul volant a lehce škrtnul dodávku vlevo. Tim jsem si vysloužil takovou nevoli všech jejích cestujících, že na nás začali z okýnek házet všechno, co měli po ruce až do doby, než se nám podařilo jim ujet J.

  Zkoukli jsme místní zajímavosti (mešitu Mesjid Raya a sultánův palác Istana Maimoon) a pospíchali dál, po bezkonkurenčně nejhorší cestě světa, směr Bukit Lawang, vesnice ležící na samym okraji obrovskýho národního parku Gunung Leuser.

  To je největší národní park Sumatry, má rozlohu čtvrtiny Čech a je celej pokrytej panenskym deštnym pralesem. Je domovem spousty vzácnejch a ohroženejch druhů zvířat, žije tu bezmála 400 druhů ptáků, přes 100 druhů plazů a ještě víc druhů savců. Hlavní zajímavostí je ale výskyt orangutána, kterej volně v přírodě vyskytuje kromě místní džungle už jenom na malajskym Borneu. Sumaterský orangutani jsou menší, světlejší a pohybujou se skoro výhradně jenom po liánách, kdežto bornejský jsou větší, tmavší a chodí po zemi.

  Ubytovali jsme se v krásnym pokoji v bambusový chýši, s džunglí rostoucí přímo na záchodě (jako když si dojdete v přírodě J), večer jsme domluvili průvodce a ráno vyrazili na celodenní trek džunglí. Naše cesta vedla napřed chatrnou předpotopní lodičkou přes rozbouřenou říčku (kdy jsem ani trochu nevěřil, že dovezu foťák v pořádku) ke krmící plošině, kam občas přijdou z džungle orangutáni... Měli jsme štěstí a potkali se hned se dvěma mackama a dvěma svištěma, víc nás ale potěšilo setkání s vopičákama vo pár kiláků dál, přímo uprostřed džungle.

  Mladý orangutáni jsou naštěstí strašně zvědaví, takže když vás zmerčí, obvykle k vám přijdou (resp. přiručkujou po stromech) jen na pár metrů a zaujatě vás zkoumaj‘ (až skoro nevíte, kdo je pozorovatel a kdo pozorovanej). Měli jsme takhle štěstí na další čtyři kousky. Průvodce je uměl volat „jejich nářečim", takže nás snadno zmerčili. Dva z nich se usadili na liáně vyloženě na dosah a jedna samička předvedla parádní cirkusový číslo na liánový houpačce... Náš průvodce byl zásadovej a nedovolil je krmit, aby si moc nezvykli na lidi a neodnaučili se hledat si sami potravu – což je fajn...

  Cesta byla místy celkem divoká – neprostupná hustá džungle, kde byl problém se přes vlhkost vzduchu nadechnout, stezička široká sotva pro místní (Evropan si vyslouží nejeden šlic), obří mravenci vám lezou všude, okolo běhaj‘ gigantický stonožky a jiný potvůrky, ze všech stran na vás dolejhaj‘ strašidelný zvuky pralesa... Měli jsme co dělat ve vysokejch pohorách, náš průvodce si ale kráčel v žabkách jakoby nic. Jednu botku si pak v prudkym kopci utrh‘, tak ťapkal polobosky... Uprostřed nejhlubšího pralesa, mimo veškerou civilizaci, začal najednou někdo zpívat... Udiveně jsme se ptali, co je to zač – takhle si prej s chutí notujou gibboni. Jeden z nich se kolem nás dokonce mihnul – jsou ale tak rychlý, že je skoro nemožný pořídit jejich fotku...

  Taky byly k vidění obrovský ptáci tukani, orli i zoborožci, ani jeden z nich ale netoužil postát modelem pro naše fotky J. Jednu chvíli náš bušmen značně znervózněl – už zdálky poznal (podle velký jizvy nad okem) Minu – staršího agresivní orangutaní samici, která vyrostla mezi lidma a tady si příliš zvykla na turisty a jejich pochoutky v batohu. Dali jsme si sprint do zatraceně prudkýho kopce, což na vrcholku Bára, bojující s jávskou chřipkou, dlouho rozdejchávala. Průvodce se omlouval a vysvětloval, že s Minou nejsou špásy. Obvykle prej přihopská po stromech nad vás, sáhne si zeshora pro batoh, zvedne ho i s váma a začne vás z něj „vytřásat"... Údajně taky nejednoho turistu pokousala, takže obavy asi byly na místě...

  Odpoledne jsme rozbili tábor u říčky Bohorok, pojedli místní speciality (nečekaně Nasi Goreng) a pokoupali se v průzračný vodě (po několikahodinovym treku se vzdouškem jak v horký páře jsme po ničem jinym netoužili). Ptali jsme se průvodce (mimochodem, osmnáctiletýho klučiny) na jeho nehty – na Sumatře má totiž každej druhej chlap obrovsky dlouhej nehet na palci a malíčku – ale je to prej jen móda J. Odpolední cesta zpátky do vesnice vedla kolem kaučukovníkovýho háje a kakaovníků, políčka s hřebíčkem, stromů se smradlavym ovocem durianem, citronový trávy a jinejch tady běžnejch rostlin.

  Pár metrů od hotelu se na nás chechtala další opice, nepodařilo se nám ale najít její českej název (anglicky prej handsome monkey nebo punky monkey – podle jejího hára). V pralese bejvá prej taky sem tam k vidění sumaterskej tygr, na setkání s nim jsme ale neměli to štěstí (nebo spíš smůlu J).

  V hotelový restauraci jsme si ještě dali pár výtečnejch koktejlů a litovali, že na úžasnej národní park a jeho džungli nemáme víc času – večer bylo třeba svištět zpátky do Medanu, na letišti vrátit vozítko (naštěstí v noci, takže nebyly poznat nový šlice J), skočit na letadlo a opustit Sumatru i Indonésii – čekalo nás malajský Kuala Lumpur. Ale o tom zas jindy...

8.07.2008
Asijská odysea část 5.

Poslední štace – Kuala Lumpur a Bangkok

  Práce je až nad hlavu, tak jsme se drobet odmlčeli J Ale konečně mám trochu času na dopsání našich cest (jestli si je teda ještě pamatuju J).

  Jako vždycky navazuju, kde jsem skončil a sice v Medanu na letišti. Letištní hala největšího města Sumatry neni o nic větší než vršovický nádraží a po osmej se všude zavírá, plánovaná véča teda padla a v letadle nám kručely břicha do rytmu motorů... Měli jsme letět 2 hodiny, tak jsme trochu zazmatkovali, když letadlo začalo po půl hoďce přistávat (ve spojení se silnou turbulencí jsme už vymejšleli poruchu motorů apod.). Ještě chvíli jsme měli za to, že přistáváme zpátky v Medanu, město ale na Medan trochu moc svítilo a když se v dálce objevily Petronas Towers (asijský dvojčata, druhej největší barák světa), pochopili jsme, že Kuala Lumpur je blíž, než jsme čekali. Za zmatení mohl časovej posun, vo kterym jsme nevěděli (a je vlastně celkem překvapivej, všude okolo Malajsie, západně, severně i východně je vo hodinu míň).

  Hned cestou z letiště na hotel nás postih‘ civilizační šok – čistý, moderní, do tmy zářící město s novejma pětiproudejma, skoro prázdnejma dálnicema, městem sviští jednokolejka, fungující komunální služby – inu, skoro Evropa. Po sumaterskejch „metropolích" skutečně skok o století vpřed J. Od hlavního nádraží nás hodilo tágo do hotelu v centru, kterej byl plnej, takže jsme chvíli lovili okolo a usadili se v Orkid Hotel (v Kuala na rozdíl od Indonésie funguje personál i ve 3 ráno a umí anglicky, takže to nebyl takovej problém)... Důkladně jsme (po dlouhý době) schrupli a ráno (spíš k polednímu) vyrazili poznávat krásy Malajský metropole.

  Malajsie je po Singapuru nejbohatší zemí JV Asie a oproti Indonésii je vidět rozdíl skutečně na každym kroku. Krizi, která postihla celou oblast, se v Malajsii zázrakem podařilo zažehnat hned v počátku a tak si dneska žije cca 22 milionů Malajců v relativním dostatku a některý i v blahobytu (jako všude v okolí, hlavně Čínani, který maj‘ pod palcem malajskou ekonomiku). Co se jazyku týče, je hodně podobnej indonéštině. Většina země se rozkládá na polostrově jižně od Thajska, severně od Singapuru a východně od Sumatry. Zbytek země tvoří hlavně sever Bornea (o ostrov se Malajci dělí s Indonésií a Brunejskym sultanátem). Státnim náboženstvim je Islám, ale stejně jako v celý JV Asii je i tady náboženská svoboda a vyznání je spousta – najdete tu buddhistický, taoistický i hinduistický chrámy, na Borneu vede křesťanství.

  Naše první kroky vedly do Páteční mešity (Mesjid Jamek) uprostřed palmovýho háje, kde se Bára hodila do gala, podle nejnovějších muslimskejch trendů.

  Kousek od mešity je náměstí Merdeka, obklopený historickejma budovama v koloniálnim anglicko-orientálnim stylu a připomíná dobu, kdy Malajsie byla britskou kolonií. Paradoxně právě tady byla v roce 1957 vyhlášená nezávislost Malajsie. Pár set metrů jižně stojí pohádkový hlavní nádraží a stejně pohádková budova malajský železniční správy – připomínající paláce z tisíce a jedný noci. Vedle ní postavili modernistickou Masjid Negara, jednu z největších mešit v JV Asii, vošklivou jak noc J. A hned za ní začínaj‘ Jezerní zahrady – rozsáhlej komplex, plnej altánků, jezer i jezírek a krásně udržovanejch „džungloparků". Mimo jiný jsme zhlídli Národní Památník, kterej si co do monstróznosti a obludnosti nezadá s těma jakartskejma J.

  Večer nás čekala vyhlášená čínská čtvrť se spoustou čajoven, hospod a chrámů (např. zajímavej taoistickej Sze Yan nebo hinduistickej, drobet přeplácanej Sri Mahamariamman). Po večeři v Číně jsme si hořce uvědomili, že čas opulentních hostin za babku nám skončil – i ceny jsou tu mnohem evropštější J. V čínský čtvrti maj‘ mj. drobet divoký pouliční trhy, kde je k dostání naprosto všechno (buď padělaný nebo zakázaný) a taky Centrální trh – budovu ve stylu Art Deco, kde zase seženete veškerý umění jihovýchodní Asie (Malajci objížděj chudý oblasti, skupujou zboží za babku a pak s náležitou přirážkou prodávaj‘). No, pak už hurá na jendokolejku a šupky do peří...

  Ráno jsme mazali kousek od KL (jak se Kuala Lumpur všeobecně zkracuje), do Batu Caves – obrovský vápencový jeskyně, uprostřed který stojí hinduistická svatyně... Škoda – jeskyně musela bejt krásná, než se v ní udělala betonová podlaha, krápníky vybarvily do veselejch barev a na každý volný místo nacpali kýčovitou sochu, nebo se tam nacpal obchodník s cetkama... Vší tý kráse dominuje obrovská pozlacená socha bohyně Shakti, která vypadá jak z umělý hmoty.

  Ještě jednou jsme zaskočili do čínský čtvrti, do jedný z vyhlášenejch čajoven, na úžasnej zelenej čaj a ještě úžasnější melacký kafe, okoukli další chrámy a pak přeskočili z Číny do Indie – čtvrť Little India je hned vedle a doslova po pár metrech se ocitnete v jinym světě. Indové do Malajsie přišli hlavně z jižních částí, kde převažuje islám, Little India je tudíž protkaná mešitama. Taky můžete v místních hospůdkách okusit nepřeberný množství indický kuchyně (tu jsme pochopitelně taky prubli a já dostal „konečně" pořádnou sračku J – celou Indonésii mě to míjelo, přestože jsme ke konci nedbali základních zásad – nedávat si led a vodu v hospodách apod.).

  K večeru jsme mazali na Hlavní nádraží, abychom stihli vlak směr Shah Alam, města zhruba na půli cesty od KL na pobřeží, který je vyhlášený největší malajskou mešitou, jednou z největších v jihovýchodní Asii. Do prvního vlaku jsme se nevešli, byl narvanej k prasknutí. Do dalšího nás naštěstí vcucnul proud lidí, přesto jsme přijeli už skoro za soumraku. K mešitě nás hodil taxikář, kterej nedokázal pochopit, že jsme byli měsíc v Indonésii a na Malajsii máme jen 3 dny, když přitom Malajsie je zemí číslo 1 ve všech oblastech (jeho silnej partiotismus se po našich námitkách postupně začal měnit v agresi, takže jsme byli rádi, když nás vyhodil). Mešita Mesjid Negara (jinak taky Blue Mosque) je vážně úchvatná. Dokončená byla před pár lety, vejde se do ní až 24.000 věřících a kolem stojej‘ čtyři 140 m vysoký minarety (nejvyšší na světě). Noční pohled přes jezero na osvětlenou kupoli je skutečně nezapomenutelnej. Právě probíhalo kázání. Aby si to užili i lidi venku, rozlejhá se knězův hlas široko daleko – a i když mluvil malajsky, bylo podle dikce jasný, že vlídná promluva k ovečkám to asi nebyla – jasně jsem mu rozuměli: „Všichni jste banda hříšníků a v muslimskym pekle už máte nadepsanej kotel!!!".

  Tágo zpátky na vlak jsme nechytli, zato jsme ulovili postupně tři lidi, který (přestože Malajsie je dream country) chtěli zařídit v Čechách práci (mám v mobilu uložený 3 čísla, na který v životě nebudu volat J). A pak jsme natrefili na chlapíka, kterej si doběh‘ domu pro auto a hodil nás na nádraží sám.

  Další den jsem vstával před rozbřeskem a šel si stoupnout do fronty na sky bridge – most, kterej spojuje obě Petronas Twin Towers, a slouží jako vyhlídková observatoř pro turisty. Petronas jsou 452 m vysoký mrakodrapy a ještě donedávna byly nejvyšší na světě (než je trumfnul Taipei 101). Lístek na Sky Bridge je zadarmo, ale je omezenej pro prvních x turistů. Pokladna měla otvírat v půl osmý, přišel jsem ve tři čtvrtě na sedm a byl jsem asi ve frontě asi třicátej. Když nám v půl osmý  oznámili, že pokladna otvírá až v devět (mezitim přišlo asi 200 lidí), zhodnotil jsem, že nemusim vidět všechno a jel jsem vzbudit Báru J. Místo toho jsme vyrazili na KL Tower, 421m vysokou telekomunikační věž, která je na kopci a je z ní lepší výhled než z „asijskejch dvojčat". Ve výtahu jsem si Báře postěžoval, že v Malajsii nejsme v popředí zájmu místních teenagerů. Trest čekal nahoře – tisíce školaček po nás chtěli nejen fokty, ale taky interwiev a náš „autograf" (chvíli trvalo, než jsem pochopil, co vlastně chtěji J). Po pátym interwiev jsme nechali vyhlídku vyhlídkou a utekli pryč (i přes hodnotný dary, který jsme za poskytnutí rozhovoru dostávali – tu vějíř, tam píšťalku...).

  Ještě jsme prošli obchodní čtvrť Golden Triangle okolo Petronas Towers, skočili do místního muzea zvyků a tradic, navštívili buddhistickej chrám a mazali se značnym předstihem na letiště, odkud nám letělo letadýlko do Bangkoku. Chtěli jsme na letišti zakoupit foťák, ale k našemu překvapení byl na letišti (údajně jednom z nejfrekventovanějších na světě) jen jeden obchod a to se žrádlem... Až pak jsme zjistili, že náš terminál byl speciálně pro nízkonákladovky – a ta žebrota, co lítá s nízkonákladovkou přece nebude utrácet na letišti za foťák, že?

Bangkok

  Do Bangkoku jsme přilítli, jako vždycky, pozdě v noci. Tentokrát jsme měli zařízenej hotel předem, takže všechno proběhlo celkem hladce (až na to, že na netu měli na tuty fotky jinýho hotelu, nebo byly 50 let starý).

  Bangkok je od půlky 18. století hlavnim městem Thajska (poté, co Barmánci vyplenili Ayuthaya). Je obrovskej, špinavej, hlučnej a divokej, ale taky krásnej, plnej chrámů a chrámečků, paláců a zahrad, megaobchoďáků a mrakodrapů. Bydlí tu přes pět milionů lidí a vypadá to, že všichni žijou na ulicích. 95% Thajců vyznává buddhismus, proto tu o jinej než buddhistickej chrám skoro nezavadíte. Buddha je tu skutečně na každym rohu – zlatej, smaragdovej, mramorovej, stojící, sedící i ležící. Zlatem se na chrámech nešetří, všechny zářej‘ jak vánoční stromeček! Chrámů je v Bangkoku několik set. Bangkočani jsou zajímaví – moc dobře chápou, že turisti je živí, tak jsou schopný prodat cokoliv a jakoukoliv metodou. Rádi lžou... „Jak se dostaneme k paláci?" „Ten je dneska zavřenej – ale pojďte se mnou, ukážu Vám něco lepšího!" (obvykle krám s napodobeninama drahokamů apod.). Maj‘ dobře zorganizovanou klaku – rikša Vás vezme k chrámu, kde Vám „náhodnej" kolemjdoucí začne doporučovat nákup šperků, protože jsou zrovna „daňový prázdniny"... A pak druhej... A pak třetí... A pak Vás rikša jakoby náhodou doveze do klenotnictví... O ceně se musí tvrdě smlouvat vždy a všude... Thajci nade všechno milujou svýho krále a kdo se o něm vyjádří nelichotivě, toho obvykle čeká vězení... Král se na Vás směje (leckdy vlastně spíš mračí) s celou rodinou z tisíců plakátů všude okolo – každej třetí metr na cedulích u dálnice, na megabilboardech i na autobuse. Jinak jsou prej ale Thajci ochotný a milí jako všichni v JV Asii. Na každym kroku tam člověk potká partu mnichů.

  Ráno jsme napřed šli lovit jinej hotel, po dlouhym neúspěšnym hledání jsme našli celkem levnej, zajímavej, s malou místností bez oken, zato s hromadou zrcadel všude kolem postele... Že je to bordel, nám došlo až večer, když celý jeho okolí obšancovaly tisíce holek J No, vůbec máme kliku na to ubytovat se vždycky ve čtvrti červenejch luceren – jinde jsme snad ještě nebydleli J. Jak jsem v noci zjistil, krom holek se z širýho okolí do našeho holetu stahovali taky švábi – takovou švábí koncentraci jsem ještě nezažil – ale po měsíci v Indonésii jsem si vybudoval rezistenci, takže to se mnou ani nehnulo (vyřešil jsem si to logicky – ať z nich mám fobii nebo ne, stejně po mě polezou, tak jakýpak copak – a kupodivu to fungovalo J).

  Po „úspěšnym" lovu hotelu začal náš úprk směr Královskej palác. Na mapě to vypadalo kousek, v reálu to byla celkem dlouhá míle. Cestou jsme míjeli desítky buddhistickejch chrámů různejch tvarů i velikostí. Upoutal nás hlavně Wat Suthat, chrám s dlouhou řadou zlatejch Buddhů a obřim Buddhou coby oltářem. Dál jsme si to štrádovali kolem obchodu, kde jsem si musel sáhnout na meditujícího mnicha, riskuje facku, jestli bude živej – facku jsem nedostal, byla to socha (neuvěřitelně věrná).

  Královskej palác je obrovskej, zlatej, barevnej, pompézní a přepychovej! Kupodivu přes všechno to zlato, všechny ty pestrý barvy a kudrlinky nepůsobí přeplácaně. V areálu paláce je k vidění chrám smaragdovýho Buddhy, kolem kterýho stojí spousta menších chrámů a svatyň.

  Kousek od Královskýho Paláce se válí v chrámu Wat Pho Ležící Buddha. A je to chlapík – měří 47 metrů, vypadá jak velryba na břehu a má dvoumetrový perleťový chodidla.

Naproti přes řeku se tyčí obrovskej Wat Arun neboli Chrám Rozbřesku. Na jeho 82m vysokou khmerskou věž zdobenou keramikou a porcelánem je nejhezčí pohled přes řeku, odkud Vás k chrámu dopravěj‘ trošku divoký přívozy.

  Zpátky do hotelu jsme lovili rikšu, naší cenu nikdo nechtěl akceptovat, že je to daleko. Na naší námitku, že je to jen rovně, nám odpovídali, že neznáme síť místních jednosměrek. Nakonec jsme se přeci jen s jednim dohodli na ceně a když nás rikša vezl, poznali jsme, že nekecal – přesto, že cena byla předem domluvená a neměl důvod si zajíždět, projel s náma snad komplet celej Bangkok a zavítali jsme i do zcela odhlehlejch končin, než se zase vrátil na hlavní, 100 metrů od místa, kde nás nabíral...

  Večer byl ve znamení lovu suvenýrů dárků apod v jednom v místních obchoďáků. Kdo nebyl v Bangkoku, neví, jak vypadá skutečnej megaobchoďák... Ten, kde jsme nakupovali my, měl čtvercovej půdorys o hraně tak kilák a půl, sedm pater + 3 suterény... dojít z jednoho konce patra na druhej, kolem všech obchodů, je na dvě hodiny... Je tam např. jedno patro s mobilama – možná tisíc úplně stejnejch obchůdků jeden vedle druhýho. Sháněli jsme foťák – chtěli jsme se vrátit do jednoho obchůdku, kde jsme se předtim ptali na cenu – a už jsme ho nenašli.. Možná mezitim zkrachoval a jeho místo zabral jeden z obchodníků čekajících ve frontě, až někdo „odpadne" – takhle živelně to tam působí... Mimo jiný jsou tam stovky obchodů se značkovym zbožim – Lacoste, Hugo Boss, Billabong – všechno napodobeniny a všechno legálně... Thajský vládě se víc vyplatí vybírat daně z padělků, než přistupovat na nějaký nesmyslný mezinárodní dohody J.

  Ještě jsme obešli pár krejčovství, abych si nechal spíchnout oblek (nějak jsem tušil, že ty, co jsem nosil před rokem s mejma 120 kilama, mi asi už nebudou J). Obleky jsou tam neskutečně levný. Chvíli jsem vybíral (jeden krejčí měl jen jedno voko a 6 prstů, tak jsem šel jinam J) a nakonec se domluvil u sympatickýho Inda (šijou tam vesměs Indové), kterej mi ho spíchnul do druhýho dne.

  Po noci v bordelu se naše cesta ubírala zase zpátky ke královskýmu paláci, cestou jsme napřed pokoukali krásnej dům americkýho obchodníka Jima Thompsona, kterej je vybudovanej ze spousty částí Thajskejch tradičních dřevěnejch domů a uvnitř je soubor thajskýho umění a nábytku. Obklopenej je thajskou zahradou-džunglí. Dál nás čekal Wat Traimit – chrám s pětitunovym zlatym Buddhou neznámýho původu – to jim před pár lety spadnul při přemisťování jeřábem štukovej buddha, samozřejmě se rozbil – a ejhle, von je vevnitř zlatej! Pravděpodobně tak měl čelit chamtivosti barmánskejch nájezdníků, který sebrali, na co přišli...

  Další zajímavej chrám Wat Benchamabophit (Mramorový chrám) má na zadnim nádvoří obrovskou sbírku Buddhovejch soch ze všech konců Thajska a období buddhistickýho umění – každej Buddha jiná ves J Kousek odtud je Vinamnek – zlatý týkový panství, kde jsme museli odevzdal všechno, co jsme měli na sobě a při sobě, navlíct si jejich nechutný hábity – a pak nebylo moc vo co stát – někdy tam bydlel jejich současnej král, jeho táta nebo tak něco...  

  Že jsem se chtěl doma líbit, vyrazil jsem k holiči, že bych jako chtěl na hlavě něco lepšího než pořád strojkem na půl centimetru... Všechno jsem to milý Thajce vysvětlil, ona se usmála, pokejvala hlavou, vzala strojek a frrrr. No, už se nedalo nic dělat, tak jsem vypadal jako vždycky, akorát to stálo 300 Bathů J Cestou zpátky jsem dostal asi 347 nabídek na kvalitní sex (slečinky se nežinýrujou ani když se vedu za ruku s Bárou J). Ještě aktivnější jsou pasáci s hromadou katalogů a ilustračníma fotkama J. Večer jsme se zase po ňáký chvíli sešli s Katkou a Vaškem, zašli do hospy a pokecali co voni v Malajsii, na Borneu, na Ko Phi Phi apod.

  Poslední den už se nes‘ vyloženě ve znamení nákupů. Prošli jsme snad všechny Bangkokský trhy a nakoupili hromadu krás. Bohužel jsme museli znova do megamarketu – takže nás na pár hodin zase spolknul.

  Večer si ještě Bára stihla skočit na thajskou masáž, my zatím sbalili a hurááá na letiště... Katka z Vaškem měli zavazadla dohromady snad devadesátikilový, tak jsme se o to při převažování nějak podělili J. Cesta celkem utíkala, po spoustě letů nízkonákladovkama konečně zase pohodlíčko s EVA AIR (sice nám letuška místo piva přinesla mlíko, ale odpustili jsme jí to J). Mimo jiný už jsme byli na lítání celkem zvyklí – byl to za rok náš jubilejní 20. let...

  Ve Vídni nás vyzved‘ Báry táta se ségrou, takže hurááá domu!

  Na chaloupce nás po velký vítačce čekalo překvápko v podobě plnohodnotnejch Vánoc se všim všudy – vozdobenej stromeček, cukroví, ryba s vlašákem, koledy, dárky J Zkrátka supééér! Je to paradox – v životě jsme nezažili Vánoce v létě a teď jeden rok hned 2x J

  Tím ale skončil náš rok na cestách. Takže chvíli nebude o čem psát – až do příští velký cesty J, Fokty v galerii – jako vždy. 

  That‘s all folks!

23.06.2008
Všude dobře...

18.06.2008
Poslední štace

15.06.2008
Malajsie

9.06.2008
Sumatra

31.05.2008
Yogyakarta

20.05.2008
Austrálie - mission complete

  Net je tady za hubičku, tak mám chvíli času hodit na stránky nějaký poudání. Tak teda začnu, kde jsem skončil, tzn. 3. den v Sydney...